Naposledy použil tento autoritativní „požadavek reciprocity“ mezi státem a občanem John Fitzgerald Kennedy ve svém inauguračním projevu. Tato výzva byla pochopitelně určena domácímu publiku. Má někdo důvod a právo požadovat něco takového u nás?

V našich končinách bohužel nenajdeme nikoho, kdo by měl tak všeobecně akceptovanou pozici, dostatek autority a takový morální kredit, aby tento „požadavek“ mohl vyslovit. Není také pochyb o tom, že si mnoho lidí poklepe na čelo. Člověk má přeci jiné starosti: užívat si, pracovat, zabezpečit se… často na základě hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Mimochodem: podle výzkumu renomované agentury z konce minulého roku je s tímto výrokem ztotožněna třetina národa (!).

Dříve se požadavky podobné tomu z nadpisu článku, formulované vládnoucími elitami (autorita) a směřované k členům národa (adresáti), objevovaly především v době existenciálního ohrožení celé země. Jsme v existenciálním ohrožení? Je to samozřejmě věc interpretace dostupných fakt, ale osobně jsem přesvědčen, že pokud nedojde velmi brzy k zásadní změně (nemluvím jen o České republice), současný vývoj společnosti povede k tak rozsáhlým otřesům finančním, hospodářským, politickým, bezpečnostním a sociálním, že, to může vrátit civilizační vývoj o mnoho desítek let zpět.

Ale přesto je „světélko na koci tunelu“ dobře vidět. Dnes již nepominutelné vzedmutí různých občanských aktivit a iniciativ je v naprosté většině případů aktem vycházejícím z individuálního pochopení nutnosti angažovat se ve veřejném prostoru. Je v jistém slova smyslu zoufalým počinem jedinců vědomých si vážnosti situace. Zoufalým proto, že zatím izolovaným, roztříštěným a nekoordinovaným. Bez společného jmenovatele, bez sdílených cílů a společné vize. Jedinců stále příliš zajatých v ideologických klišé, pravolevém vidění světa, nezkušených a často málo ochotných ke kompromisu. Ale to není tak podstatné. Nejcennější je to, že tito lidé začali naplňovat tento požadavek, aniž by byli vyzváni. Autorita i adresát požadavku jsou toutéž osobou!

Pokud je to tak, že společnost má stejné sebezáchovné mechanismy, jako každý jiný živý organismus, plynou z toho tyto důsledky:
• na rozdíl od situace v roce 1989 je to skutečné „probuzení“ zdola, široké, neřízené a neplánované - iniciace sebezáchovného mechanismu neproběhla nejdříve v „mozku“ tj. v řídícím centru a vědomě, ale spíše jako důsledek reakce periferních „výstražných systémů“;
• situace je vážná, protože mobilizace je opravdu masivní;
• vychází z různých částí „organismu“ - intelektuální elity, podnikatelé, špičkoví manažeři, novináři, lidi z kultury, někteří komunální politici, střední třída i tzv. obyčejní lidé.

Všechny tyto závěry jsou v podstatě dobrou zprávou: národní organismus je zdravý a silný alespoň do té míry, že má zachován pud sebezáchovy. Má-li být tento mechanismus účinný z pohledu dosaženého výsledku, musí jen dosáhnout kritické masy, vyšší míry koordinace a sdílení společných cílů. Zásadní je tedy otázka: Co tomu brání?

Vidím zde dvě významné bariéry.
První se týká názorů na způsoby řešení stávající situace. V podstatě lze vysledovat tři přístupy:
1. první skupina zakládá řešení při zachování současného paradigmatu zastupitelské demokracie na vynucení změn zákonů - namátkou potírajících korupci, omezujících vliv politických stran na chod státu, změn volebního systému, financování politických stran a zlepšení vymahatelnosti práva; v neposlední řadě též prosazení občanské společnosti jako kontrolora i tvůrce veřejného prostoru;
2. druhá skupina vidí řešení ve výrazném posílení prvků přímé demokracie, změně ústavy, snížení role státu a zvýšení odpovědnosti občanů, posun moci do regionů a obcí…;
3. třetí skupina jde ještě dále a požaduje zásadní změnu paradigmatu založenou například na omezení role či zrušení politických stran, radikální změnu finančního systému, implementaci antroposofických přístupů do správy společnosti a především důraz na neekonomizující hodnoty a spirituální rozvoj člověka.

Přitom je zřejmé, že prvním postupným krokem (pro někoho již finálním stavem) musí být bod 1: obnovení skutečně demokratických procedur politického systému, nastolení práva, oddělení politiky od státu a aktivní občanská společnost jsou nutnými podmínkami jakýchkoli případných dalších hlubších změn.

Co se týče druhé bariéry, jedná se o střet dvou velice rozdílných „světů“.
První svět je spíše teoretický, intelektuální, odborný, vysoce kvalifikovaný. Umí odpovědět na otázku CO. Ale v podstatě ho nezajímá, JAK. Odpověď na CO vybrušuje k dokonalosti, ale že se mění okolní podmínky, ho nezajímá. Stejně tak možnosti či způsoby realizace. Kompromis je pro něj sprosté slovo.
Druhý je svět veskrze praktický: svět kompromisů, realizovatelnosti cílů s dostupnými zdroji a v daném čase, svět nutného zjednodušení a postupných kroků… Otázku CO si klade, ale spokojí se často s první „rozumnou“ odpovědí. Nicméně TO zrealizuje. Že se ocitl jinde, než byl původní záměr, považuje za normální. Metoda pokus – omyl je standardní. Rád říká, že „vizi“ nepotřebuje, důležitá je každodenní poctivá práce a postupné vylepšování.
Tyto dva světy jsou svým způsobem mimoběžné, mluví spolu, ale nerozumí si. Při nedostatku komunikace, dobré vůle, respektu a vzájemného pochopení obě skupiny pohrdají jedna druhou. Přitom – jak už to tak bývá – se jedna bez druhé neobejdou… Kvalita výsledku je součinem kvalit CO x JAK.

Naším skutečným nepřítelem jsme my sami: náš strach, lpění na starých přesvědčeních, neochota vidět věci očima druhého, nedostatek trpělivosti, neochota naslouchat a hledat kvalitativně nová řešení… Bitvu, kterou musíme všichni vybojovat, se odehrává a bude odehrávat v našich hlavách a srdcích. Na překonání těchto „vnitřních“ bariér závisí naše „vnější“ budoucnost.

Revoluce, to je pokusit se změnit sebe sama v naději, že celý svět půjde stejnou cestou.
(Georges Brassens).