Jak se poslanec Brázdil "omluvil"
Jestliže se někdo neumí omluvit, tak je to tím, že svou vlastní vinu nevnímá. Po hejtmance Jermanové má opět někdo z ANO trable s omluvou. Bude líp?
Lékař a poslanec M. Brázdil přijel podle tvrzení iDnes k ohledání zemřelé tříleté dívky, o kterou její rodiče obětavě pečovali doma. Věděli o její těžké nemoci i to, že zemře, a postupovali společně s mobilním hospicem tak, aby jí ulehčili poslední chvíle života. Brázdil kladl nemístné otázky, trval na pitvě a po stížnosti rodičů se odmítl omluvit. 7. 9. pak umístil na facebook pozoruhodný text, jenž o něm vypovídá více, než by si přál.
Na začátku „omluvy“, kterou uveřejnila iDnes, informuje Brázdil o „několika dotazech“ na jeho reakci na stížnost paní Heliksové. Vyjadřuje hlubokou soustrast; komu a proč, neupřesnil. Zato volně navazuje zcela zbytečnou obecnou zmínkou o úmrtí jako zdrcující události a zdůrazňuje třicetiletou praxi, při níž si na „smrt, natož dítěte, nikdy nezvykl“. Hle, jak citlivý to muž, chtělo by se zvolat.
Vzápětí přesune autor problém na rodiče, dokonce „s pokorou“, jako by chápal, že si stěžovali: „Může se pak stát, a to musím se vší pokorou uznat, že některá moje reakce se rodičům, kteří čelí tak složité životní situaci, může zdát neadekvátní“. Pasáž lze vyložit tak, že rodiče ve složité životní situaci panikaří a nechápou, že Brázdilovy reakce jsou profesionální; na svou odbornost ostatně již upozornil v předchozích řádcích.
Text graduje: řečeno s Brázdilem, problém neexistuje, jde o pouhé zdání. Ba co víc, jak se dočítáme dále, Brázdil předvídá rozcitlivělost lidí, k nimž přijíždí konat svou povinnost, a opět poukazuje na své (úspěšné) jednání: „Snažím se tomu všemi silami předcházet, ve většině případů úspěšně. Jako lékař se vždy držím standardních postupů, chovám se profesionálně“.
Rovněž ohledání zemřelé dcery Heliksových se nevymykalo obvyklé praxi: „Bylo tomu tak i v tomto případě“, a Brázdil dodává „ale jsme jenom lidé“. Toto rčení konsensuálně chápeme ve smyslu „jsme lidé chybující“, kdo tu chyboval, se nedozvíme. (Na tomto místě radím panu Brázdilovi nikdy, prosím nikdy se nehájit frazémem „jsme jenom lidé“. Někdo by totiž mohl namítnout, že i největší zločinci byli „jenom lidé“.) Jako lékař ví M. Brázdil, co je předmětem Hippokratovy přísahy, a věřte-nevěřte, souhlasí s ní: „Souhlasím, že lidský přístup, empatie a slušné chování lékařů je základ a nesmí se nikdy vytratit“.
Shrnuto: Místo aby se omluvil, autor vícekrát verbalizuje vlastní profesionalitu a poukazuje na nezvládnutí situace ze strany rodičů v těžké situaci. V závěru Brázdil ještě jednou přesouvá vinu – podoben žonglérovi s kartami – k paní Heliksové. Slabší žaludky se zahoupou, když se autor paní Heliksové jakoby šlechetně omluví za její mylný pohled na věc: „A jestli paní Heliksová vnímala mou práci tak, že jsem zrovna tohle nezvládl, velmi mě to mrzí a tímto se jí a celé její rodině omlouvám“.
Navrhuji, pane doktore, toto znění: „U Heliksových jsem se choval bezohledně, bez úcty k úmrtí milované členky rodiny a zcela neadekvátně vážnosti situace. Porušil jsem principy lékařské etiky a odborně selhal. Jsem si vědom toho, že ‚lidský přístup, empatie a slušné chování lékařů je základ a nesmí se nikdy vytratit‘ (tuhle pasáž bych nechala), ale nezvládl jsem to a stydím se za to. Upřímně se omlouvám celé rodině, a do budoucna se vyvaruji projevů bezcitnosti a zpupnosti, které se neslučují s mojí odbornou kompetencí. Vím, že mé chování nemůže být zapomenuto a že žádné peníze nemohou vyvážit citlivý přístup, ale alespoň jako výraz pokory (všimněte si, že ‚pokoru‘ jsem postavila do nového kontextu) převádím na vaše rodinné konto (následuje pěticiferná částka)“.
A když se neomluví doktor, měl by to udělat mluvčí záchranné služby. Protože až pan poslanec se záchrankou přijede k některé/mu ze svých voličů a voliček, nebudou asi zvědavi na ostrého hocha, kterého jedna paní špatně pochopila, nýbrž budou vyžadovat totéž, co paní Heliksová: plné zvládnutí situace na úrovni odborné i lidské, což by mělo být otázkou prestiže nejen pana Brázdila, nýbrž olomoucké a každé jiné záchranky jako instituce.
Lékař a poslanec M. Brázdil přijel podle tvrzení iDnes k ohledání zemřelé tříleté dívky, o kterou její rodiče obětavě pečovali doma. Věděli o její těžké nemoci i to, že zemře, a postupovali společně s mobilním hospicem tak, aby jí ulehčili poslední chvíle života. Brázdil kladl nemístné otázky, trval na pitvě a po stížnosti rodičů se odmítl omluvit. 7. 9. pak umístil na facebook pozoruhodný text, jenž o něm vypovídá více, než by si přál.
Na začátku „omluvy“, kterou uveřejnila iDnes, informuje Brázdil o „několika dotazech“ na jeho reakci na stížnost paní Heliksové. Vyjadřuje hlubokou soustrast; komu a proč, neupřesnil. Zato volně navazuje zcela zbytečnou obecnou zmínkou o úmrtí jako zdrcující události a zdůrazňuje třicetiletou praxi, při níž si na „smrt, natož dítěte, nikdy nezvykl“. Hle, jak citlivý to muž, chtělo by se zvolat.
Vzápětí přesune autor problém na rodiče, dokonce „s pokorou“, jako by chápal, že si stěžovali: „Může se pak stát, a to musím se vší pokorou uznat, že některá moje reakce se rodičům, kteří čelí tak složité životní situaci, může zdát neadekvátní“. Pasáž lze vyložit tak, že rodiče ve složité životní situaci panikaří a nechápou, že Brázdilovy reakce jsou profesionální; na svou odbornost ostatně již upozornil v předchozích řádcích.
Text graduje: řečeno s Brázdilem, problém neexistuje, jde o pouhé zdání. Ba co víc, jak se dočítáme dále, Brázdil předvídá rozcitlivělost lidí, k nimž přijíždí konat svou povinnost, a opět poukazuje na své (úspěšné) jednání: „Snažím se tomu všemi silami předcházet, ve většině případů úspěšně. Jako lékař se vždy držím standardních postupů, chovám se profesionálně“.
Rovněž ohledání zemřelé dcery Heliksových se nevymykalo obvyklé praxi: „Bylo tomu tak i v tomto případě“, a Brázdil dodává „ale jsme jenom lidé“. Toto rčení konsensuálně chápeme ve smyslu „jsme lidé chybující“, kdo tu chyboval, se nedozvíme. (Na tomto místě radím panu Brázdilovi nikdy, prosím nikdy se nehájit frazémem „jsme jenom lidé“. Někdo by totiž mohl namítnout, že i největší zločinci byli „jenom lidé“.) Jako lékař ví M. Brázdil, co je předmětem Hippokratovy přísahy, a věřte-nevěřte, souhlasí s ní: „Souhlasím, že lidský přístup, empatie a slušné chování lékařů je základ a nesmí se nikdy vytratit“.
Shrnuto: Místo aby se omluvil, autor vícekrát verbalizuje vlastní profesionalitu a poukazuje na nezvládnutí situace ze strany rodičů v těžké situaci. V závěru Brázdil ještě jednou přesouvá vinu – podoben žonglérovi s kartami – k paní Heliksové. Slabší žaludky se zahoupou, když se autor paní Heliksové jakoby šlechetně omluví za její mylný pohled na věc: „A jestli paní Heliksová vnímala mou práci tak, že jsem zrovna tohle nezvládl, velmi mě to mrzí a tímto se jí a celé její rodině omlouvám“.
Navrhuji, pane doktore, toto znění: „U Heliksových jsem se choval bezohledně, bez úcty k úmrtí milované členky rodiny a zcela neadekvátně vážnosti situace. Porušil jsem principy lékařské etiky a odborně selhal. Jsem si vědom toho, že ‚lidský přístup, empatie a slušné chování lékařů je základ a nesmí se nikdy vytratit‘ (tuhle pasáž bych nechala), ale nezvládl jsem to a stydím se za to. Upřímně se omlouvám celé rodině, a do budoucna se vyvaruji projevů bezcitnosti a zpupnosti, které se neslučují s mojí odbornou kompetencí. Vím, že mé chování nemůže být zapomenuto a že žádné peníze nemohou vyvážit citlivý přístup, ale alespoň jako výraz pokory (všimněte si, že ‚pokoru‘ jsem postavila do nového kontextu) převádím na vaše rodinné konto (následuje pěticiferná částka)“.
A když se neomluví doktor, měl by to udělat mluvčí záchranné služby. Protože až pan poslanec se záchrankou přijede k některé/mu ze svých voličů a voliček, nebudou asi zvědavi na ostrého hocha, kterého jedna paní špatně pochopila, nýbrž budou vyžadovat totéž, co paní Heliksová: plné zvládnutí situace na úrovni odborné i lidské, což by mělo být otázkou prestiže nejen pana Brázdila, nýbrž olomoucké a každé jiné záchranky jako instituce.