Odboroví bossové přivezli na demonstraci proti reformě na Václavské náměstí dvacet (bossové tvrdí třicet) tisíc lidí. Výlet zdarma do Prahy je zkrátka lákadlo. Lidé mocně protestovali, ale tuší, proti čemu a pro koho?


Odboroví bossové jsou na řečnických tribunách velkými bojovníky proti kapitalismu, proti ODS, proti všemu pravicovému. A sami? Zhusta (pokud není zrovna žádoucí být za proletáře) chodí v drahých oblecích, jezdí luxusními auty, jedí v prvotřídních restauracích, dovolenou tráví v exotických zemích, mají vlastní fungující byznys, sedí v dozorčích radách. Typičtí představitelé vyšší střední třídy, někteří se mohou směle řadit i mezi nejbohatší vrstvy obyvatel. Proč tedy brojí proti reformě veřejných financí? Moc nad snadno manipulovatelnými masami je asi opojnější než litry Moët et Chandon.

Reforma je nezbytná, to chápe každý rozumný člověk. Ta současná, zjemnělá trojkoaliční bruskou kompromisů, má tak mírnou podobu, jakoby vyšla ze společné dílny ČSSD-KSČM. Přesto odborářům vadí. Tedy – alespoň tvrdí, že vadí. Tři čtvrtiny demonstrujících jistě detailně netuší, jaké reformní kroky vláda nachystala – ostatně, již mnohokrát se prokázalo, že ani někteří poslanci občas nevědí, o čem hlasují. Když ale odborový boss řekne, že reforma je špatná, je to jasné. Navíc, když totéž unisono říkají i Jiří Paroubek a Vojtěch Filip.

Potřebují zaměstnanci firem své odborové bosse, mají se bát reformy? Každý rozumný zaměstnavatel ví, že nejlepší pracovník je zaměstnanec spokojený, loajální, ztotožňující se s firmou. A takový může být pouze zaměstnanec dobře motivovaný a dobře zaplacený v rámci možností firmy – a ty možnosti se sakramentsky liší. Daňové zatížení a odvody za zaměstnance jsou v Česku tak vysoké, že pro řadu firem v ostře konkurenčním prostředí jedině reforma může přinést možnost své lidi lépe zaplatit. Proto by bylo logické, aby zaměstnanci demonstrovali pro reformu a nenechali se manipulovat svými bossy, kterým jde především o to zmařením reformy dostat ČSSD opět k moci.

S bratrem zaměstnáváme v naší pekárenské skupině více než 4000 lidí, které bychom rádi platili lépe – a k tomu nám může pomoci pouze daňová reforma, nikoliv davy zmanipulovaných lidí na náměstích. Když se nám podařilo v roce 2003 zvýšit ceny pečiva po dlouhých sedmi letech stagnace, navýšili jsme okamžitě objem mzdových prostředků pro dělnické profese o 17 procent. V Česku jsme si na dividendy ještě nesáhli, zisk jsme vždy reinvestovali do pekáren, do lidí. A rady odborového bosse v obleku od Huga Bosse, pod nímž se skrývá oranžový dres ČSSD či rudý trikot KSČM, jsme k tomu nepotřebovali.