Listuji časopisem a jen tak letmo přelétnu očima článek o Vietnamu. Zaujme mě věta o obyvatelích Hanoje. „Naši potřebu být občas sami naprosto nechápou. Oni chodí všude v houfu.“

V tom samém časopise o týden později čtu, že pro Vietnamce je důležitý osobní kontakt. Že jsou empatičtí, vnímají citově a že sami svou kulturu charakterizují jako kulturu kontaktní zaměřenou na mezilidské vztahy.

A já si říkám, no jo, na tom přece není nic divného. Chovají se jinak k dětem. A u těch to všechno začíná. Chodím k nám za roh do vietnamského obchůdku, o který se starají mladí manželé, a vidím, jak vychovávají své asi roční dítě. Láskyplná atmosféra a blízkost členů téhle rodiny se nedá přehlédnout. Dítě je s nimi pořád v obchodě. Skoro pořád ho někdo drží v náručí a dítě sleduje, jak to ve skutečném dospělém životě chodí. Je v centru dění toho, co živí jeho rodiče.

Jsem přesvědčená o tom, že naše dospělá schopnost blízkosti a sounáležitosti s jinými bytostmi je silně ovlivněna tím, jaký způsobem prožijeme blízkost v rodině v raném dětství. Někde, třeba zrovna v Hanoji, to s dětmi ještě umí. Dělají to víc tak, jak to má být od přírody. Chápou, že pro miminka a malé děti je přirozené být co nejvíce s rodiči a nejlépe ve velmi intenzivním fyzickém kontaktu. Není divu, že je pak pro ně společenství důležitější než pro nás.

Přemýšlím často o tom, že individualismus západní civilizace není nic normálního. Žijeme v přehnané oddělenosti jeden od druhého. Jen se děti narodí a hned je oddělíme od mámy, protože se musí měřit, vážit, prohlížet pediatrem nebo se zahřívat v elektrických postýlkách. Někdy to radikální oddělní ještě posichrujeme císařským řezem a rychlým oddělením pupeční šňůry. Děti pak žijí odděleně ve svých kočárcích a postýlkách a později jsou předčasně odděleny do svých dětských pokojů. A pak tyhle děti dospějí a v časopisech se píše, že je čím dál tím více singles a že manželství, kdy každý žije v jiném bytě, je vlastně fajn. Až tyhle děti zestárnou, budou žít asi dost osamoceně odděleny od svých rodin, pokud nějaké vytvoří, a budou umírat odděleny na odděleních zdravotnických zařízení.

Ale já si říkám, že se to třeba jednou změní, že to maminky, tatínkové, lékaři a vůbec všichni pochopí. Pochopí, že dítě po porodu potřebuje hlavně fyzický ničím nerušený a nepřetržitý kontakt s mámou a že dětem neprospívají všechna ta měření, vážení, zahřívání v elektrických postýlkách a neodkladná pediatrická vyšetření, kdy se miminka od mámy odnášejí.

Pod blog Gabriely Kontra vložila jedna z diskutujících maminek toto video. Je ozdobené krásnými titulky a rodiče ho vystavili nesporně jako svou chloubu. Mně nad tímto videem běhá mráz po zádech. Je možné, že ani rodičům ani lékařům nedochází, že způsob, jakým se chováme k novorozencům, je krutý? Jsme tak zvyklí, že dítě, které se narodí, řve a je nešťastné, že nám to nepřijde nijak divné. Podle mě je to jen důkaz toho, jak strašně jsme od sebe odděleni, jak necítíme jeden druhého.

Vtah matky a dítěte je fundamentem psychického zdraví každého člověka a začátek tohoto vztahu je nesmírně důležitý. Jenže když děti začínají svůj život tak očividným trápením, jak bude vypadat pokračování? Vyrostou z nich psychicky vyrovnané a šťastné bytosti?

Hezky se k tomu na svém blogu vyjadřuje terapeut Jan Bílý „Dříve se děti (mláďata) rodily v noře, v hnízdě nebo pelechu, na kožešinách a vždy k teplé, tmavé mámě. Rodili jsme se tak do něčeho, do obejmutí, do velké rodiny, rodu nebo klanu, k prsu s mlékem. U těch dvou domácích porodů, jimž jsem mohl být přítomen, se to také tak dělalo: dula položila dítě na mámu a nestarala se ani o vážení nebo měření, ani o to, podvázat ihned pupeční šňůru. Proč také, vždyť porod je něco, co příroda trénovala miliony let i bez nemocnice, operačního sálu a injektovaných chemikálií. Takhle ovšem "normální" porod již dlouho nevypadá. My se totiž rodíme do prázdna. V prosvětleném porodním sále (opak nory) nás odtrhnou a rázem rozdělí od toho, v čem jsme devět měsíců pobývali. Žádná rodina, smečka, rod nebo klan nás nevezme k sobě.“

Ale nejde jen o porody. Také pevně doufám, že rodičům dojde, jak strašně důležité je nosit miminka na těle v neustálém fyzickém kontaktu, a že spát s miminky a malými dětmi v jedné posteli je normální. Podobnost slova chovat a vychovávat určitě není náhodná. Lidí se chovají podle toho, jak hodně byli chováni. A žádná studie ze Švédska, o které jsem nedávno někde četla, mě nepřesvědčí, že jesle jsou skvělá instituce, kterou děti báječně snášejí. Malé děti mají být především se svými rodiči. Dokonce přemýšlím o tom, jestli je mateřská škola to pravé ořechové. Já vím, teď si asi říkáte, ta ženská je na drogách. Ale podívejte se na to takhle. Rodič je vlastně průvodce, který má dítě připravit na dospělý život. Pak by bylo logické, aby dítě bylo co nejvíce součástí jeho dospělého světa a sledovalo, jak to chodí. Neříkám, že se děti ve školce nic nenaučí. Kontakt s vrstevníky je určitě důležitý, ale od pondělí do pátku od osmi do pěti je asi moc.

Jsme tak zvyklí na to, co je v naší kultuře „normální“, že si ani nepřipustíme, že by něco mohlo být špatně. Bohužel, člověk zapomněl na to, že je taky jenom opice. A co potřebuje opice k péči o své mládě? Opičí miminka nemají drahé kočárky, umělé výživy, postýlky ani dětské pokojíky. Opičí miminka mají jen prs, náruč a téměř nepřetržitý kontakt s mámou a tlupu okolo. Jsem přesvědčená, že tahle opičí miminka jsou šťastnější než miminka lidská. Ale snad se nám ještě podaří hodit zpátečku. Pro inspiraci není nutné jezdit do Vietnamu. V Praze je jedno místo, kde se to zatím dělá úplně správně. To místo je v zoo a jmenuje pavilon goril. Jděte se tam podívat. Je toho tam hodně k vidění.