Každý z nás si dovede představit, jak může ovlivnit dějiny politik trpící duševní chorobou a jak nebezpečné může být, když taková choroba není včas odhalena a léčena. Že by ale stejně riskantní mohla být hypertenze čili zvýšený krevní tlak (nebo melanom?), to si dovede představit sotvakdo. Leč stalo se.

Náš, zatím neznámý, pacient měl v roce 1937, v pětapadesáti letech, nejspíše zcela normální krevní tlak. Pak se však tlakové hodnoty začaly zvyšovat a vyvinula se u něj nejprve mírná a nakonec těžká hypertenze. V roce 1944 už mu byly naměřeny hodnoty 230/150 mm Hg, zvýšený tlak vedl postupně ke zvětšení levé srdeční komory, a nakonec až k srdečnímu a ledvinnému selhání. Když hodnoty dosáhly 300/190 mm Hg, zemřel na krvácení do mozku. Proč o něm píšeme dnes, po pětašedesáti letech?

Za prvé proto, že to nebyl pacient ledajaký. Ve zmíněném roce 1944 totiž patřil k velké trojce politiků, kteří se sešli na Jaltě k historické jaltské konferenci. Byli to Stalin, Churchill a – náš hypertonik, Franklin Delano Roosevelt. Jeho zdravotní stav se na jejím výsledku podepsal velmi negativně. Stalin - když si toho povšiml - začal jednání záměrně protahovat a nejdůležitější rozhodnutí se proto přijímala až někdy kolem půlnoci, kdy již náš pacient téměř usínal. Jaké měla tato skutečnost politické důsledky, je všeobecně známo - ztráta americké vedoucí role vedla nakonec k Postupimi, k šíření komunismu ve východní Evropě, ke komunistickému puči v Československu, a na druhé straně světa ke ztrátě Číny a části Koreje. To vše tedy měla na svědomí neléčená hypertenze jednoho jediného člověka. Bezprostředně po skončení konference a návratu do USA se sice na krátkou dobu ještě zotavil, nicméně pak jeho tlak dále vzrostl až na 300/190 mm Hg, a nakonec 12. dubna 1945, v pouhých 63 letech, Roosevelt umírá na krvácení do mozku. Podle tehdejších New York Times byla jeho poslední slova před smrtí: Příšerně mě bolí hlava. Pak ztratil vědomí a o několik hodin později zemřel.

Druhý důvod, proč se dnes vracíme k Rooseveltově úmrtí, je zcela aktuální. Jsou to opět New York Times, které v těchto dnech informují o knize amerického neurologa dr. Stevena Lomazowa a žurnalisty Erica Fettmanna, kteří se nyní k úmrtí F.D. Roosevelta vracejí a nabízejí jeho alternativní vysvětlení. V knize “F.D.R.’s Deadly Secret” vycházejí z tmavé skvrny nad jeho pravým obočím, která je jasně vidět na jeho fotografiích z jeho prvních let v prezidentském úřadu, a vyslovují podezření, že šlo o melanom. Kolem roku 1940 skvrna náhle mizí a zůstává po ní jen malá jizva. Je přitom známo, že právě tyto zhoubné kožní nádory, pokud se rozšíří do mozku, mohou způsobit zhoubné krvácení a smrt na mozkovou cévní příhodu. A autoři tedy nabízejí hypotézu, že právě chirurgické odstranění melanomu mohlo urychlit proces metastáz do mozku. Může ovšem zůstat pouze u hypotézy, neboť prezident Wilson nebyl pitván.

A tak se tedy vraťme k hypertenzi, která tehdy ještě nebyla považována za samostatnou chorobu. Jeden z nejslavnějších kardiologů všech dob a osobní lékař hned několika amerických prezidentů, profesor P. D. White, tenkrát ve své slavné učebnici The Heart Disease tvrdil, že „léčba hypertenze je při současných znalostech obtížným a téměř beznadějným úkolem, a že hypertenze je de facto velmi důležitým kompenzatorním mechanismem, do něhož by se nemělo zasahovat“. Z týchž důvodů se nepovažovalo za vhodné a žádoucí zvýšený tlak snižovat.
Snad i proto osobní lékař F. D. Roosevelta, 32. prezidenta USA, tehdy pro New York Times prohlásil: „Prezidentova smrt přišla jako blesk z čistého nebe, aniž by ji předem ohlásila jakákoli známka hrozícího nebezpečí.“ Ostatně ani konzilium osmi nejrenomovanějších lékařů, kteří vyšetřili prezidenta v Bílém domě v době, kdy již dávno trpěl hypertenzí, neshledalo na jeho zdraví jakoukoli poruchu. Jeho únavnost, záchvaty noční dušnosti i potíže s dýcháním při sebemenší aktivitě připisovali zánětům průdušek, alergiím nebo chřipce.

A v čem je Rooseveltův příběh zajímavý a poučný pro dnešek?

Určitě v tom, jaký pokrok udělala medicína jen za poslední půlstoletí - v poznání nebezpečnosti hypertenze a jejích mechanismů, ve zdokonalení diagnostiky a hlavně ve vývoji širokého spektra účinných léčiv (antihypertenziv). Nicméně navzdory tomu všemu i dnes bohužel ještě platí tzv. pravidlo poloviny. Jen asi polovina těch, kdo mají ve svých tepnách zvýšený tlak, o svém onemocnění ví. Jen asi polovina z těch, u nichž je hypertenze diagnostikována, se začne léčit. A konečně opět jen asi polovině z nich se dostává léčby dlouhodobé a skutečně účinné, to znamená takové, která jim udržuje tlak v normálních mezích.

A také v tom, jak důležité je znát zdravotní stav těch, kdo hýbou světem nebo jeho jednotlivými částmi. Doufejme, že do té neznalé, neléčené nebo nedostatečně léčené části, ať už na jakoukoli chorobu, nepatří nikdo z nich.