K Vánocům a Velikonocům si přejeme „šťastné a veselé“. Kdo bere svátky jako náboženské, tak i „požehnané“. V tom, co si pod tím představujeme, se asi moc nelišíme. Jenomže i nad našimi nejušlechtilejšími touhami visí Damoklův meč lidské smrtelnosti. Navíc nevíme, kdy a jak zemřeme. To není strašení, ale realita. Filosof Heidegger dokonce definuje život jako „bytí k smrti“. A tak se nedivíme, že nad všemi našimi přáními se klene základní otázka po smyslu toho všeho. K čemu tu jsem, proč a o co jde? Nač se pachtit, když je všechno stejně marnost, se ptal už biblický Kazatel před třemi tisíci lety. Jistě od úsvitu lidských dějin si člověk uvědomuje, že při vědomí vlastní smrtelnosti život probíhá v napětí mezi tázáním se a hledáním odpovědi.

„…je osudný omyl, že nějaký důmyslný a obecně použitelný výrobek – a co jiného je doktrína nebo ideologie než pouhý lidský výrobek? – může sejmout s lidských beder břímě neustálých, vždy jedinečných a bytostně nepřenosných otázek, ba přímo proměnit člověka z „bytí v otázce“ v jakési „jsoucno odpovědi“; že může drásavý, nekončící a nenaplánovaný dialog se svědomím či Bohem nahradit přehledností brožury; že je prostě schopen – na způsob nějakého kladkostroje, zbavujícího nás fyzické námahy – zbavit člověka tíhy jeho osobní odpovědnosti a jeho odvěkého hoře.“ (Václav Havel, Do různých stran, Praha 1990)

Jenomže, když je člověk vystaven tváří v tvář smrtelnosti, která zpětně problematizuje smysl lidského života, tak se nechce jen ptát, ale chce i jistotu nějaké odpovědi. A že jich už bylo! Kolik jsme si jich vybrali, vyměnili, odložili!

Jeřáby a bagry na fyzickou práci máme. Ale na duchovní dřinu, na šťastný bezbolestný život bez osobní odpovědnosti není žádný kladkostroj, zaručený recept ani brožura. Tak proč se pořád a stále ptáme a hledáme? Není to proto, že tušíme, že přece jen někde je někdo (něco), kdo odpověď zná a někdy odpovídá?

Pro nás křesťany je to Bůh v Ježíši Kristu. No jo – a není to taky jen další brožura a ideologický výrobek církve? Bohužel to tak nejen vypadá, ale často i je. Ze živého, osobního Ježíše Krista evangelií se přežvýkávanými teologickými dogmaty stal ideologický předmět uctívání, daleko spíš než následování.

Víra – důvěra v Boží odpovědi – leží přece v první řadě v osobní zkušenosti s Kristem, a ne v přitakávání předkládaným lidským výrobkům dogmat. Důvěra Bohu spočívá nejen v osobním kladení otázek, ale i v pochybnostech (snad abychom lépe rozuměli nevěřícím?). Čtěme Kázání na hoře. Na nic není Ježíš tak alergický jako na předem daná dogmata („Bylo vám říkáno…!“) a ideologické nálepkování. Všimněte si, že jeho odpovědi neukončují naše hledání, ale vybízejí k němu. Vždyť v důvěře Bohu jde v posledku přece o poslední tajemství.

Kdosi přirovnal důvěru Bohu k avignonskému mostu. Stála jsem na něm. V půli končí. Na břeh nedosáhne. Ale ten břeh tam je. Zkusme takto stát před křížem. V čase, kdy každé hoře jde vytěsnit pilulkou a každou touhu lze rychle ukojit, je to silný kalibr. Přesto je kříž odpovědí na stěžejní otázky po smyslu oběti, odříkání a bolesti. Učí nás neutíkat před břemeny života, ale pomáhat je nést druhým. Učí nás být připraven na mezní situace lidské existence: nemoci, stáří a smrt. Kříž nás učí nést ten často „drásavý, nekončící a nenaplánovaný dialog se svědomím či Bohem“. A unést ho.

Přejme si raději unést s Boží pomocí všechno, co přijde. Ať už šťastné a veselé, nebo ne. Požehnané to bude určitě.