Čím dál víc to u nás vypadá jak v „Hoří, má panenko!“ Kdeco je rozkradeno, ale nikdo nic neukradl. Kdekdo „práskal“ – od domovnic, které hlásily, kdo na 1.máje nepověsil sovětské vlajky, až po… A přece nikdo neudával. A to nemluvím o vybrakovaných spisech hned po listopadu ´89 nebo v čase do založení ÚSTR. A tak jaké „štěstí“, když se navíc každý nařčený z udávání může dovolávat svědectví samotných estébáků, kteří levou zadní popřou sebe sama. To už není fraška. To je čirý smutek nad námi všemi. Nevzpomínám si totiž, že by se někdo – nalezen ve věrohodných spisech ÚSTRu jako udavač různé úrovně – mužně přiznal: ANO, bál jsem se. Chtěl jsem to někam dotáhnout. Snažil jsem se aspoň neubližovat.