Asi vás zklamu. Nečekejte žádný historický exkurs o službě žen od novozákonního času dodnes: od role diakonické prvních křesťanek přes mariánské téma (mé oblíbené), ženské církevní řády, nedůstojné diskuse o rovnoprávnosti a rovnocennosti, spory o přirozený zákon a přirozené právo až po biskupský úřad s ženou. Zvolila jsem nenápadnější, ale důležitý úhel pohledu.

Název tohoto tématu ve mně evokuje jakýsi titulek z novin: Žena předsedkyní senátu! Umíte si představit titulek: Muž předsedou senátu? Nebo diskusi na téma, jaké procento mužů napíšeme na volební kandidátky politických stran? Nechci rozvažovat v rodině oddělování - ženy v církvi, muži v církvi. Společně, neodděleně a nevyděleně, ale se znalostí našich odlišných obdarování shůry. Úmyslně neříkám daností, ale darovaností. Danost je svazující předurčenost stroje. Darovanost otevírá možnosti odpovědné svobody, k níž Bůh člověka stvořil ve dvou verzích.

Své odlišnosti bychom my, ženy a muži měli znát, respektovat, navzájem si jich vážit a nechat se jimi obohatit. Bohužel tomu tak zatím není.

Jsme jinací. Lišíme se fyziologicky i mentálně, v oblasti biologicko-neurologické stejně jako v rovině kulturně symbolické. Naše odlišnosti však k sobě nestojí hierarchicky ani konkurenčně. Nejsou jedny víc a druhé méně, nestojí proti sobě, nemají rozdělovat, ale v doplnění spolupracovat.

Děkuji své církvi, že to brzy pochopila i v oblasti dříve v církvi veskrze mužské - kultické, v kněžství... Právě v církvích tvoří ženy v kostelních lavicích většinu. V zástupech kolem Ježíše byly především ženy, jim se vzkříšený Kristus zjevil jako první.

Máme shůry různá obdarování. Ženy jsou intuitivní, citové a duchovně důvěřivé, zatímco muži jsou racionální logičtí a skeptičtí. Úmyslně nepoužívám druhý stupeň - citlivější, racionálnější... Už to by povyšovalo jedny nad druhé. Jsou stejně tak racionální ženy a citliví muži, jako hysteričtí muži a vyrovnané ženy. Naše odlišná obdarování do života lze jistě zjednodušit. Žena - pečovatelka, muž - vůdce smečky. Žena - "Kinder, Küche, Kirche" - muž - vládce, dobyvatel, živitel. Žena - láska a služba, muž - moc a síla. Každé zjednodušující klišé je však zavádějící. Nebezpečně od sebe odděluje přirozený zákon a přirozené právo (s trochou nadsázky danost a darovanost).

Zhruba před sto lety získaly ženy volební právo (aspoň někde) a otevřely se jim vysoké školy (aspoň někde). Století už tedy vstupují ženy do světa mužů, teritoria vykolíkovaného a nejméně dva tisíce let ovládaného muži. Vstupujeme do dříve "mužských věcí" se vší svou ženskou odlišností. Oscar Wilde si kdysi posteskl: Proč nejsou ženy jako my? Právě tady pramení všechny ty rádoby humorné, ale v jádru nechutné a vzájemně se ponižující hospodské řeči mužů o ženách a naopak. Všichni je dobře známe. Smutně dokazují, jak málo toho o sobě navzájem víme a jaké neskutečné předsudky a hloupá mínění o sobě máme.

Sto let je málo na to poznat se, neurážet se a respektovat. Sto let však stačilo k tomu, aby se ženy staly prezidentkami a vedly obrovské podniky a muži si brali rodičovskou dovolenou a pracovali třeba jako au pair. Dnes se už dokonce vlamujeme do dříve mužských a ženských prostorů práce a služby na díle světa. Nejde o žádnou výměnu rolí. Nehrajeme přece divadlo. Jde o společné nesení břemen. Každý, jak má darováno, a každý, jak umí. Navzájem se přece těmi darovanostmi obohacujeme ku společnému prospěchu.

Že k tomu všemu postrádáte Boží slovo? Vzpomeňte na pomazání v Betánii. Nejpůvodnější evangelista Marek píše o ženě, která olejem z nardu pomazala hlavu Pána Ježíše. Některým z přítomných mužů se to jevilo býti lehkomyslným utrácením peněz, které mohly sloužit chudým. Všichni přitom určitě měli svého Mistra rádi a mysleli to dobře. Přesto každý jednal jinak. Ježíš Kristus jim pak vše laskavě vysvětluje. Po dvou tisících let si s úžasem přečteme u C.G. Junga: Ženy jsou schopny velkých věcí z lásky k člověku, muži z lásky k věci.

Naše odlišnosti mějme na mysli, kdykoli si vzájemně vstupujeme do svých dříve jen mužských a jen ženských domén. Ale pozor! Mužské i ženské darovanosti, možnosti a způsoby nejsou předurčeností jen do určitých typů služby. Protože mají muži (ženy) takové vlastnosti, patří jim v církvi i ve světě jen takováto služba, nebo-li protože jsme každý jiný, pak nám každému přísluší i jiná služba.

Tenhle postoj pokládám ne-li za mylný, tedy za problematický. Mělo by tomu být přece naopak: přestože a právě proto, že jsme každý jiný, můžeme docela klidně a dobře ve stejné práci, službě a funkci (jenom jinak) pracovat. Právě v tom shledávám úžasné obohacování: Stejnou službu s různým obdarováním činit jinak.

Zatím, bohužel, muži stále chtějí a čekají, že ženy budou v jejich kdysi výsostných teritoriích pracovat jejich, mužským způsobem. Že převezmou jejich mužský model myšlení, vidění, vedení, rozhodování. Proto nejsou ženy, bohužel. v politice. Nemají čas lobovat s tvrdými lokty a do noci vysedávat na schůzích. Chybí jim totiž domácí servis nákupů, plenek a úklidu. A nadto - když žena jedná rozhodně a neústupně - řeknou, že je hysterická. Jedná-li tak muž, je zásadový. Ženy nejsou na vytváření vizí - byť by hravě dokázaly blouznivé sliby nenaplněné budoucnosti předložit. Simone de Beauvoir trefně vystihla, že "kuchyň naučila ženy trpělivosti". Není snad trpělivost první z vlastností lásky? Ženy vědí, že velké věci se ve skutečnosti dosahují drobnými krůčky úmorně se opakující, stereotypní tiché služby, v jakési chardinovské spirále. Výjimky jistě potvrzují pravidlo, ale obecně platí, že že ženy při své polyfunkčnosti dokážou vnímat věci v souvislostech, mají nižší spotřebu obdivu, výraznější citlivost pro vztahy, snaží se vždycky nalézt konsensus. Udržování rodinného krbu naučilo ženy věci života obětavě scelovat, dávat dohromady. Těchto vlastností a schopností by měli muži využít a nechat ženy sloužit v mužských doménách ženským způsobem. Kéž by to aspoň zkusili!

Samozřejmě i my ženy často chybně nutíme muže, aby v našich propachtovaných prostorech pracovali žensky, po našem: Když nás milují, tak nám přece mají nosit květiny, když vaří v kuchyni, nemá po nich zůstat hora špinavého nádobí, když jsou nemocní, ať nefňukají a přemohou se jako my, ženské... To, bohužel, nejde. C.G. Jung napsal: "U muže převažuje ve vnějším zaměření logika a věcnost, u ženy převažuje cit. Ale v duši se tento poměr obrací. Muž dovnitř cítí, žena však uvažuje. Proto muž snadněji propadá totálnímu zoufalství, kde žena je stále ještě schopna utěšovat a doufat..." Jak je užitečné tohle všechno o sobě navzájem vědět!

Kéž by už konečně i mužům byla položena otázka kladená zatím jen ženám: Jak se vám daří skloubit práci s péčí o rodinu? Pak třeba i v porozvodové péči o dítě bude mít na ně stejně plné právo jako žena-matka jaké muž-otec. Mužská otcovská autorita stejně jako jeho hravost je přece pro děti nenahraditelná.

Radujme se společně ze svých tak různorodých obdarování, respektujme je při vzájemným prostupování v teritoriu života. Co takhle nechat ženy (slovy Seifertovými) "něhou zadýchávat svět! nejen rodiny, ale i politiku a církve?