Asi tak po dvouleté pauze jsme se s manželem vypravili do kina. Dala mi ten dárek moje máma k narozeninám. Pohlídala nám totiž večer obě děti.

Nápad, že využijeme její přítomnosti a vydáme se po tak dlouhé době do kina, přišel náhle. Dům jsme mohli opustit až poté, co jsme uložili kluky do postele a tak jsme do multiplexu dorazili až v devět večer. Na výběr v tu pozdní hodinu byly dva filmy a tak jsme zvolili ten, který byl ve 3D. Film ve 3D jsme ještě neviděli a tak jsme byli moc zvědaví.

Dostali jsme plastové brýle. Manžel si je nasadil na nos a já na brýle. Kupodivu na mých brýlích držely daleko lépe než na jeho nose. V upoutávkách na další 3D filmy nám je málem strhla kočka, která na nás vybafla z plátna. 3D vypadalo fakt slibně.

Šli jsme na film Avatar, o kterém psali v letáčku, že je o nějaké mimozemské civilizaci. Ovšem po prvních minutách filmu, kde jsme se seznamovali s postavou vojáka, mi spadla brada.
Já, která posledních několik let neřeším téměř nic jiného než problematiku postižení, jsem po dlouhé pauze zavítala do kina (abych přišla na jiné myšlenky) a zvolili jsme zrovna film, ve kterém je hlavní postava na invalidním vozíčku!

Tomu se říká kosmický výběr! Nebo komický? Teď nevím.

Avatar je jiné tělo. Jiné tělo, které se ovládá vlastní myslí. Tělo Avatara je mrštné a zdravé. A tak postiženému člověku na vozíčku se dostane zážitku chůze, běhu. Dostane se mu pocitu, že zase může všechno. Jaká je slast znovu hýbat prsty na nohou.

Všichni, kdo přijdou do kina, dostanou prožitek jakoby se ocitli v jiném světě, barevnějším, plném světel, ve světě, kde je možné i létat.

Proč je film celosvětově tak úspěšný? Možná proto, že rádi sníme. Chceme mít na chvíli pocit, že žijeme v barevnějším a vlídnějším světě než je ten náš. Že my sami jsme dokonalejší.
Sní někdy můj syn o zdravém těle? O ruce, která sebere korálek ze stolu, o prstech, které dokážou bubnovat na okenní sklo? Sní o běhání, kterým by stačil ostatním dětem?
Možná ani ne. Nedělá si starosti s tím, co by bylo, kdyby. On dokáže víc než já užívat každé chvilky a všeho, co se mu daří. Žije tady a teď. Nepotřebuje svého Avatara. Přesto, že ve srovnání se zdravými dětmi není dokonalý.

Před nedávnem jsem díky Pavlovi, který má Klávesový blog zjistila, že bychom mohli zkusit učit Ríšu hrát na klavír, i když má jen jednu zdravou ruku. Nikdy dříve jsme o tom neuvažovali, protože jsem měla za to, že pro hru na klavír jsou potřeba ruce dvě.

Dokonce mne napadlo, že ho rovnou budeme učit i noty, protože noty jsou vlastně zase jenom symboly podobně jako písmena a číslice a ty on hltá od dvou let. Nalepila jsem Ríšovi na malinký dětský klavírek názvy tónů, okamžitě začal zpívat místo Ovčáci – čtveráci …. Cé – É – Gé -  Cé – É – Gé.

Když jsme to viděli, rozhodli jsme se, že mu koupíme už něco jako hudební nástroj, aby slyšel tóny čistě tak, jak mají znít.

Hudba rozvíjí mozek, možná zapojí časem trošku i levou ruku a tak zlepší její motoriku. Ríša hudbu miluje a když přišla ta možnost v podobě darovaných peněz, rozhodli jsme se, že jejich část  použijeme na nákup kláves. Pro Ríšu totiž klávesy rozhodně rehabilitační pomůckou jsou.
Kromě spousty jiných věcí se také učí udržet pozornost. Ne vždy se nám podaří ho přimět poslouchat, dávat pozor a pak něco hrát, ale když se to podaří, stojí to za to.

Klávesy máme doma asi 14 dní. Zatím se s nimi spíš seznamuje, ale baví ho to moc. Zkoušela jsem ho učit Pec nám spadla, ale nešlo to. Pak jsem pochopila proč. Písnička ho nebavila.
O víkendu totiž taťka Ríšovi jen ukázal, jak se hraje jedním prstem Kočka leze dírou.

Dopoledne mu to několikrát předvedl a pak najednou, odpoledne, ke klávesám sedl Ríša a zahrál melodii jedním prstem (tím začínáme). Je krásně vidět, jak se řídí podle sluchu a jak ho to baví. Podívejte se na video.

Radanka, Ríšova zdravá sestřenice, jen o málo starší než navštěvuje spoustu různých kroužků. Chodí na nějaké tanečky, do angličtiny a tak. Když jsem to slyšela, trochu mne mrzelo, že Ríša, i když je ve stejném věku k ničemu takovému nedozrál. Že on se učí 100% zvládnout život bez plen, učí se pořádně mluvit a rozumět. A myslela jsem si, že podobné bonusy jako jsou zájmové kroužky nebo koníčky přijdou teprve potom, co zvládne ty úplně základní věci.

Nikdy dřív by mne nenapadlo mu tohle nabídnout, učit ho hrát na klávesy. Ne,  nemusíme čekat až bude schopen odvyprávět pohádku O Červené karkulce a běhat. Možná, že tohle nikdy bez svého dokonalého Avatara nedokáže.

Ale má spoustu jiných možností co dělat a z čeho mít radost.