„Ženy neumí jako muži penisem vyjadřovat city.“ Tato slova se opravdu vyskytla – černá na bílém – v „ženské“ rubrice jednoho deníku. Nastraží na obsah článku, prý receptu na dobré manželství spolehlivěji, než když si vylijete kafe do klávesnice.

Veřejný prostor je bitevní pole, kde se svádějí boje o mediální oblibu. Psycholog Jeroným Klimeš za ni vděčí mimo jiné přímočarosti svých úvah. Jiní by se zdráhali citovat, co vyčetl na lavici gymnázia ve Vimperku: „Muži a ženy nejsou stejní. Kupříkladu ženy nemají penis, a to po celou dobu svého života“. A už vůbec by z toho nevyvozovali, že „ženy budou mít po celou dobu svého života i problém pochopit docela prostou věc, že když s mužem nespí, tak mu nonverbálně sdělují, že ho nemají rády“.

Jasné jak facka. Podružné aspekty, například zdravotní překážky na straně muže nebo ženy, vynucování sexu ze strany muže nebo vztahy, v nichž se lidé obejdou bez sexu, a přesto žijí spokojeně, ponechal psycholog stranou. Co ženy umí, když pokulhávají ve vyjadřování citů penisem, autor neuvedl.

Klimeš aplikuje jednoduché počty: „každé dítě přidává přibližně deset let na trvanlivosti vztahu“. S jedním dítětem, natož bez dětí můžete na dlouhotrvající vztah zapomenout. Napadá mě, že sčítáním dětí by autor mohl vysvětlit případy, kdy muž opustí ženu s dospělými dětmi a založí další rodinu. Prožije dalších harmonických dvacet let! Jak prosté, milý Watsone!

Jeroným Klimeš umí odhadnout u své klientely, komu s kým to bude klapat: „je to vždy odhad čísla od nuly do padesáti procent“. Tudíž buď to vyjde, nebo ne. (Když si pár zaplatí konzultaci a odejde s tímto výsledkem, bude to stačit?)

Většinou prý platí, že „málo flexibilní partner si bere hodně flexibilního“. Má autor empirická data? Jakou metodou k nim došel? Psycholog jmenuje Václava Klause (kterého?), jenž prý „nemůže mít vedle sebe někoho, kdo je stejně málo flexibilní jako on“. Manželky Václavů Klausů už byly nejméně tři; Jeroným Klimeš ví, jak je která flexibilní?

V článku též padla otázka redaktorky, jako vystřižená z minulého století: „Je možná rovnoprávnost, nebo by měl jeden velet?“ S odpovědí si neporadil ani jeden z oslovených, odpovídám tedy za ně: institut hlavy rodiny byl z rodinného zákoníku vymazán v polovině minulého století díky právničce a feministce Miladě Horákové.

Vzácně, ale přece zazní i dobré rady. Druhý dotazovaný, terapeut Pavel Rataj podotýká, že manželství je schopnost vidět a prožívat vztah čtyřma očima a dvěma srdci. Důležitá je „určitá míra vztahové odolnosti a vztahových dovedností“. K nim patří schopnost vyladit blízkost a odstup, svobodu a sounáležitost, vzruch a klid. Je nezbytné otevřít se projevům člověka, s nímž žijeme, a uvědomit si, že projevy lásky mohou být druhou stranou vnímány jinak, než jak jsme zamýšleli.

Myšlenkově řídký obsah textu (navíc otravně rozkouskovaného na deset rozklikávacích částí) shrnul jeden čtenář takto: „Takže je v podstatě potřeba být úplně normální a rozumný a mít kliku na druhého takového.“ Článek je přinejmenším varovným signálem: pečlivě volte, ke komu se obrátíte o radu a pomoc.

P.S.: Muži nejsou králíci. Pocity (například chvilkové vzrušení) nejsou city. V citech je dobré spoléhat se především na to, co napovídá hlava a srdce.