Ne, nemám na mysli tichého básníka z Vysočiny – Bohuslava Reynka – kterého by jistě vyděsily obrovské billboardy podél dálnice s marketingově zvládnutou pozvánkou na jeho (jak jinak v Čechách) posmrtnou výstavu. Ono to platí i o M. Janu Husovi.

Tehdy nenápadná kauza českého kazatele v megakoncilu kostnickém, utopeném víc v mocenských než teologických sporech zhůvěřilé církve s trojpapežstvím, je po staletích nepříjemně živá a hlasitější, než by se tenkrát dalo tušit. Hus nechtěl a neměl rozdělit církev (už beztak rozdělenou). Chtěl ji reformovat návratem k počátkům církve prvotní, kdy – jak jsme o tom četli o svatodušních svátcích – byli křesťané „všemu lidu milí“. Řečeno zjednodušeně bez teologických, filosofických, historických a ideových nánosů: Šlo mu o srozumitelné Boží slovo, věrné a důvěryhodné následování evangelia Kristova i o Kristu – především těmi, kdo je hlásají.

Jak by se dnes díval na restituce, si domyslete raději každý sám. Všichni víme, jak církev v dějinách k majetkům přicházela. (Naštěstí ta naše, vzniklá r. 1920, má majetek ukradený komunisty až na něco málo lehce spočitatelný). Požadavky našich otců zakladatelů - české bohoslužby čelem k lidu, přijímání pod obojí s větším vlivem laiků a dobrovolný celibát – byly tehdy Vatikánem odmítnuty. Naše církev, stojící na modernistických římskokatolických duchovních, byla dána do klatby. Přiznám se, že netuším, zda byla klatba zrušena. Bylo by to jistě úsměvné vzhledem k částečným reformám II.vatikánského koncilu. A tak dnes v rámci počínajících ekumenických husovských oslav lze v dějinné zkratce říct: Kdyby byli všichni papežové jako svatořečený Jan XXIII a dnešní František I, Hus by nehořel, reformace by se ubírala jinou cestou a my bychom se dnes scházeli u společného stolu s Večeří Páně, k němuž jsme přece všichni společně zváni Hostitelem, Ježíšem Kristem. Nepotáceli bychom se dnes jako křesťané mezi nedůvěrou, nevěrohodností, finančními, mocenskými, ba i sexuálními aférami všeho druhu. Jenomže dějiny KDYBY neznají. A tak Hus nebude svatořečen. Nevadí. Hus měl být zapomenut. A přesto ho dnes slyšíme napříč církevním spektrem čím dál neodbytněji. Ostatně Husovy návrhy jenom jinak vyjádřil jeden z kandidátů na papežský stolec, nedávno zemřelý kardinál Martini.

K nutnosti jednotného stolu s Večeří Páně všech křesťanů přidal i otázky postoje církve k sexualitě člověka a postavení ženy v církvi... Možná proto nebyl tenkrát zvolen. Naštěstí už nebyl upálen.
Na místě Husova kostnického vězení stojí moderní hotel. I to jsou dějiny. Na břehu Bodamského jezera pak stojí socha Impéria, dílo německého sochaře Petera Lenka. Je to nevěstka s odhaleným poprsím, která má na hlavě cosi, co připomíná šaškovské rolničky, v jedné dlani drží nahatého císaře, v druhé nahatého papeže. Příznačné znamení dějin církve! Provokativní? Provokaci bereme jako něco, co nás naštvává. Ale v latině ono „provocatio“ znamená podnět a výzvu. A svým způsobem otazník. Ty jsou vždycky nebezpečné. Neboť nás nutí ke změně paradigmatu, vidění a smýšlení o věcech světa i církve a vedou k tvůrčím pochybnostem, které – jak víme od sv. Augustina – víru posouvají. Jinými slovy – vedou nás k pokání. A tím by rok (a nejen rok) 2015 měl být. Ne bílením hrobů proroků a citátománií z Husa. To bychom jen potvrdili obavy historika a husitologa prof. Františka Šmahela, když v rozhovoru pro Literární noviny řekl: „....od jubilea kromě ekumenického krasořečnictví, státních formalit a rádoby provokativních exhibic nic neočekávám. Bez hlubších dějinných reflexí jubileum rychle vyšumí.“

Pro křesťana je dějinná reflexe především reflexí duchovní: Zbavit se svých lidských církevnických zavádějících koncepcí a dogmat, pustit se na hlubinu Husova života v Boží pravdě. Nést jako on svou kůži na trh v plném sebenasazení a opravdovosti víry...

Než aby to připomínalo ony billboardy, raději řeknu AMEN.