V rámci rozvodových a partnerských tahanic přijdou děti poměrně snadno o jednoho z rodičů. Matky většinou zůstávají. V absolutní většině případů děti ztrácejí kontakt s otcem. Buď proto, že matka styku otce s dětmi brání, nebo proto, že otec prostě ztratí zájem. Jenže děti potřebují ke zdravému psychickému vývoji oba rodiče a ztráta otce je velkým zraněním.Rodiče by si tedy měli velmi dobře rozmyslet, jak se po rozchodu zachovají. Jejich děti budou s jejich rozhodnutím žít celý život.

Nezávislá publicistka Eva Lábusová psala nedávno v časopise Psychologie Dnes, že v naší společnosti jsou děti zanedbávány i v tzv. dobrých rodinách. Říká se tomu normativní zanedbávání dětí. Rodiče se prostě často chovají tak, že to dětem škodí, ale ve společnosti je to tak nějak běžné a vlastně přijímané. Tahanice kolem rozvodu k takovému normativnímu zanedbávání patří. Ztráta kontaktu s jedním s rodičů a devalvace jeho obrazu jsou pak jen extrémní variantou takového zanedbání.

V zájmu dítěte je mít dobrý vztah s oběma rodiči. Táta prostě není máma a máma není táta. Od každého z rodičů děti potřebují něco jiného a substituce je náročná , ne-li nemožná. Matka působí v rodině jako měkčí přijímající a shovívavější element, táta je spíše tvrdší, více vyžaduje, vymezuje, více udržuje hranice, a tím se stará o dětský pocit bezpečí. K mámě se děti běží schovat, s tátou se děti od mámy odpoutávají a tím i osamostatňují. Máma je hlavním ženským vzorem, táta mužským. Muž a žena mají prostě v rodině jiné role a rodič, který musí být matka i otec, to má velmi těžké. I při maximálním úsilí vzniká kompromis, který zanechává v dětské hlavě zmatek a trvalé následky. Z rodin, kde chybí otec, odcházejí často mladé ženy, které trpí deficitem svého ženství, a muži, kteří trpí deficitem svého mužství, a to se samozřejmě odráží zejména ve vztazích i v jejich budoucím rodičovství. Pohlavní role se prostě vyvíjejí ve vztahu k oběma rodičům, a když jedna půlka schází, je to bolestně znát.

Navíc, vztah k biologickému rodiči je unikátní a nedá se mrknutím oka nahradit vztahem k někomu jinému. Lehkomyslné nahrazení biologického otce novým partnerem skutečně není na místě. Vážím si mužů, kteří přijmou za své cizí děti, ale pokud je to jen trochu možné, měl by být vztah k biologickému rodiči jasnou prioritou. Mám ve svém okolí několik mužů, kteří nemohou svoje děti vídat jen pro to, že jejich bývalá žena si to nepřeje. Nikdy své děti nebili, netýrali, nejsou to asociálové ani alkoholici či narkomani. Bohužel, nedokázali se s matkami svých dětí dohodnout a nekompetentní soud rozhodl v jejich neprospěch. Jejich bývalé partnerky dnes mají pocit, že zvítězily. Neuvědomují si ale, že největšími poraženým jsou v této situaci hlavně jejich děti. Samozřejmě že existují situace, kdy je pro dítě lepší se s biologickým otcem nevídat, ale hranice, kdy má taková situace nastat, je velmi často daleko za tím, co bývá v naší společnosti běžné.

Jak unikátní postavení má ve vztahu ke svému dítěti biologický rodič, je velmi dobře vidět při tzv. rodinných konstelacích. Jedná se o jakousi formu kolektivní terapie, kdy si z cizích lidí postavíte model své vlastní rodiny. Lidé, kteří stojí v rolích vašich příbuzných, pak popisují, co v těchto rolích cítí. Někdy se dostavují až neuvěřitelně silné emoce, které naprosto přesně rezonují s tím, co se ve vaší rodině děje a dělo. Dají se tak odkrýt i absolutně skrytá rodinná tajemství, o kterých se doma nikdy nemluvilo. Věda zatím neví, na jakém principu konstelace fungují, ale v praxi se stává běžně, že věci, které se během konstelace odhalí, se později po ověření ukážou jako pravdivé. Konstelace jsou tak schopné například odhalit to, že matka zatajila skutečného biologického otce a otcovství přisoudila jinému a nepotřebuje k tomu žádné vzorky DNA. Německý profesor psychologie Franz Ruppert , který pracuje s konstelační metodou přes 15 let, píše o konstelacích následující: „Dodnes neexistuje žádná teorie, která by alespoň v náznaku dokázala vysvětlit, jak to funguje, že naprosto cizí lidé mají náhle přístup k nejintimnějším duševním hnutím jiného člověka a že se v reakcích zástupců s tak ohromující jasností ukazuje minulost pacientova rodinného systému…Vědeckých studií týkajících se fenoménu konstelace není mnoho. Ty studie, které zkoumají fenomén konstelace vědeckými metodami, docházejí k výsledkům potvrzujícím účinnost metody…. Na základě dlouhodobé praxe je pro mě mimo jakoukoliv pochybnost, že konstelace jsou velice účinná metoda." Ve své knize Trauma a rodinné konstelace (Portál 2008) uvádí Ruppert mnoho příkladů událostí, které byly rodinným tajemstvím, ale během konstelací vyšly na povrch a později byly potvrzeny.

Zdá se vám to šílené. Tak si někdy na konstelace skočte. Během jednoho víkendu pochopíte, že biologické rodičovství je nerozvázatelné pouto, které se tím, že jednoho z rodičů vystrčíte z života dítěte nebo na něj naházíte špínu, rozhodně nezmizí. Pokud takové věci děláte, na konstelacích velmi rychle a názorně pochopíte, že tím nenávratně poškozujete nejen psychiku vlastních dětí a destruktivním způsobem ovlivňujete jejich budoucí život, ale že vytváříte trauma, které se ponese vaší rodinou další generace, možná bude ovlivňovat ještě vaše pravnoučata.

Zeptala jsem se Jana Bílého, který roky pracuje s konstelacemi, jak může ovlivnit život dítěte a celého rodinného systému, když se například matka nepohodne s otcem a soudně dosáhne toho, že otec dítě nesmí vídat. „V mnoha konstelacích s touto tématikou se ukazuje, že dítě, které jeden z rodičů používá jako spojence proti druhému, se vědomě sice postaví na jeho stranu, ale podvědomě bude tíhnout k druhému. Je to jednoduchý mechanismus – pokud systém, v tomto případě tedy matka neuzná, že otec je pro jejich dítě ten „jediný správný“, jak v konstelacích říkáme, musí to dítě udělat za ni. A to způsobem, který je takřka vždy problematický a pro všechny bolestný. Tím vznikají konflikty nejen v dětské psychice, ale i ve zbylé rodině. Rodič, který takto dítě ve sporu „vyhrál“ se sice může cítit jako vítěz, dítě ale najde způsob, jak proti takovému přivlastnění protestovat. To se pak u dítěte může projevit i nemocemi.“

Psychika je prostě mnohem složitější, než jsme si ochotni připustit , a nevědomí má o biologických rodičích mnohem více informací, než bychom předpokládali. I z úplně klasické psychologie je jasné, že vztahy s našimi rodiči v dětství jsou prostě základem toho, jak dnes žijeme naše životy. Pokud se podíváte na terapeutické systémy, které pracují neverbálními metodami, jako je třeba biodynamická psychoterapie nebo Pesso-Boyden psychomotorická terapie, rychle zjistíte, že i to, co si z raného dětství nepamatujeme, je v nás uloženo. Velmi často se to projevuje na tělesné úrovni prostřednictvím emocí a definuje to náš život poměrně radikálním způsobem. Bylo by chybou si myslet, že když dítě přijde o tátu v době, kdy z toho ještě nemá rozum a nepamatuje si to, že na něj taková věc nemá vliv. Má, a velký. Jen tenhle vliv nezůstane v paměti. A o to hůř. Trauma schované v nevědomí pak vyvažujeme v našem chování různými kompenzačními mechanismy, které determinují naše chování, jen si to neuvědomujeme. Jak tyto kompenzace fungují, popisuje Martin Jára, psychoterapeut a ředitel Ligy otevřených mužů: „Muži, kteří v dětství, třeba i raném, ztratili svého otce, ho v dospělosti stále hledají. Je to víc než potřeba, spíš touha, tedy něco hodně iracionálního. Fatální ztráta otce se projevuje například tím, že takový muž rád pracuje v ženském kolektivu nebo se upíná k různým guru či šéfům. Prostě vyrovnává, často nevědomky, otcovský deficit. Nutno podotknout, že je i dost mužů, kteří tento deficit řeší vědomě a konstruktivně, třeba na mužských skupinách.“

Je dobré si také položit otázku, jak se vyvíjí sebevědomí dítěte, když mu máma říká, že se s tátou rozvedla, protože byl grázl, a proto se s ním dítě nemůže stýkat. Dítě je přirozeně loajální k oběma rodičům, takže v první řadě vzniká v jeho psychice konflikt. Kdesi hluboko si také uvědomuje, že tím, čím je, je z půlky, protože má mámu, a z druhé půlky, protože má tátu. Samo sebe se ptá: Když je táta špatný, jsem i já špatný? Podstatnou součástí dobrého sebevztahu je prostě dobrý obraz obou biologických rodičů, a zodpovědností dospělých lidí by mělo být tento dobrý obraz podporovat, nikoliv ho devalvovat. A to neplatí jen pro rodiče, ale například i pro prarodiče. Tchýně, která mluví o svém zeti před vnoučaty s trvalým despektem, svým vnoučatům prostě škodí.

To, jakým způsobem funguje rodina, má také naprosto zásadní vliv na zdraví dětí. Pokud dojde v rodině v rámci rozvodu k tak vážným změnám, že děti prakticky přijdou o jednoho z rodičů, dá se očekávat, že to odstonají. My sice nejsme zvyklí takto o nemocech přemýšlet, ale existují lékaři, kteří léčí fyzické nemoci rodinnou terapií! Patří mezi ně MUDr. Ladislav Chvála a PhDr. Ludmila Chválová-Trapková. Tahle unikátní psychosomaticky zaměřená dvojice léčí nemoci tak, že se nejdříve podívá, za jakých životních okolností člověk onemocněl. Zkoumá jeho rodinné poměry, dívá se do minulosti rodiny, zajímá se o to, jak se rodinná situace i symptomy vyvíjely v čase. Je téměř pravidlem, že u každé nemoci najdete výrazné rodinné souvislosti. Dysfunkce rodiny prostě způsobuje nemoci. To, jak stonáme, má hluboký vnitřní řád , který je pevně provázaný s vaší rodinou. V uzlobodech, jako je třeba rozpad rodiny, se objevují nemoci s železnou pravidelností. Každá rodinná nerovnováha může mít tedy na děti nejen psychický, ale i fyzický vliv. Pokud tedy po rozvodu dítě prakticky přijde o tátu, můžete si být téměř jisti, že nemoc se dostaví záhy. Bezmocné dítě vydané napospas rodičovské válce se v takové situaci stává nemocným. A ono to leckdy i pomůže. Rodiče jsou totiž nuceni se přestat starat o svoje spory a začnou řešit léčbu dítěte.

Mimochodem, Chvála a Trapková napsali dvě mimořádně inspirativní knihy, které by měly být povinnou četbou každého rodiče i každého lékaře. A také každého soudce, který má rozhodovat o věcech rodinných. Když už jsme u těch soudců, bylo by dobré se zeptat, co všechno tito lidé vědí o rodině? A co vědí o sobě? Jak jejich život a minulost ovlivňuje jejich rozhodování? Soudkyně, která vyrostla jen s matkou a svého otce nenávidí, bude rozhodovat jinak než soudkyně, která vyrostala v harmonické rodině. K čemu směřuji? Soudci, kteří soudí rodinné právo by měli mít sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik zaměřený na rodinnou terapii, aby nejen dobře pochopili psychologické fungování rodiny, ale také aby do jejich rozhodování nevstupovala jejich vlastní psychická zranění z dětství.

A ještě jedna poznámka na závěr. Pokud se nemůžete s partnerem během rozchodu dohodnout, zkuste se nejdříve obrátit na mediátora. Je to člověk, který rozumí nejen právu a rodině, takže dokáže dobře zhodnotit potřeby vašich dětí, ale hlavně je vyškolený na to, aby vám pomohl se dohodnout. Využít služeb mediátora je dospělejší a odpovědnější řešení než se obrátit na soud a nechat za sebe dětsky rozhodnout rodičovský stát. Při rozvodu totiž nejde o to nad někým zvítězit, ale rozejít se tak, aby to vaše děti poškodilo co nejméně. A v tom vám většinou nekompetentní české soudy a roky trvající soudní spory nepomůžou.

Tím se s vámi dnes loučím. Až budete kupovat vánoční dárky, myslete hodně na tatínky. Táta, to je poklad, který se nedá ničím nahradit.