Jedno z posledních loňských čísel odborného lékařského týdeníku Medical Tribune přineslo skvělou úvahu děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, profesora Jana Žaloudíka. Pan děkan v ní média vtipně označuje za „množiče informací“ a ukazuje, že snáze se do nich dostanou informace „předem připostrčené“. A dodává k tomu: „Připostrkovači účelových informací se nazývají PR a vyslovují pí ár. PR agenty má kdekdo vlivný, kdo chce ve vlastním zájmu něco připostrčit… Pro kritické myšlení veřejnosti i profesionální obsah medicíny to může mít zhoubné následky.“



Označení PR agentur za „připostrkovače“ a jejich činnost za „připostrkování“ mě nejprve rozesmálo a pobavilo, vzápětí však přimělo k vážnějšímu zamyšlení. Ačkoli by skutečným úkolem médií mělo být pátrání po tom, co je PRavda a co lež, PR agentury je mění na nástroj nikoli snad přímo zakrývání PRavdy, nicméně docela určitě alespoň její přizpůsobování okamžitým potřebám kohosi konkrétního. A tak je stále obtížnější rozlišit, co je PRavda a co PR PRavda. Vždyť podle seriózních odhadů dnes nejméně čtyřicet, ale možná až osmdesát procent všeho, co čteme či slyšíme, pochází od PR agentur!

Kdo vlastně PR agentury potřebuje a platí?

PR agentury si najímají především a najmě ti, kdo něco neumějí, nechtějí nebo z různých důvodů nemohou dělat a mají peníze na zaplacení agentury, která to za ně – POZOR – nikoli udělá, nýbrž NAJDE NĚKOHO – kdo to udělá. Často jsou placeny dokonce za to, že jen umně „zabalí“ to, co jim de facto řeknou nebo co udělají pracovníci instituce, která je platí, či odborníci touto institucí doporučení.

Dále jsou PR agentury najímány těmi, kdo potřebují bojovat s konkurencí, zvyšovat prodeje svých produktů či služeb, řešit krizové situace a zejména čas od času něco skrývat, omlouvat či lakovat na růžovo.

A konečně pak PR agentury milují a zaměstnávají ti, kteří z PRincipu nejsou pro média zajímaví, avšak přesto touží se v nich PRsit.

Každá PR agentura má na sebe navěšen chumel žurnalistek a žurnalistů, jimž PRodává svá moudra – jejich úkolem je pouze tyto PRefabrikované texty podepsat a PRotlačit do příslušných médií tak, aby výsledek vypadal zcela přirozeně. Tedy nikoli jako že někomu dělají PR službu – ale jako že se uprostřed noci zčistajasna PRobudili a pocítili PRudké nutkání napsat o výhodách té či oné značky kosmetiky, tom či onom jogurtu nebo – proč ne – tom či onom léku, očkovací vakcíně nebo lékařském přístroji. Příkladem buďtež cirkusy kolem ptačí či PRasečí chřipky. Anebo nejnovější důmyslná akce jedné farmaceutické firmy, která v rámci své PRopagace rozdává tenké bílé ponožky s logem svého léku.

Žurnalisté vytvářející dnešní POP média nám tak PRopašovávají na jejich stránky a do jejich vysílání to, co nepomáhá nám, nýbrž obchodníkům, investorům, finančníkům, producentům čehokoli, co je třeba co nelépe prodat, a samozřejmě také politikům – ti prodávají především sami sebe. Clona reklamních, komerčních či ideologických nánosů brání proniknout k pravdivé podstatě, a PRostinký slovník vytěsňuje myšlení mimo hru. Ono totiž k náročnějším textům by sotva bylo možno PRimitivní poselství re KLAM ních a PR agentur přibalit.

PR agentury tedy PRoblém neřeší, nýbrž PRodukují. Jedinou nadějí je, že nakonec to stejně PRaskne. Tedy alespoň někdy.