Prý se šeptá v eurokuloárech, že naše předsednictví EU nezvládneme. Ne, že bychom na to neměli mozky nebo schopnosti, to ne. Skeptici mají na mysli spíše křehkost naší vlády a rozpolcenost naší zahraniční politiky.

Já vím, vysvětlujeme pořád dokola, že názory pana prezidenta jsou takové, jaké jsou, a že pouze vláda a nikoliv prezident určuje směr naší diplomacie. Ale co když vláda je tak vachrlatá, že hrozí permanentní kolaps a pak jediným stabilním subjektem zůstává prezident republiky! Jenže ten se dívá na evropský útvar skrz prsty a kdykoliv se naskytne příležitost, pak vystupuje navenek jako opravdová hlava státu se vším všudy, aniž by se ohlížel na oficiální postoje, ústavní mantinely a na legitimitu svého postavení.

Proč mluvím o legitimitě? Nabízí se paralela s tím, co nám předvedla americká demokracie. Ono to není pouze o tom, že dokázala zvolit takového prezidenta, jakým je Barack Obama. O tom bylo popsáno hodně papíru a vyřčeno bylo hodně slov. Jde ovšem především o to, jakým procesem byl Obama zvolen. Ta volební kampaň svou délkou jedenadvaceti měsíců, svou tvrdostí, enormní územní a populační rozlohou a její výsledek zajišťují zvolenému Obamovi transparentní a skoro pohádkovou legitimitu, což je opravdový základ opravdové demokracie.

A samozřejmě se nabízí srovnání s tím, co se odehrálo nedávno na pražském Hradě. Výsledek byl takový, že po úporných zákulisních jednáních, které asi nebyly příliš košer, zvolilo Klause svými hlasy 140 občanů České republiky. Baracka Obamu zvolilo 140 milionů občanů USA. Ptám se, na které straně je zřejmá legitimita vůči národu.

V dnešním čase před předsednictvím EU a při vratkosti vládní pozice je jasné, jaké může mít dopady dvojkolejnost české zahraniční politiky. A znovu se vrací otázka, zda není na čase reformovat to, co vzniklo po tzv. sametové revoluci. Svého času to jistě mělo své opodstatnění, ale jestli chceme mít v politice opravdové elity s maximální legitimitou, tak je na čase do hry vtáhnout celý národ.