Ten obraz znáte všichni ze školy: Komenský se loučí s vlastí. Domnívala jsem se, že je to někde na hranici, až posléze jsem se dověděla, že z tradice to bylo snad zde, na tajném shromaždišti emigrantů. Není důležité kde, ale proč. Emigrace patří k nejtíživějším životním osudům, ať už je politická či ekonomická. Nejhanebnější je však emigrace z důvodu náboženských. Z toho hříchu se budou zodpovídat nejen křesťané, ale i ostatní náboženství.

Komenský napsal 1622 své ženě, že musí odejít „před vzteklostí lidskou“! Kdysi jsem se pokusila srovnávat Komenského a Husa – ta dvě nechtěňátka našich dějin, s nimiž nevíme, co počít. Používáme jejich jména víceméně k bílení hrobů proroků. Na víc nemáme. Protože jsme se se svými dějinami dosud nevyrovnali. Poválečné hrůzy 50. let skončily v knize smíchu a zapomnění. Doba pobělohorská stejně tak vygumována restitučními tahanicemi. A Hus, husismus a husitství podléhá dobovým tancům účelových interpretací. Chybí nám mužný, statečný postoj k minulosti a ta se s námi vleče jako neuralgický bod rozumu i srdce. Kolikrát ještě dostaneme za vyučenou?

O Janu Amosovi jste zda snad už slyšeli vše. V naší církvi při svátosti křtu občas dodáme Komenského: dítě se narodilo, ale člověk z něj má být teprve vychován, aby skrze něj a jeho život byl Bůh oslaven. Člověk jako Boží stvoření k obrazu Božímu má být vychován k Boží spolupráci s Bohem se vytvářející a dotvářející plnost svého lidství, jakou spatřujeme my křesťané na Ježíši Kristu. Jinak: lidství není samozřejmá danost, ale možnost, jak píše v roce 1970 ve stati J. A. Komenský filozof Jan Patočka: „Na čem záleželo Komenskému nejvíce, je výchova, jako způsob, jak dovést člověka k tomu, aby byl vskutku člověkem“.

Jan Amos nevěděl nic o DNA, o genetické vybavenosti, ze které podle chromozomů můžeme dokonce vyčíst sklony k agresi, spiritualitě, inteligenci atd… Věděl však o výchově a sebevýchově. Věděl, že všude je zem Páně a celá zem patří Hospodinu a člověk jako Boží stvoření je tudíž bytostí celku. Lidově: gauner nebo hrdina, všechno jedna rodina. Bratrství a sesterství není naivní šalba „pravdoláskařů“ či „multikulti“. Můžeme sebevíce devalvovat Boha, pravdu a lásku, vypreparovávat z Jana Amose, co se nám hodí – nepomůžeme si. Nebe od země neodtrhneme. Boha nelze odnaučit. Je jeden Bůh, jedna víra, jeden křest… Patočka pokračuje: „Konflikty, disharmonie, spory, války a pronásledování pocházejí nakonec z toho, že se lidé ztotožňují ve svém poblouznění s něčím zvláštním, výlučným, jednotlivým a nevidí, že člověk je jediná bytost povolaná k tomu, aby celek světa měl pro ni význam… Je třeba obrátit člověka od subjektivního bloudění k veliké objektivní celistvosti řádu bytí“. Jinak s básníkem Holanem: bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví!

Tragedií je, že v globálně (celistvě) propojeném světě je medialita jako nové náboženství přesně tím, co napomáhá k opaku: zvýrazňuje subjektivní bloudění v bezbřehé svobodě, mínění kohokoliv o čemkoliv, ale bez onoho zakotvení vzhůru. A tak jsme „věcí mezi věcmi, silou mezi silami“ (J.P. ) Kolika krysařům z Hammeln ještě naletíme?! Škoda. Odlišnosti nám místo k obohacení slouží k rozdělení, k vydělenosti od druhých, k nadřazenosti nad druhými. Odlišností si zdůvodňujeme nutnost rozdělit se na části, a tahle particialita plodí radikály a extremisty všeho druhu a majitele jediných pravd. A výchova k osobnosti celistvé, k duchu otevřenému, k duchu bratrství a sesterství chybí.

Jestli mne teď pokládáte za zastánce EU a multikulti, pak to jen ukazuje, jak se sami vydělujeme, nálepkujeme a porcujeme na různé party. Jak vidno, žádná politika nedonutí lidi ke společné peněžence a už vůbec ne k vědomí sounáležitosti lidství a solidaritě. Jana Amose by to mrzelo o to víc, že se tak děje i v církvi Božího lidu ještě dnes. Už sice neodcházíme ze země, ale také se nescházíme u jednoho stolu Páně. A přitom Ježíš Kristus je přece hostitelem – ne my, kteří děláme zasedací pořádek, kdo, kam a kde smí s Kristem stolovat!
Komenský ani Hus nechtěli rozdělit církev či odejít do exilu. To my se jimi dnes rozdělujeme k naší hanbě. Jak dlouho budou ještě oba „nastavovat zrcadlo“ našim křivým ústům? Jan Amos píše: „Nikdo se nerodí pro sebe, všichni se rodí pro lidskou společnost“. Všichni jsme si bratry a sestrami s Bohem Otcem všech lidí v „jednotě“ bratrské.