V ekumeně v nejbližší době si k letošnímu 420. výročí narození Jana Amose Komenského připomeneme Cyrila a Metoděje v roce 2013 a v roce 2015 600 let upálení mistra Jana Husa. Už dnes si politici, teologové a potentáti všeho druhu brousí brka, aby z velké většiny stejně jen „bílili hroby proroků“: neboť ani po staletí nelze říct, že jsme národ Husův a Komenského. Nejsme. (T. G. M.)

Největší radost ze všech výročí má lid obecný z prodlouženého volna. Kdybych vám dala papír a tužku, co byste o každém z nich ve zkratce napsali?

O C. a M. snad i nekřesťan ví, že nám dali písmo, a protože písmo utváří jazyk a ten zase stmeluje národ, je jim snad vděčen.

O Husovi víme ze školy, že odstranil z pravopisu spřežky, byl upálen za pravdu a že mu šlo o očistu církve. Ze „sboru Páně“ Ježíše Krista se stal „sbor pánů“ znevažující Boží věci, zaštiťující se Bohem, a přitom ho zatemňující svou touhou po moci, penězích a vládě nad životy lidí. Není třeba rozebírat tehdejší teologické spory a rozdíly v učení. Ty ostatně v jádru stejně nebyly důvodem Husova upálení. Měly jen ospravedlnit trest za Husovu drzost říct NE a DOST! Vzepřít se zlu, pojmenovat ho a postavit se mu. Bůh a jeden odvážný muž tvoří většinu! Víc než teologických sporů o to, co Hus řekl, či podsouvaných slov, která neřekl, byl-li či nebyl-li heretik a kacíř, si všimněme jeho obyčejného lidského rozměru.

„Běda mně, budu-li mlčet, neboť lépe mi jest umřít, než se nepostavit proti velké špatnosti, jež by mne učinila spoluvinným účastníkem viny a pekla.“ Tenhle Husův výrok byl napsán ve Strahovské knihovně. Hádejte, kdy byl vymazán? Ne za války, ani v 50. letech, ale teprve nedávno našimi římskokatolickými bratry. Smutné.

Jakou cestu musel Hus ujít od času, kdy chtěl být knězem, „aby byl ctěn a vážen“, k vyznání, že mu jde o to: „raději udržet svou duši pohromadě, než se zaprodat za chléb, otop a peřiny“. Integrita, soudržnost, celistvost osobnosti, pevnost být cele sebou - to je lidský rozměr Husovy osobnosti, který obdivujeme. Nerozmělnit se, nerozdrobit se ústupky, úhybnými manévry, kdy tady odvolám, co jsem odvolal jenom pro výhody a prospěch. Na kýčovitém Brožíkově obrazu je vidět Husova osamocenost. Má se zpovídat papeži (kdovíjakému) a Zikmundovi, který mu dal paradoxně ochranný glejt. A Hus ví, že dialog s mocí nelze vést a že je o všem rozhodnuto. Jeho pevnost se chvěje, ví, co ho čeká, a odvolává se ke Kristu. Nastavuje zrcadlo všem našim slabostem, mlčení, podlézání, strachům, úhybným lžím, fňukání a planému nadávání. Tak co, jsme národem Husovým?

Jaká duchovní spřízněnost s Janem Amosem Komenským! O Janu Amosovi jste zde snad už slyšeli vše. V naší církvi při svátosti křtu občas dodáme Komenského: „Dítě se narodilo, ale člověk z něj má být teprve vychován, aby skrze něj a jeho život byl Bůh oslaven.“ Člověk - jako stvoření k obrazu Božímu - má být vychován ve spolupráci s Bohem pro dotváření plnosti lidství, jakou spatřujeme my křesťané na Ježíši Kristu. Jinak: lidství není samozřejmá danost, ale možnost, jak píše v roce 1970 ve stati J. A. Komenský filozof Jan Patočka: „Na čem záleželo Komenskému nejvíce, je výchova jako způsob, jak dovést člověka k tomu, aby byl vskutku člověkem.“

Jan Amos nevěděl nic o DNA, o genetické vybavenosti, ze které podle chromozomů můžeme dokonce vyčíst sklony k agresi, spiritualitě, inteligenci atd… Věděl však o výchově a sebevýchově. Věděl, že všude je zem Páně a celá zem patří Hospodinu a člověk jako Boží stvoření je tudíž bytostí celku. Lidově: gauner nebo hrdina, všechno jedna rodina. Bratrství a sesterství není naivní šalba pravdoláskařů či multikulti. Můžeme sebevíce devalvovat Boha, pravdu a lásku, vypreparovávat z Jana Amose co se nám hodí – nepomůžeme si. Nebe od země neodtrhneme. Boha nelze odnaučit. Je jeden Bůh, jedna víra, jeden křest… Patočka pokračuje: „Konflikty, disharmonie, spory, války a pronásledování pocházejí nakonec z toho, že se lidé ztotožňují ve svém poblouznění s něčím zvláštním, výlučným, jednotlivým a nevidí, že člověk je jediná bytost povolána k tomu, aby celek světa měl pro ni význam… Je třeba obrátit člověka od subjektivního bloudění k veliké objektivní celistvosti řádu bytí“.

Odkaz obou velkých duchů: vnitřní duchovní a mravní celistvost člověka vede k lidskému společenství bratří a sester. Jak přesně to vyjadřuje pojem Jednota bratrská! Celistvost lidského společenství před Hospodinem, u jednoho stolu s Božím Synem.

Přestaňme „bílit hroby našich proroků“ oslavnými projevy bez následných činů. Sejděme se konečně všichni křesťané u společného stolu, k němuž nás Kristus zve také společně všechny. Kristus je přece jeden, nerozdělen!