Je přebaarováno?
Prvorepublikový bonmot praví, že Adina Mandlová měla oči barové a Lída Baarová oči mandlové. Zejména Baarová pak nepřestává fascinovat i po své smrti. Už Škvorecký v emigraci, stejně jako novináři po 89. roce usilovali o rozhovory s ní, čtenáři pak bádali, které z jejích vzpomínek jsou věrohodné, a režiséři se léta prali, kdo o ní natočí film. Teď ho konečně máme. A je ho všude plno.
Ať už je film jakýkoliv, ta nutkavá posedlost režisérů, novinářů, čtenářů a diváků osudem Lídy Baarové je nechtěnou psychoanalytickou výpovědí o nás samých. Sondou do naší minulosti. Jak dobře se přece čte a vidí, že někdo mladý, krásný, bohatý a úspěšný měl všechno a takhle dopadl. Někdo řekne: To má za to! Jiný: Chudera! Jak kdo. Ovšem podprahově je to pro nás všechny tak úlevné. Protože co potom my, obyčejní lidé s obyčejnými životy?
Ubývá těch, kteří přežili hrůzy války a totalitu padesátých let a vědí své. Víc je těch, kteří už totalitu v plné síle nezažili, a tak nespokojeni nadávají na dnešek. Kdekdo však má rád retro-seriály s majorem Zemanem, retro-pop s Michalem Davidem a s „krásným údělem, který máme dnes a chceme ho nonstop“. Ostatní normalizační pitoresknosti přidejte každý podle svého. Byl to čas ochabující totality, která fungovala už z důsledků vyvolaného strachu. A přesto: na fotkách z let války vidíme hajlující „kulturní frontu“. Šlo o život. V letech 50. žádal „lid“ trest smrti pro Miladu Horákovou a těžký kriminál pro herečku Jiřinu Štěpničkovou za nezdařený útěk přes hranice. V letech normalizace pak její syn, jinak skvělý herec, musel – nemusel hrát seriálového Klementa Gottwalda. V tom je zrůdnost komunistického režimu v kostce. Jak v tom všem tehdejším aktérům asi bylo? Kolika z nich jsme tleskali a tleskáme?
Vím. Všichni jsme dělali, co šlo a k čemu jsme měli odvahu. Hesla těch let známe: nehas, co tě nepálí; kdo nekrade, okrádá rodinu; co slyšíš doma, venku neříkej; to chce klid… Jasně – nesuďme, abychom sami nebyli souzeni. Jenomže ono nejde o soudy. Ty jsou na Hospodinu. Jde o srovnání se s vlastní minulostí, která se u mnohých – zejména v letech 50. – od minulosti Lídy Baarové zas tak moc nelišila. Ostatně ani později. To jenom každý byl jinak vpleten do sítě totalitního režimu. A tak jako Lídě Baarové i nám dnes chybí sebereflexe. Ona se jí nedobrala ani ve stáří. V posedlosti sebou samou slyšíme tolik výmluv a vytěsněných negativních vzpomínek, jako bychom slyšeli své vlastní: nic nevěděla, ničemu nerozuměla, nic neudělala. O potřebě odpuštění aspoň za utrpení její rodiny ani nemluvě. Litovala akorát Hollywoodu. Radši se neptám, čeho litujeme my a hlavně ti, kteří nepamatují.
Pořád to nikomu z nás nic nepřipomíná? Že už je to dávno a že to nebylo tak zlé, že je třeba udělat „tlustou čáru“ a… Tak potom nenadávejme na dnešek. Nepřiznané hříchy minulosti i sebemenší podíl na ní si neseme s sebou. A ony se hromadí a předávají dalším generacím a ty taky přidávají své… Co s tím všichni chceme dělat? Tak schválně: běžte znovu na Renčův film. Vždyť on jako ony normalizační seriály nastavuje zrcadlo. Tak se ještě jednou a dobře dívejte.
Ať už je film jakýkoliv, ta nutkavá posedlost režisérů, novinářů, čtenářů a diváků osudem Lídy Baarové je nechtěnou psychoanalytickou výpovědí o nás samých. Sondou do naší minulosti. Jak dobře se přece čte a vidí, že někdo mladý, krásný, bohatý a úspěšný měl všechno a takhle dopadl. Někdo řekne: To má za to! Jiný: Chudera! Jak kdo. Ovšem podprahově je to pro nás všechny tak úlevné. Protože co potom my, obyčejní lidé s obyčejnými životy?
Ubývá těch, kteří přežili hrůzy války a totalitu padesátých let a vědí své. Víc je těch, kteří už totalitu v plné síle nezažili, a tak nespokojeni nadávají na dnešek. Kdekdo však má rád retro-seriály s majorem Zemanem, retro-pop s Michalem Davidem a s „krásným údělem, který máme dnes a chceme ho nonstop“. Ostatní normalizační pitoresknosti přidejte každý podle svého. Byl to čas ochabující totality, která fungovala už z důsledků vyvolaného strachu. A přesto: na fotkách z let války vidíme hajlující „kulturní frontu“. Šlo o život. V letech 50. žádal „lid“ trest smrti pro Miladu Horákovou a těžký kriminál pro herečku Jiřinu Štěpničkovou za nezdařený útěk přes hranice. V letech normalizace pak její syn, jinak skvělý herec, musel – nemusel hrát seriálového Klementa Gottwalda. V tom je zrůdnost komunistického režimu v kostce. Jak v tom všem tehdejším aktérům asi bylo? Kolika z nich jsme tleskali a tleskáme?
Vím. Všichni jsme dělali, co šlo a k čemu jsme měli odvahu. Hesla těch let známe: nehas, co tě nepálí; kdo nekrade, okrádá rodinu; co slyšíš doma, venku neříkej; to chce klid… Jasně – nesuďme, abychom sami nebyli souzeni. Jenomže ono nejde o soudy. Ty jsou na Hospodinu. Jde o srovnání se s vlastní minulostí, která se u mnohých – zejména v letech 50. – od minulosti Lídy Baarové zas tak moc nelišila. Ostatně ani později. To jenom každý byl jinak vpleten do sítě totalitního režimu. A tak jako Lídě Baarové i nám dnes chybí sebereflexe. Ona se jí nedobrala ani ve stáří. V posedlosti sebou samou slyšíme tolik výmluv a vytěsněných negativních vzpomínek, jako bychom slyšeli své vlastní: nic nevěděla, ničemu nerozuměla, nic neudělala. O potřebě odpuštění aspoň za utrpení její rodiny ani nemluvě. Litovala akorát Hollywoodu. Radši se neptám, čeho litujeme my a hlavně ti, kteří nepamatují.
Pořád to nikomu z nás nic nepřipomíná? Že už je to dávno a že to nebylo tak zlé, že je třeba udělat „tlustou čáru“ a… Tak potom nenadávejme na dnešek. Nepřiznané hříchy minulosti i sebemenší podíl na ní si neseme s sebou. A ony se hromadí a předávají dalším generacím a ty taky přidávají své… Co s tím všichni chceme dělat? Tak schválně: běžte znovu na Renčův film. Vždyť on jako ony normalizační seriály nastavuje zrcadlo. Tak se ještě jednou a dobře dívejte.