Dnes po sedmé hodině ranní vyrazil do Barcelony autobus se skupinou náctiletých zpěvaček, sdružených v pěveckém souboru souboru Petrklíč. Myslím, že tradice sborového zpěvu je fenoménem, který je v oblasti vzdělání dětí výjimečný. Proto vznikl text, který jsem před časem poslala do rubriky Ihned - „Čím je Česko výjimečné“.

O unikátním významu tradice českého sborového zpěvu, která se odvíjí od poloviny předminulého století, (nejstarším dosud existujícím sborem, založeným v r. 1846 je Učitelský sbor Tyl) se příliš nehovoří - podobně jako o dalších jevech české národní skutečnosti, které jsou stabilní, fungují spolehlivě, v kontinuu, a vyvíjejí se zevnitř do ovzduší jako letokruhy lip, dubů, javorů…
Jedním z dětských sborů, které znám důvěrně, neb do něj dochází má ratolest, je onen soubor, který právě teď zřejmě opouští hranice ČR - sbor Petrklíč. Ten funguje v rámci Základní umělecké školy s názvem Škola pro radost, v Praze-Řeporyjích. Místní učitelky uspořádaly minulý týden v rámci oslav 120ti let školy nejen pro řeporyjské rodáky nádherný koncert instrumentálních interpretů jak z řad svých studentů, tak učitelů.

Městská část Prahy 5, zvaná Řeporyje. Srdce Řeporyj budí stále dojem trochu ospalé a stabilní vesnice a to i přesto, že je obkrouženo z téměř všech stran starší i nedávno postavenou sídlištní zástavbou. Takřka na první řeporyjské křižovatce od centra města, za náměstím U Lva, stojí hrdě nepřehlédnutelná budova staré řeporyjské školy, jedné z těch, které vyrostly koncem devatenáctého století v souvislosti s nástupem industrializace venkovského, původně zemědělského prostředí kolem Prahy. Místní starousedlíci, manželé Kejhovi, jejichž zásluhou tato škola rozkvetla v posledních letech k radosti mnoha rodičů místních i s okolních vesnic i sídlišť, vyvinuli během dvaceti let obdivuhodně vytrvalé úsilí. Nynější sbormistryně a ředitelka školy paní Milena Kejhová, původně učitelka harmoniky na pražské ZUŠce rázně podotýká: „K tomu mne vlastně donutil můj muž. Nebýt jeho tvrdohlavosti a vůle, nedokázali bychom to dotáhnout až sem…“ V roce 1996 do školy přibyla další velmi důležitá dobrá duše – pianistka a učitelka hudební výchovy z nedaleké stodůlecké školy, Ludmila Bíňovcová. Tyto dvě ženy, za spolehlivé a vytrvalé podpory pana Kejhy, postupně začaly tvořit tým učitelů kytary, piana, flétny, fagotu, houslí, akordeonu a k tomu – pro radost vlastní i sousedů sestavily první dětský sbor. A ještě předtím, než se jim podařilo převážně vlastním úsilím postupně osídlit a zrenovovat prostory školy, dámy se pustily do výuky přímo v zasedací místnosti obecního úřadu, požádaly o zařazení do sítě škol a hrdě se staly se svým projektem Školy pro radost součástí systému. Časem Kejhovi zaměstnali i svou výtvarně a pedagogicky obdařenou dceru, která podporuje v dětech radost z tvorby i po výtvarné stránce.

Spolu s zářící žlutou fasádou a Janem Amosem nad vchodovými dveřmi šíří tato škola kolem sebe zvláštní silové pole. Ulice, která je těsně před ní, je velice frekventovaná. Každý den odpoledne sem proudí desítky malých dětí ať už samotných, ve skupinkách nebo s rodiči, kteří je přivážejí auty a na úseku s hustým provozem otáčejí svá auta směrem do malinkého parkoviště po straně silnice. Nikdy jsem zde kupodivu nezažila sebemenší dopravní problém – klepu na dřevo, ale to místo má silný respekt. Stejná je i atmosféra uvnitř. Říká se tomu „nomen omen“ - název Škola pro radost zde není pouze reklamním trikem. Jakoby to hemžení cosi zevnitř hlídalo – představuji si to jako velikého laskavého psa s dobrem v očích jako dvě mlýnská kola z Andersenovy pohádky Křesadlo.

Sleduji školu čtvrtým rokem a nevycházím z údivu – jak je možné, že se jim tak daří? Kde je zdroj toho kolektivního charizmatu, který je nejen strážným andělem na četných cestách sboru, ale vznáší se kolem i uvnitř? Došla jsem k názoru, že na kouzlu té školy má lví podíl právě práce sborů…
S oběma výše zmíněnými dámami jsem si nedávno o tom povídala přes dvě hodiny. Byl to velmi příjemný rozhovor a když jsem poslouchala expresivní vyjadřování paní Kejhové, která vzpomínala na nejintenzivnější okamžiky dětmi, ulevilo se mi, že nejsem blázen, když pokaždé při poslechu jejich a Mozartovo Agnus dei či Ave Maria brečím jako želva. Když se na to díváte, když to posloucháte, když se prostě stáváte svědky toho okamžiku, kdy nelze nic jiného než buď utéci a nebo se tomu dát, v duchu se ptáte – co je to za živel? Let na křídlech andělů?
Oběma dámám učitelkám funguje vzácný šestý smysl, který jim říká, že kromě talentu, odhodlání, drilu a ukázněnosti je zde ještě jeden podstatný výchovný element. Pracují totiž se spolehlivým zdrojem energie, který se šíří dál díky společně sdíleným zážitkům. Nebály se od samého začátku přihlašovat sbor do různých soutěží. Poprvé jely do Holandska, odkud hned přivezly stříbro. Největším úspěchem byl však loňský Řím, kde pobraly absolutní vítězství ve své kategorii a několik dalších ocenění, včetně mezinárodního certifikátu, opravňujícho vstup sboru na velké soutěže ve světě.
Obě jsou proto kromě učení velmi zaangažované v práci pro sbory Kuřátka a Petrklíč. Jedna je sbormistryní, druhá korepetitorkou. V posledních letech toto půvabné dvojí zpívající těleso vozí ze všemožných soutěží samá nejvyšší ocenění. Kouzlo Petrklíče přitáhlo i italského tenora Fabia Armilita, který je přizval ke svému pražskému vystoupení nebo režiséra Jana Hřebejka, který sbor angažoval do filmu Svatá Čtveřice. Získávají zpětnou vazbu v podobě úspěchů, kterými se dobíjejí nejen ony, ale potažmo i zpěvačky souboru a jejich rodiče. Shodnou se na jedné zajímavé věci – není to jen krásný zvuk, rytmus, vícehlas a melodie, ale tvoří společně zářící organismus, na který je radost pohledět. Zážitek společně tvořené krásy, kdy každý jednotlivý hlas je propojen do souzvuku je totiž zkušeností, která se předává dál v soustředných kruzích a jsou to momenty, které nikdy nezmizí.

Ty děti se učí být důležitými částmi celku, a to je v době orientované pod tlakem na výkon a úspěch jedince zcela nedocenitelný výchovný vklad. Díky tomuto vkladu nezůstanou v životě osamoceny. Skrze společný zážitek, který je výsledkem společného úsilí se naučí dávat krásu i ji přijímat. Toto by nebylo nikdy možné, kdyby mezi učitelkami a dětmi nebyl kontakt, kdyby tam scházelo to podstatné, čemu se říká prostým slovem na pět. Existují veliké soubory s perfektním zázemím, s velkým renomé, bohatým repertoárem, vysokou kvalitou techniky zpěvu. Ale to, co je tajemstvím malého Petrklíče, vycházejícího nejen z kořenů, ale i vzájemné inspirace a chuti objevovat, je právě ono kouzlo sdílení, které objevily tyto dvě učitelky z Řeporyj…
Je radost tušit, že takových sborů je po celé zemi velmi mnoho, a že je to právě tento způsob vzdělání a výchovy, který je zde velmi solidně zakotven a zřejmě nemá ve Střední Evropě obdoby.