Justýna Tvrzníková, moje prababička, má tvrdohlavé oči, trochu širší ramena a do smrti vzpřímenou postavu. Jakmile vstoupí do domu mého pradědečka, přestane nahlas vzpomínat. Přítomnost ji pohltí.

Rok po svatbě se narodí Anička. V dalším roce Marie. Josef a Antonín neleží v kolébce dlouho. Jejich tělíčka vezou úvozovou cestou, kudy se odchází z domu na pole a nebo navždycky. Koupí místo na hřbitově, na pomník nejsou peníze. Místo, to je pro Justýnu jistota, jedna z mála, které má. Tady se všichni uložíme. A ten pocit přenese i na ostatní. Moje babička Kristýna se narodí jako poslední Justýnino dítě. Porodní bába se nad ní naklání. Holčička se jí zdá malá, její pláč tenký. Volají rychle faráře a zapalují svíčku. Jenomže když dítě otevře oči a Justýna pozná, že jsou to její tvrdohlavé oči, přikládá Kristýnu k prsu a říká, že musí žít. Justýnina fotografie je bledá a nehybná, na rozdíl od té, kterou mám uloženou v sobě.

V první třídě, píšeme právě písmeno 1, jehož nožičku vytahuji příliš vysoko a červená tužka naší učitelky ji bez milosti škrtá, špatně, špatně, špatně, tehdy dostanu černý kašel a maminka mě odváží na venkov k babičce Kristýně.

Chalupa je zastrčená ve stráni pod vesnicí a pod ní vytéká potok jako stuha. První, co si uvědomuji, jsou vůně. Hořící dřevo, čerstvě nadojené mléko, seno a chlév, sklep a půda. Pak přicházejí hmaty. Srst kočky a psa, křivý práh, vlhká stěna.

Sedím v dřevěné světnici, záda si opírám o kachlovou pec. Mrkavá petrolejka se naklání, její plamínek hubne a hned zas narůstá, připomíná mi pohyb rozevřené a sevřené pěsti. Z vlhké zadní stěny vystupují z omítky podivné obrazce. Přivírám oči a vidím rybu, obličej s jedním okem, přepůlený míč.

Justýna sedí na lavici, okrajuje kůrky z chleba a ukládá je do košíku pro ztraceného psa Rolda, "Maminko, ten už se nevrátí," říká jí babička, Justýna pokládá své zmačkané ruce na stůl vedle mých, které se mi zdají v tu chvíli nesmyslně malé. Ale za okamžik zas dál rovná chléb v košíku.

Za dva dny slyšíme škrábání na dveře. Rold proběhne síní do světnice a ulehne vedle kamen. Z jeho srsti se vypařuje déšť. Justýna mu podává mléko, do kterého trhá kůrky. Pes je hltavě žere. "Tak vidíš," otáčí se Justýna na babičku s vítězným úsměvem.

Před vánocemi, to už jsem úplně zdravá, si pro mě přijde maminka. Když se loučíme, Justýna ji obejme a říká: "Už se neuvidíme, po svátcích si lehnu, ještě musím uklidit půdu, víš, a do truhly si vezmu ty šaty od tebe, mám je moc ráda." Mluví tak klidně, jako kdyby říkala, že je potřeba přinést dřevo nebo podojit krávu. Počátkem ledna dostaneme telegram. Od té chvíle zůstane babička Kristýna v domě sama, až na prázdniny, kdy tam budu přijíždět já. Ale v tomhle domě, který má kořeny hluboké jako tma, co sedá za komínem, není nikdo sám. Jakmile zalezu do velké postele, nahmatám slamník pod zády a měkké peří v nohách, vstupují do mne mí předkové, s kterými se setkávám na fotografiích v zásuvce stolu, v babiččině vyprávění, ve svých představách. S nimi cítím víc prostoru, v nich hledám sama sebe.

Prázdniny. Odfouknu školní starosti jako chmýří z pampelišky. Jedu k babičce. Maminka mi sbalí věci do červeného kufříku, který jsem dostala jednou o vánocích. Byly to ty vánoce, kdy už jsem věděla, že v předsíni cinká zvonečkem tatínek a dárky mi kupují rodiče. "Takové pěkné a potřebné věci ti Ježíšek vybral," říkali tehdy a tvářili se tak spokojeně, že jsem jim nechtěla kazit radost, i když jsem si přála hračky a ne svetr a pyžamo.

Autobus přijíždí do vesnice. Hospodský Jireš stojí rozkročený mezi dveřmi a v nepatrných očích mu svítí lampička, která tam zůstala z nějaké klukovské lumpárny a zapomněla zhasnout. "Kristýno, už ji máš tady," volá na babičku, když vystupuji z autobusu. "Holka, tys vyrostla," a jeho obrovské dlaně mí dopadají na ramena, až se mi podlamují nohy. Chci babičku obejmout, ale ruce mám plné, pouštím na zem červený kufřík i panenku Julii, kterou jsem dostala za vysvědčení. Babička mě líbá, "to jsem ráda, že už jsi tady."

Cesta do údolí je obrostlá vysokou trávou, která se nám vplétá do nohou. Slunce se trhá o nejvyšší smrk.

"Za chvilku padne rosa, zuj se," říká babička, bere své boty do rukou, nabírá dech a začíná zpívat. Ačkoliv je tak malá a nesmělá, hlas má pevný a široký, jako by veškerá její síla byla v hlase, pokaždé mě to překvapuje. Zpívá o milém, co ho zabili na vojně, a o jeho děvčeti, co pláče. Snažím se zpívat s ní, ale můj hlas je plný prasklin, neobratně se chvěje, chvíli je příliš vysoký a pak se zas loudá někde v hloubkách. S lítostí a závistí zároveň si uvědomuju, že nikdy nedokážu tak jako babička utrhnout kus ze sebe a nechat ho odplout hlasem. Má radost i bolest se ve mně bude hrbit a tlačit, ale jakmile otevřu ústa, nepohne se z místa.

V půlce písničky babička přestane. "Musíme si pospíšit, Malena má čas." Malena je naše kráva. Je rezavá a má veliké slídové oči.

Tak tohle je nekonečno, myslím si, když mě babička vzala s sebou na pole, kde se řádkuje řepa. Motyka klove do země, řádky se nepřátelsky prodlužují. Moje netrpělivost mě brní v celém těle. "Kdy už půjdeme domů?" Babička se směje: "Holka, vidíš to pole?" Loudám se k silnici a lezu na velikou třešeň. Pecky vyplivuji obloukem na asfalt, zdá se mi, že zvoní jako korálky. Když už nemůžu třešně jíst, věším si jejich páry na uši a za knoflíky od blůzy.

"Slez z toho stromu a běž se domů najíst, v troubě máš bramborák," volá na mě babička. Utíkám lesem jako o závod. Dup, dup, ozve se z křoví a mé srdce jako ozvěna divoce zabuší. Zajíc, který vyběhl z úkrytu, se zastaví, naše oči, páry magnetů, se na okamžik spojí, ale pak se rozběhneme každý po svém.

"Babi," vykřiknu a třesu se zimou z náhlého probuzení. Z chléva je slyšet žalostné bučení, Babička vylézá z postele, ve chvatu se obléká a běží pro souseda. S petrolejkou v ruce utíkají do chléva. Malena čeká tele. Jdu za nimi. Na prahu klopýtnu, než oči přivyknou tmě. Pod Malenou leží hnědý a vlhký uzlíček. Pomáhají mu na nohy. Slepené oči se rozvírají. Natahuji k němu ruku. Projede mnou leknutí a úžas zároveň. Jazyk jako struhadýlko olízl mou kůži. Vracíme se do světnice. Starý Bergman se směje, "tak vidíš Kristýno, to bylo starostí." Babička mu nalévá pálenku do sváteční sklenice s úzkým hrdlem. "Měla jsem strach. Stračena nám v šestačtyřicátém takhle pošla a bylo to také druhé tele." Nevím, co je to v šestačtyřicátém, a tak se ptám babičky. Bergman před ní postrkuje skleničku. "To je poslední," culí se babička a varovně zvedá prst. Zalézám do postele s neumytýma nohama. Stejně na to babička teď nepřijde, myslím si, zítra natrhám telátku tu nejlepší trávu. Ve snu vidím Justýnu, jak chodí po dvoře a pláče do hrbolatých rukou pro krávu Stračenu.

V zahrádce trháme květiny pro Justýnu a praděda Josefa. Babička je sváže slabým provázkem a odnášíme je na hřbitov.

Hřbitova se nebojím, jen nazelenalé vody a zvadlých květin. Sotva je babička odhodí a ve váze se objeví nové, jejichž názvy mě marně učí, já vidím jen jejich barvy,bezstarostně poskakuji po obrubnících cizích hrobů a čtu si jména. Josef Kuntoš mlynář z Mohelek. Zasněný andělíček s odřeným nosem, fotografie licousů v oválném rámečku. "Babi, tohos znala?" ,,Aby ne, tady se známe všichni."

Babička neslyšně pohybuje rty, dívám se do jejích očí, ne, ona nikdy nepláče, jen si odhrnuje vlasy z čela pod šátek, na kterém kvetou kytky v úhledných řádcích. Šátek si nesundává ani v nejparnějším létu. Odloží ho, jen když se češe. Rychlými pohyby nabírá své husté vlasy, které jí vyklouzávají z vlásenek a vytékají mezi prsty jako voda z cedníku.

Babička se také nikdy příliš neraduje jako třeba buclatá hospodská z vesnice, u které si kupuji bonbóny. Vyndává je zpod skleněného poklopu, na který usedají mlsné mouchy. "Ty seš od Kristýny, viď." Řešetová ústa se rozvírají. Hlas se z ní valí jako čerstvě nalité pivo u výčepu, až se na stěnách začnou kývat obrázky jelenů v dřevěných rámečcích. Kývou se jeleni v zimní krajině, jeleni v zelené trávě i jelení hlava se smutnýma očima.

Hospoda je otevřená od probuzení hospodské paní Jirešové až do odchodu posledního hosta. V sobotu večer jsou téměř všechny stoly obsazené, ve vzduchu víří spousta hluku, pan Jireš hraje na harmoniku, roztahuje ji a zas tlačí k sobě. "Škódá láskýý, kterou sem tobě daláá" je slyšet až na náves. Během dne tu bývá ticho, na lavici v koutě sedí obyčejně jen jeden nebo dva hosté, Paní Jirešová je obslouží a odběhne do kuchyně, kde vaří, nebo na dvůr nakrmit slepice. Když uslyší vykřiknout zvonek nade dveřmi, ozývá se: "Už jdu, už utíkám!"

Nejčastěji tu bývá listonoš Pepíček, starý mládenec.Chodí sem s naprostou pravidelností. Posunuje si rádiovku, která mu vytlačuje červený proužek na čele. "Brý den," odpoví na pozdrav a rozpouští úsměv v bílé pěně. Někdy zavolá: "Marie, dej mi sem jednu zelenou," a paní Jirešová přispěchá s malým rýžkovaným štamprdlátkem, do kterého nalévá tekutinu vonící mentolem. Pepíček tu sedí celé odpoledne a jeho přítomnost prozrazuje pouze zvuk, který vydává půllitr ve styku s dřevěnou deskou stolu.

O žních se neobjeví po dva dny. Hledají ho. Jeho kolo leží v žitě u vodárny. Pepíček se utopil. Byl opilý, anebo nešťastný? Vesnice je plná příběhů.

Pět malovaných hrnečků, to je pět návštěv strýce Karla, pradědečkova bratra. Hrnky stojí v kredenci, břicha mají nafouklá pýchou a když je chci vzít do ruky, potřebuji obě dlaně, abych je objala.

"Pokaždé, když přijel, tak mi jeden přivezl," říká babička, "ten s Jeníkem a Mařenkou z Prodané nevěsty je poslední. Karel byl zahradníkem v Praze na Hradě, ten se vyznal v kytkách. Tohle byl jeho rodný dům, vždycky ho prolezl od sklepa po půdu."

Pradědeček Josef měl tři sourozence. On byl nejstarší, proto dostal chalupu. Karel se odstěhoval do města a nejmladší Vojta odešel do Ameriky ještě před tím, než se babička Kristýna narodila. Poslal lístek z Brém ,,14/6/ 1901 Za dva dny odjíždím lodí Marie Terezie za oceán. Bůh mě provázej." Na druhé pohlednici je napsáno: .,Dne 24. máje 1909 jsem se v Chicágu oženil."

Vidím Vojtu, jde úvozovou cestou, kudy se odchází na pole a nebo navždycky. Jiná země, jiní lidé, jiné místo, stejná jistota. Umřel těsně před válkou.Paulina, pradědečkova sestra, sloužila u sedláka. Jednou o velikonocích přišla domů se záškrtem. Volali doktora, dělali co mohli. Bylo jí osmnáct. Nikdy nebyla u fotografa. Neznám její tvář, tak si ji vymyslím. Na půdě mezi senem je veliká bedna s těžkým víkem. Uvnitř leží šaty, modrý samet, bílé stužky. Jsou mi velké, kloužou mi z ramen. Nadzvedám sukni, abych o ni nezakopávala, a scházím po schodech na dvorek. Nohama se dotýkám mokré trávy. "Přišla domů se záškrtem." Víc o ní nevím. Jak se může život člověka stlačit do jedné věty?

Praděda Josef se vrací z první války až ke konci listopadu. Nejdřív ho uvidí Kristýna. Přichází po cestě od lesa, hlavu má sehnutou, ramena pokleslá. Čtyři roky se jeho polí nedotkla mužská ruka. Justýna orala, sila a sklízela. Josef chodí po domě, opatrně bere do rukou známé věci, jako by mu mohly pomoci vrátit se do kolejí starého života. Veliký klobouk mu vykusuje ve tváři stín. Právě tak se do něj zakously ty čtyři italské roky. Nikdy už neopustí dům. Snad jen do Zourova k mlynáři s obilím jede, a do města v nejnutnějším případě. Před každou cestou přemlouvá Justýnu, jestli by záležitost nemohla vyřídit ona.

V tom roce sklidí pole dřív než ostatnÍ. Ještě je potřeba urovnat seno na půdě. Josefovy ruce svírají vidle a zabodávají je jistými pohyby do sena. Dole pod ním ve stodole stojí mlátička. Všechny pohyby jsou jisté, až na jeden jediný. Nejistý pohyb a následuje pád, po kterém se už nenadechne.

Shrabujeme seno na stráni za chalupou. Moje hrábě se lenivě a kostrbatě vlečou, zatímco babiččiny jsou hbité a na jeden zátah shrnou seno k úhledné kupce. Moje kupa je bachratá a nahýbá se ke straně. Seno mě kouše do opálených nohou. Zacláním si oči před zbytkem slunce. Náhle mě do tváře uhodí černý stín velikého ptáka. "Káně!" vykřikne babička, pouští hrábě a běží k chalupě. Stojatý horký vzduch rozpáře ostrý a bezmocný křik. Káně mizí nad lesem i se svou kořistí, naší kropenatou slepicí. Babička zvedá ruce. "Neřád jeden." Ostatní slepice se poděšeně krčí u stáje. Jejich korálkové oči jsou vlhké strachy. I kohout, který vždy důstojně nosí své objemné tělo na hubených nohou, má roztřesený hřebínek. Ticho zaceluje narůstající tma, ale ve mně zůstává smutek. Vysoko nad lesem, daleko výš, než letělo káně, slyším letadlo. Najednou se mi zachce být v posteli a schovat svou hlavu pod peřinu.

Biograf hraje ve vesnici dvakrát v týdnu. V neděli odpoledne pohádky pro děti, ve středu večer pro dospělé. Každé středeční představení má pod názvem filmu červeně připsáno "Mládeži nepřístupno." O to pečlivěji si prohlížím vystavené obrázky v úzké skříňce na dřevěných nohách před hospodou. Málo oblečená paní sedí v posteli a vedle ní se zubí pán. "Rozvod po italsku" stojí napsáno vlevo nahoře. Před hospodou se sjíždějí kluci na motorkách. Z kapsy kalhot jim kouká hřeben a občanský průkaz. "Ty do kina pustí," myslím si závistivě. V tanečním sále za šenkovnou se stahují rolety, přinášejí sem židle a natahují plátno. Autobus z města přiveze v půl osmé film. Řidič se vykloní z okna a podává promítači panu Borkovi ten tajemný kotouč. Pak se oba pozdraví zvednutím ruky a autobus se rozjede dál.

Autobus, to jsou hodiny vesnice. Jezdí třikrát denně dolů do města a třikrát se vrací nahoru do Lesnova, to je vesnice hned za naší.

"Babi, kolik je hodin?"

"Před chvílí jela půlpátka nahoru," říká babička a jindy zase volá: ,Je hrůza hodin, už jela půldvanáctka dolů a já ještě nezatopila."

Děda odešel od babičky, když bylo tátovi deset. "Ty jeho věčné karty, málem chalupu prohrál." Babička o něm nikdy nemluví, nic, ani slůvko. Někdy snad maminka s tatínkem, ale to musím odejít z místnosti. "Běž, to není nic pro tebe." Sedí pod svahem stráně u cesty. "Čekám tu na tebe, proč se za mnou nestavíš, jsem přece tvůj děda." Prsty se mi tlačí do dlaně, srdce mi buší, tváře mám plné tepla. "Já vás nemám ráda, vy nejste náš." Hlas se opírá o stráň a vrací se zpátky ... nemám ráda, ráda. Ztěžka se zvedá ze země, narovnává si klobouk a se suchým nevyléčitelným kašlem a s loveckou puškou přes rameno odchází.

O posvícení hraje na trubku sólo v hospodě plné kouře a hlasů. "Tak vidíte, už je to rok, co jsem viděl bílého bažanta a jsem tu." Stane se to za tři dny. Telegram. Tátovy černé šaty. Já nejedu, nebyl náš. Babička také nepůjde. Jen zavírá dveře víc potichu než obvykle. Zpívá si stále jednu písničku a spíš pro sebe než mně říká: "Tu jsem s ním zpívala v divadle, víš."

U Sluků mají televizi. Všichni se u nich scházejí. My děti se díváme obdivně i na monoskop. Chlapi kroutí anténou. Ženské z kuchyně volají: "Doprava, né, víc nalevo, teď je to dobré, dobréé, a teď zase né." Tady se můžu dívat i na nepřístupně filmy. Babička říká: "Holka je už dost velká, jen na práci je někdy levá a škoda ten hlas, tak jsem se těšila, že bude zpívat." Ale pak se směje. "Oči má po mně, nemuselo by to s ní v životě tak zle dopadnout." Někdy je televize moc hezká. Nemusím ani zavírat oči při polibku jako doma, kde mi je táta s křikem zakrývá. Jindy se mi chce spát, zívám a zívám a babička šeptá: "Už jdeme, vždyť už jdeme," ale nemůže se odlepit od židle ani od televize.

Na návsi svítí jediná lampa. Hned pod ní je vyschlá studna, která se už dávno nepoužívá. Okolo ní stojí tři lípy. Sázela je i moje babička po první válce. Kamenný svatý Jan má široký podstavec, v jedné ruce drží křížek, druhou má ulomenou. Jeho způsobné oči kloužou k věži kostela. Světlo na návsi mi připadá jako na divadle. Prosvětluje listy lípy a část svatého Jana, ale dál už nesahá, dál je jen hladová tma.

Dolů do údolí chodíme s baterkou. Držím se jejího světla jako provázku.

"Babi, ty se nebojíš?"

"Čeho, ty hloupá, komu by se tu chtělo na nás čekat.

Podívej, svítí nám nebe," říká babička. Ukazuje mi Malý a Velký vůz. "Tam někde svítí i ta tvoje hvězdička, najdi si ji." Vybírám si mezi těmi malými a hodně vzdálenými. Tam nejvýš, ta maličká, nejasná, to je ona. Víckrát už ji nenajdu.

Pouť. Na dlouhé prkno klademe s babičkou koláče. Makové, tvarohové s rozinkami, marmeládové. Kachlová pec je rozpálená. Nedočkavě čekám u dvířek kamen na první horké, voňavé sousto. Přijeli rodiče a přivezli mi nové šaty. Když si je obléknu, maminka říká: "Moc ti to sluší," a babička se hned přidává, "jako z cukru." Jen tatínek neříká nic, on si myslí, že mi to sluší stále, jsem přece jeho dítě a ještě ke všemu jsem mu podobná. S tátou je to vždycky tak. Maminka se usmívá, jen když vše dělám dobře, a když se mi nedaří, má úzká a stažená ústa. Tatínek se raduje už z toho, že dýchám.

Na návsi vyhrává hudba. Řetízkový kolotoč mě vynáší do výšky, nad všednost, nade mě samotnou. Něčí nohy zezadu odstrčily mou sedačku, letím vzduchem, žaludek mi nadskočí a ve mně se rozlije ten bláznivě vzrušující pocit. Ohon z vlasů se mi kývá ze strany na stranu, hlasitá písnička čtvrtí mrak. .. "Tenhléé kluk, včera mi pusu dal ... " Dole na střelnici pušky míří na barevné růže. Cvak, cvak, je slyšet spouště a broky podtínají špejlové stonky. Mrak mi padá do klína v podobě deště. Utíkám se schovat pod stříšku střelnice. Dostanu také jednu z těch krepových kytek. Je žlutá s modrým středem.

Mám kamarádku. Jmenuje se Veronika a jezdí k babičce do chalupy pod lesem na druhé straně údolí. Veronika má dědečka a koně. Dědeček vysedává na prahu domu, pozoruje větve jabloně a kouří dýmku. Když mě vidí přicházet, pokyvuje hlavou a nepatrně zvedá ruku. Je velmi zamlklý. Mluví víc jen na svého koně. Plácá ho na boky a říká mu: "No tak uhni, starouši." Často za něho zapřahá vozík, sedáme si do něho a jedeme na pole pro obilí nebo pro trávu. Čehý, prr. Děda jde vedle vozu, který se naklání a nadskakuje a my se musíme držet postranic, abychom nespadly.

Veronika má dlouhé světlé copy, a když si hrajeme na princezny, má vlasy rozpuštěné a zlaté, oči pyšné a ruce panovačné. Zná o mnoho tajemství víc než já. Loudím je na ní, ale ona jen kroutí hlavou. "Má zlatá, to ti nemůžu říct, snad až za rok, až budeš větší."

V zadní světničce jejich chalupy bydlí hubená, vrásčitá a usměvavá stařenka. Je to sestřenice Veroničina dědečka. Veronika jí říká Švadla. Švadla dopadá při chůzi na jednu nohu a Verča tvrdí, že se kvůli tomu nevdala. Často za ní chodíme. Otvíráme dveře a překračujeme vysoký práh. Švadla sedí za šicím strojem, na očích má maličké kulaté brýle a naklání se nad látku tak, že o ni málem drhne nosem. Stroj bzučí stále stejnou melodii, i když z něho vylézají pokaždé jiné sukně a blůzy. "Švadlo, vyprávěj nám, jak jsi byla malá."

Sedíme na posteli u zdi, bzukot stroje smazává srozumitelnost slov, a tak si každá po svém představujeme Švadlino dětství.

Veronika vždycky ví, co uděláme, kam půjdeme a co komu odpovědět. Na půdě mají spoustu knížek.

"To je Červená knihovna," poučuje mě Veronika, "tuhle si vezmi, to si popláčeš." Podává mi knihu. Na jejím hřbetě je napsáno Zlomená růže.

Hrajeme si s panenkami, stavíme pro ně dům, šijeme jim šaty. O dalších prázdninách přivezu Veronice šaty pro panenku, které jsem uháčkovala sama. Bere je do ruky a říká mi: "Jsou hezké, ale já už si s panenkami nehraju." Položí šaty na stůl a odchází. Urazím se, ale druhý den utíkám k nim. Za jejich domem stojí motorka, vedle ní sedí světlovlasý kluk. Veronika klečí v chodbě nad zrcátkem, škrtá jednu sirku za druhou a čerň z hlavičky si nanáší na obočí, Potom vydoluje z pouzdra zbyteček máminy rtěnky a natírá si dlouho a pečlivě ústa.

"Jedu s Frantou do kina, má zlatá," zaboří povýšeně ukazováček do mé tváře a vyjde ven. Pomalu, docela pomaloučku jdu domů. Zrádkyně. Z dálky slyším babiččinu kosu. Pro tento den vyřkla rozsudek nad loukou u stáje. Nadité hlavy smutečních vrb se rozpouštějí v podvečerní mlze. Nebe je husté a tmavé. Položím se do vysoké trávy, rozhodím ruce. Jsem otisk, jsem terč, jsem sama.

Veroniku uvidím až za několik let. Je ostříhaná, na rukou drží ročního chlapečka, který ji bije tlustýma ručičkama do tváře . "Veroniko, máš ještě nějaké tajemství, které smím znát až příští rok?" směju se. Veronika má v hlase pokoru, která tam nikdy předtím nebyla. "Když děda zemřel, teta dům prodala docela cizím lidem. Přišli jsme se podívat jen z dálky, jen tak z dálky ... "

Pan Jireš stojí ve dveřích hostince, ale není rozkročený, opírá se o berle. Jedna nohavice jeho kalhot je prázdná, "Rakovina," šeptá mi babička, "museli mu ji uříznout." Strach mě zbaví pohybu. Bojím se zvednout hlavu, abych se neprozradila. Ale když se mi to konečně podaří, uvidím v očích pana Jireše dál svítit jeho lampičku a on bere do ruky harmoniku, hospoda se naplňuje písničkou. A ta písnička je úleva a pan Jireš je úleva, protože jeho oči říkají, že člověku se nedá všechno vzít.

"Budeš překvapená," usmívá se babička a vede mě ke chlévu. "Máme nové telátko?" ptám se. Uprostřed chléva stojí bílé uječeně stvoření a pod bradou mu visí nažloutlé vousy. Méé, mééé, mé. "Kde je naše Malena, nechci tu ohavnou kozu, nechci." Rukama si zakrývám obličej, dupu a brečím.

"To je naše Líza," říká babička klidným hlasem, "však uvidíš, je hodná. Malena byla stará a také jsem se o ni už nemohla starat, to víš, nosit do vesnice tolik mléka."

Až teď se podívám na babiččina záda, která se od loňska přece jen prohnula, a babička se zmenšila, obličej má drobnější a stlačenější. Udělám smířlivý krok ke koze, přejedu rukou po jejím tvrdém hřbetě. Oči má prázdné, ale důvěřivé. "Dobře, budu ji mít ráda," říkám "ale její mléko pít nebudu."

Přicházím cestou z údolí. Dům ve stráni má stažené záclony a jeho komín mlčí. Otvírám stáj, je prázdná. I chlév je prázdný i psí bouda je prázdná. Vím, že i dům je prázdný. Ze síně na mě dýchne vlhký a těžký vzduch. Kachlová pec je studená. Stůl i lampa jsou ticho. Ticho, ticho, ticho. Babi, babičko, tolikrát jsi mě na to připravovala. Říkala jsi: "Cibulky narcisů a gladiolů jsou pod postelí a jahody je potřeba přesázet tam k plotu." Nechtěla jsem nic slyšet. Tvoje slova se do mě zasekávala jak drápky. Myslela jsem si, proč mi to neuděláš lehčí, proč mi nedáváš naději, a tak jsem si ji dávala sama a říkala ti, "až příště, až příště mi to povíš".

Nepochopila jsem, že i tam se může někdo chystat. Čím dál častěji jsi otvírala zásuvku s fotografiemi a drsnými prsty jsi přejížděla po vybledlých tvářích. "Na pomník jsem ušetřila," svěřovala jsi mi s mírným a trochu pyšným úsměvem. Na pomník pro tvé bratry, pro Justýnu a tvého tatínka Josefa, vedle kterých tě uložili.

Otvírám okna a živá vůně proletí mnou i domem. Přestává pršet. Půjdu do zahrady a nasázím babiččiny gladioly.


Tento text vyšel v mém blogu i v anglickém překladu You'll Tell Me Next Time