Čím dál víc to u nás vypadá jak v „Hoří, má panenko!“ Kdeco je rozkradeno, ale nikdo nic neukradl. Kdekdo „práskal“ – od domovnic, které hlásily, kdo na 1.máje nepověsil sovětské vlajky, až po… A přece nikdo neudával. A to nemluvím o vybrakovaných spisech hned po listopadu ´89 nebo v čase do založení ÚSTR. A tak jaké „štěstí“, když se navíc každý nařčený z udávání může dovolávat svědectví samotných estébáků, kteří levou zadní popřou sebe sama. To už není fraška. To je čirý smutek nad námi všemi. Nevzpomínám si totiž, že by se někdo – nalezen ve věrohodných spisech ÚSTRu jako udavač různé úrovně – mužně přiznal: ANO, bál jsem se. Chtěl jsem to někam dotáhnout. Snažil jsem se aspoň neubližovat.

Strach můžeme chápat i odpustit. A lítost? Je „nejstatečnější z vlastností“ (Max Schiller). ÚSTRu ani ÚPN v první řadě nejde o to někoho „dostat“ a zproblematizovat mu život. V jádru má být důsledek jejich činnosti mnohem hlubší: přimět práskače všeho druhu, aby si především oni sami sobě přiznali a nenalhávali „čisté svědomí“ a zbaběle se nevyvlékali z odpovědnosti za svou minulost. Možná si – jak vidno – v naší justici se „svědectvím“ STB téměř určitě vydupou svou nespolupráci a nevinnost. Ale na jeden svůj nepřiznaný hřích (odpusťte mi ten slovník) navrší jenom hřích další. Vylžou se z jedné lži lží druhou. Jejich bezostyšnost lidé stejně vidí, nejsou hloupí. O Hospodinu nemluvě, neboť Bůh ví.