Čekám!
Advent pryč, jsou Vánoce a hnedle Nový rok a o mně nikde ani ťuk! Ještěže bude brzo březen. To se aspoň všichni toho jména opijí. Kdože to jsem? No přece Josef! Dokonce svatý Josef! No přece ten od Marie a od Ježíška! Adventně – vánočně proslulá postava. Aspoň vy, Pepíci, byste měli vědět, co to jméno znamená. Že to nevíte? Vždyť Josef je staré židovské jméno „Hospodin přidá“. No, mně Hospodin nadělil, ale lidi mi pak ubrali. Někteří. Ale abych jen nebrblal... Vždyť já mám ve svém rodokmenu takové esa jako Abraham, Izák, Jákob, král David (sice záletník, ale zase porazil Goliáše) a taky moudrý Šalamoun je můj předek! No, Josefové, kdo to má?!?
Někteří sice tvrdí, že když mě zasnoubili s Marií, bylo mi už skoro devadesát, ale to jsou pomluvy. Na obrázcích mě vždycky vidíte jako zralého fousáče tak kolem čtyřicítky. Tenkrát už padesátník byl velekmet! Ne jako dneska. Zato Marie byla mladičká a krásná. Kdybyste ji jen mohli vidět! Proto když mi svěřila, že čekáme dítě, byl jsem šťastný muž. Kdo by nebyl? Já vím, co si teď říkáte: že nebylo moje, že to všecko bylo nějak jinak, že v tom byl jakýsi Gabriel a dokonce sám Hospodin a Duch svatý. Vím já? Ty nejstarší zprávy však o mně mluví jako o tátovi. To až později o pěstounovi. Měli jsme ostatně po Ježíšovi ještě kopu dětí. Víte, narození člověka je vždycky zázrak! A tajemství. Vždyť o tom musíte sami něco vědět: vy se rodíte dokonce i ze zkumavky nebo náhradní matky, máte ultrazvuk a znáte chromozom Y, anebo se už dokonce nerodíte vůbec! Přitom mít děti je radost. A tak jsme byli s Marií z té zprávy šťastni.
Pravda, nebylo to pro ni lehké jet v tom stavu do Betléma. Náš císařpán potřeboval sečíst lidi, aby věděl, kolik má vojáků a kolik daní může vybrat. Vždyť to znáte i dneska. Proto se Ježíš narodil v Betlémě a ve chlévě. Šlo to všecko nějak ráz na ráz. Sotva jsme pro našeho novorozence sehnali aspoň jesličky se senem, začaly proudit davy lidí. Chudí, bohatí, králové, dokonce jeden mouřenín. A těch dárků! Já z toho byl celý tumpachový. Ničemu jsem nerozuměl. Ale moje Marie se vůbec nedivila. Tak se vám celá proměnila, jako by všemu rozuměla a bylo jí to jasné... No, znáte ženské a mámy. Než jsme se usebrali, práskl nás někdo Herodovi a my museli štandopede utíkat do Egypta. Takže se z nás stali emigranti a bezdomovci. To taky dneska znáte.
Po čase jsme se přece jen vrátili do našeho Nazareta. Já byl tesař, a tak jsem i malého Ježíše tesařem vyučil. Řemeslo tenkrát mělo zlaté dno, snad je má i dneska. Chtěl jsem, aby Ježíš něco uměl, byl pracovitý, silný, zdatný. Jako bych tušil, že to jednou bude moc potřebovat. Už jsem byl starý muž, když se náš Ježíš vydal na zkušenou do světa. Když začal působit jako kazatel, už jsem byl na pravdě Boží, ale shůry jsem to všechno sledoval. Ostatně vy ten příběh dobře znáte a jak slýchám, mnozí ho i znovu prožíváte. Marie, ta s ním všechno prožívala a její mateřské srdce mnohokráte bolelo, hlavně na té Golgotě. Jenomže Bůh si Ježíše vyvolil a vybral k úkolu nad-lidskému. Já, Josef, vím moc dobře, že když Bůh pošle, nic nenaděláte. Musíte to přijmout a jít.
Ale to už je jiný příběh.
Někteří sice tvrdí, že když mě zasnoubili s Marií, bylo mi už skoro devadesát, ale to jsou pomluvy. Na obrázcích mě vždycky vidíte jako zralého fousáče tak kolem čtyřicítky. Tenkrát už padesátník byl velekmet! Ne jako dneska. Zato Marie byla mladičká a krásná. Kdybyste ji jen mohli vidět! Proto když mi svěřila, že čekáme dítě, byl jsem šťastný muž. Kdo by nebyl? Já vím, co si teď říkáte: že nebylo moje, že to všecko bylo nějak jinak, že v tom byl jakýsi Gabriel a dokonce sám Hospodin a Duch svatý. Vím já? Ty nejstarší zprávy však o mně mluví jako o tátovi. To až později o pěstounovi. Měli jsme ostatně po Ježíšovi ještě kopu dětí. Víte, narození člověka je vždycky zázrak! A tajemství. Vždyť o tom musíte sami něco vědět: vy se rodíte dokonce i ze zkumavky nebo náhradní matky, máte ultrazvuk a znáte chromozom Y, anebo se už dokonce nerodíte vůbec! Přitom mít děti je radost. A tak jsme byli s Marií z té zprávy šťastni.
Pravda, nebylo to pro ni lehké jet v tom stavu do Betléma. Náš císařpán potřeboval sečíst lidi, aby věděl, kolik má vojáků a kolik daní může vybrat. Vždyť to znáte i dneska. Proto se Ježíš narodil v Betlémě a ve chlévě. Šlo to všecko nějak ráz na ráz. Sotva jsme pro našeho novorozence sehnali aspoň jesličky se senem, začaly proudit davy lidí. Chudí, bohatí, králové, dokonce jeden mouřenín. A těch dárků! Já z toho byl celý tumpachový. Ničemu jsem nerozuměl. Ale moje Marie se vůbec nedivila. Tak se vám celá proměnila, jako by všemu rozuměla a bylo jí to jasné... No, znáte ženské a mámy. Než jsme se usebrali, práskl nás někdo Herodovi a my museli štandopede utíkat do Egypta. Takže se z nás stali emigranti a bezdomovci. To taky dneska znáte.
Po čase jsme se přece jen vrátili do našeho Nazareta. Já byl tesař, a tak jsem i malého Ježíše tesařem vyučil. Řemeslo tenkrát mělo zlaté dno, snad je má i dneska. Chtěl jsem, aby Ježíš něco uměl, byl pracovitý, silný, zdatný. Jako bych tušil, že to jednou bude moc potřebovat. Už jsem byl starý muž, když se náš Ježíš vydal na zkušenou do světa. Když začal působit jako kazatel, už jsem byl na pravdě Boží, ale shůry jsem to všechno sledoval. Ostatně vy ten příběh dobře znáte a jak slýchám, mnozí ho i znovu prožíváte. Marie, ta s ním všechno prožívala a její mateřské srdce mnohokráte bolelo, hlavně na té Golgotě. Jenomže Bůh si Ježíše vyvolil a vybral k úkolu nad-lidskému. Já, Josef, vím moc dobře, že když Bůh pošle, nic nenaděláte. Musíte to přijmout a jít.
Ale to už je jiný příběh.