laický pokus o svůdnou recenzi



Boys & Girls: laický pokus o svůdnou recenzi

V prostoru jeviště Malého sálu divadla Archa se jich sešlo celkem deset. Čtyři z nich pamatují časy první republiky, šest ostatních je ve věku jejich pravnuků a pravnuček. Právě dnes spolu spolu zahájí podzimní sezonu svého představení Boys & Girls. Do konce roku jich včetně toho dnešního podniknou pět: 17. a 18.9., 4.a 5.10. a 16.11.
Nápad dát je dohromady a zkusit s nimi vytvořit představení, zařazené do kategorie tzv. „dokumentárního divadla“ se zrodil v hlavách autorské dvojice představitelek „nastupující generace divadelních tvůrců“- režisérky a dramaturgyně Magdy Stojowské a scénografky Terezy Durdilové. Tyto dvě umělkyně (navíc též mladé matky) dostaly svou příležitost v rámci programu Archa.lab, jehož uměleckou vedoucí je Jana Svobodová. Svou energii se rozhodly vložit do zajímavého a nejednoduchého projektu, jehož duch tak trochu ozvání ducha Alenky v říši divů.
Alenka je v tomto případě celá skupina, která společně prožila celý rok příprav: nejprve hledáním sdělitelného a nakonec kloubením mozaiky scén a obrazů do celku, který má být sdílen s diváky. Herci jsou protagonisté sebe sama – v programu se píše: „experti na sebe sama“. Starší jsou čtyři – pan Honza je bývalý výpravčí, pan Karel fyzik. Paní Hanka pracovala jako rentgenová laborantka, paní Eva jako účetní. Děti jsou ve věku od 9ti do 12ti let - dva kluci a čtyři holky: Anička, Tonička, Ester, Lara, Mikuláš, Vincek. Všechny nejprve spojila zvědavost na to, co se bude dít dál a posléze i potřeba dotáhnout společné dílo k momentu „představení“, ke své první jevištní zkušenosti.
Sledovala jsem celý proces s napětím od samého začátku z hlediska rodiče jedenáctileté Tonky. Jak se jim podaří se stmelit? Co je zadáním? Dokumentace sama sebe v prostoru společných témat a na jevišti? Do jaké míry budou tvůrkyně projektu schopné respektovat organický proces vytváření vztahů při setkánání a společných hrách protagonistů; proces, který sám o sobě je unikátním dokumentem? Nepodlehnou pokušení vybrat z typů, charakterů a vzájemných projekcí to, co je použitelné pro divadelní show? Odolají svodům udělat ze svých deseti protagonistů pouhé loutky sloužící „dramaturgickému záměru“?Podaří se tomuto „dokumentárnímu“ divadlu vycizelovat ze zajímavého dění uvnitř něco jako poselství o fenoménech stáří a dětství, transgenerační a univerzální informaci, kouzlo jiného pohledu „za zrcadlem“? Vznikne produkt nebo nový druh procesu, vedoucí k otevření „jiné“ perspektivy?
Málokdo si dovede představit, s jakou mírou trpělivosti a disciplíny je třeba zacházet v procesu od myšlenky k tvaru v takovéto sestavě lidí, kteří se navíc teprve postupně poznávají. Prostředkem se stalo probuzení schopnosti hrát si. Na straně „seňórů“ (tak starším říkají děti) očekáváme nadhled, moudrost přirozeně danou prožitými dobami, vědomí ohraničenosti času, který je každému vyměřen. Hravost daná smířením. Setkání s mládím a dětstvím uvolňuje a probouzí zapomenutou energii, hravost, často i odšpuntovává zablokovaná témata. Není snad hravost je v podstatě vědeckou metodou, zdrojem překvapení a cestou poznávání neprošlapaných světů?.
Pak přišla premiéra, následovaná dvěma reprízami. Očekávání všech bylo hmatatelné - povede se experiment? Podaří se sdělovat a sdílet s diváky? Každé z představení bylo svým způsobem premiérou a přináší zvědavost na to, co přinese další…
Scény jsou různorodé a výběr jejich zpracování je výsledkem pečlivého ohledání možností jednotlivých protagonistů. Jejich sled je sestaven tak, aby byla udržena hladina pozornosti ke sdílení témat, které nejsou explicitně sdělovány, ale jimiž je protkán celek tak, aby se samy zjevily z prostoru mezi jevištěm a hledištěm, mezi dětmi a dospělými, skrze jejich vzájemnou interakci. To považuji na celé inscenaci za nejdůležitější - ono udržení napětí mezi já a ty mezi já a já, mezi vy a my… Jen skrze udržení tohoto druhu napětí je možné octnout se společně v přítomné hře, tvořící svou vnitřní energií prostor pro vyslovení. To, co si dámy Eva a Hanka řeknou v domečku, může být jen sranda – ale může to být vnímáno též jako spontánní a vlastně i demonstrativní odblokování komunikace o fyzické konečnosti, což v důsledku může být vnímáno jako svého druhu apel. Nikoli vědomý a dopředu naplánovaný, ale takový, který se buď podaří „vypustit“ nebo ne.
Scenografii totiž tvoří v podstatě jen ty dva transparentní „domečky“, které jsou vybaveny kamerami. Ty umožňují protagonistům být v intimitě, soukromí a zároveň sdělovat divákům. Ve chvíli, kdy se v domečku něco odehrává záleží na přesné uměřenosti prostředků, kterými je děj uvnitř převáděn ven, směrem k nám. Je tu malé riziko - princip použitého kukátka (kamery uvnitř) nám může připomenout techniku tyjátru zvaného reality show – naštěstí to celková výstavba představení nedopustí a ono „kukátko“ je naopak vynikající komunikační pomůckou.
Dalším podstatným prvkem v procesu je choreografie (Tereza Ondrová) a hudba (Johana Švarcová a Filip Míšek) - je tady cítit propojenost s děním, ale i hledání optimálního rytmu, exprese i hlasitosti…

Myslím, že v experimentu Boys & Girls dřímou možnosti, které budou postupně odkrývány. Už jen to, co se dosud odehrálo, vyžadovalo ode všech spoluúčastníků velkou odvahu. A je jasné, že kdyby vedlejším produktem nebylo dobrodružství spoluprožívané radosti, mohli bychom podlehnout strachu z nesdělitelnosti, zmatku nebo kašírky. Ostatně - co může vnést tento relativně nový žánr dokumentárního divadla nového do vnímání dokumentu jako takového? Je to snad náznak optimálního způsobu odkrytí „pravdivé skutečnosti“?
Divadlo je svého druhu laboratoř. Tvůrčím a hravým způsobem přetvořený svět, kde esence normálně nevyřčeného (a nevyslovovaného) dýchají ven i dovnitř; podvědomě od divadlo očekáváme totiž okamžik vytržení, prožitek soustředěného času proto, aby se skryté a běžně nevyslovitelné zjevilo všem, kteří sdílejí na přesně vymezenou chvíli společný prostor.
Co snad schází v tomto případě, kdy ambicí je dokumentace procesu, probíhajícího v mezigeneračním prostoru, je dotažení představení samotného formou alespoň krátkého diskusního setkání týmu představení a diváků. Formát večerního představení to bohužel nedovoluje, a je to škoda, protože moment otevřeného prostoru po skončení „show“ by mohl být nejen potřebným testem míry skutečného sdílení, ale i investicí do dalšího procesu.

Resumé: BĚŽTE NA TO !!! 