Strážce nejvyšší kvality - poslední?
Dnes slaví osmdesátiny profesor Ivan Moravec. Klavírista, jehož životní cesta je pravým opakem všeho, co se v dnešním světě, včetně toho uměleckého, považuje za záruku úspěchu. Že získal světové uznání, aniž by jakkoli sázel na efektní vystupování, na marketing či vlivné kontakty, je určitou nadějí. Nereprezentuje ale svět, který nenávratně mizí?
Ivan Moravec je mistr nuancí a preciznosti. Přitom se nedá říct, že by jeho hra byla akademická. Dodnes je mladistvě živá a citově strhující – ve spojení se vzácnou úhozovou vytříbeností. Nemá široký repertoár, ale všechny skladby, které hraje, připravuje dlouho, opakovaně se k nim vrací. „Svým žákům vždycky říkám, že se musí naučit poslouchat své nahrávky a nefandit si.“ Sám sobě je nejpřísnějším kritikem. A jako hráč nikdy neudělal nic pouze na efekt, nikdy si nic neusnadnil. Teprve když firma Philips Moravce zařadila do reprezentativní edice „Velcí klavíristé 20. století“ do společnosti mistrů a hvězd jako byl Horowitz, Richter nebo Michelangeli, konečně si někteří uvědomili: máme u nás světového klavíristu. Někteří to ale věděli už dávno.
Nechci při této narozeninové příležitosti vyjmenovávat dlouhou řadu úspěchů a prestižních cen. Jeho mezinárodní kariéře pomohl v 60. letech slavný dirigent Georg Szell, který slyšel záznam jednoho jeho pražského koncertu a pozval ho na velké americké turné svého (clevelandského) orchestru. Typické je, že stěžejní nahrávky točil v Americe a některé z nich u nás dodnes nevyšly a zřejmě nevyjdou. Koncertování ve všech prestižních koncertních sálech by samo o sobě bylo velkým úspěchem – ale Moravcovi se podařilo mnohem víc: říci své slovo a zapsat se svým přístupem právě u těch skladeb, které jsou hrány a nahrávány nejčastěji – Chopinova Preludia nebo Mazurky, Mozartovy sonáty a poslední klavírní koncerty a některá díla Beethovenova i Debussyho.
K velkým zálibám Ivana Moravce vždy patřily gramofonové a kompaktní desky. Má jich doma úctyhodnou sbírku a velmi rád srovnává různá provedení téže skladby. Dovede je posuzovat přísným kritickým uchem – ale také vyjádřit uznání. V uplynulém roce jsem pana profesora zažil i v roli jakéhosi rozhlasového komentátora. Těžko popsatelný zážitek, který byl vysokou školou poslechu hudby. Živě v rozhlasovém studiu stanice Vltava komentoval staré i novější nahrávky slavných klavíristů s trefností, kterou mu mohou závidět všichni hudební kritikové, a zároveň s nenapodobitelným humorem a noblesou. A posluchači přitom neměli dojem, že k nim mluví poučený znalec, sami najednou rozpoznávali řadu nuancí klavírní interpretace. S podobným zápalem dovede hodiny vyprávět o klavíru jako nástroji, ale jeho zájmy hudbou nekončí.
Když v lednu zemřel Ivan Medek, byl Ivan Moravec pozván, aby na něj v televizi vzpomínal – jako na svého životního přítele. Tehdy bylo možné ještě výrazněji pozorovat vzácný soulad mezi umělcem a člověkem. Není samozřejmé, aby velký talent byl podepřen také velkým charakterem. Bývá zvykem umělcům odpouštět, pokud jsou jinak „trochu mimo“. Ne tak Ivan Moravec. Tak jako se nikdy nepodbízel publiku, čestně se vyhnul povinným úlitbám minulému režimu.
Pokud mu dnes přejeme k osmdesátinám hodně zdraví, je to svým způsobem sobecké přání. Je to přání, abychom se mohli dál těšit z jeho koncertů a aby stopa jeho umělecké opravdovosti byla ještě výraznější. Snad tuto tichou, ale velmi naléhavou výzvu uslyší alespoň pár odvážných.
Ivan Moravec je mistr nuancí a preciznosti. Přitom se nedá říct, že by jeho hra byla akademická. Dodnes je mladistvě živá a citově strhující – ve spojení se vzácnou úhozovou vytříbeností. Nemá široký repertoár, ale všechny skladby, které hraje, připravuje dlouho, opakovaně se k nim vrací. „Svým žákům vždycky říkám, že se musí naučit poslouchat své nahrávky a nefandit si.“ Sám sobě je nejpřísnějším kritikem. A jako hráč nikdy neudělal nic pouze na efekt, nikdy si nic neusnadnil. Teprve když firma Philips Moravce zařadila do reprezentativní edice „Velcí klavíristé 20. století“ do společnosti mistrů a hvězd jako byl Horowitz, Richter nebo Michelangeli, konečně si někteří uvědomili: máme u nás světového klavíristu. Někteří to ale věděli už dávno.
Nechci při této narozeninové příležitosti vyjmenovávat dlouhou řadu úspěchů a prestižních cen. Jeho mezinárodní kariéře pomohl v 60. letech slavný dirigent Georg Szell, který slyšel záznam jednoho jeho pražského koncertu a pozval ho na velké americké turné svého (clevelandského) orchestru. Typické je, že stěžejní nahrávky točil v Americe a některé z nich u nás dodnes nevyšly a zřejmě nevyjdou. Koncertování ve všech prestižních koncertních sálech by samo o sobě bylo velkým úspěchem – ale Moravcovi se podařilo mnohem víc: říci své slovo a zapsat se svým přístupem právě u těch skladeb, které jsou hrány a nahrávány nejčastěji – Chopinova Preludia nebo Mazurky, Mozartovy sonáty a poslední klavírní koncerty a některá díla Beethovenova i Debussyho.
K velkým zálibám Ivana Moravce vždy patřily gramofonové a kompaktní desky. Má jich doma úctyhodnou sbírku a velmi rád srovnává různá provedení téže skladby. Dovede je posuzovat přísným kritickým uchem – ale také vyjádřit uznání. V uplynulém roce jsem pana profesora zažil i v roli jakéhosi rozhlasového komentátora. Těžko popsatelný zážitek, který byl vysokou školou poslechu hudby. Živě v rozhlasovém studiu stanice Vltava komentoval staré i novější nahrávky slavných klavíristů s trefností, kterou mu mohou závidět všichni hudební kritikové, a zároveň s nenapodobitelným humorem a noblesou. A posluchači přitom neměli dojem, že k nim mluví poučený znalec, sami najednou rozpoznávali řadu nuancí klavírní interpretace. S podobným zápalem dovede hodiny vyprávět o klavíru jako nástroji, ale jeho zájmy hudbou nekončí.
Když v lednu zemřel Ivan Medek, byl Ivan Moravec pozván, aby na něj v televizi vzpomínal – jako na svého životního přítele. Tehdy bylo možné ještě výrazněji pozorovat vzácný soulad mezi umělcem a člověkem. Není samozřejmé, aby velký talent byl podepřen také velkým charakterem. Bývá zvykem umělcům odpouštět, pokud jsou jinak „trochu mimo“. Ne tak Ivan Moravec. Tak jako se nikdy nepodbízel publiku, čestně se vyhnul povinným úlitbám minulému režimu.
Pokud mu dnes přejeme k osmdesátinám hodně zdraví, je to svým způsobem sobecké přání. Je to přání, abychom se mohli dál těšit z jeho koncertů a aby stopa jeho umělecké opravdovosti byla ještě výraznější. Snad tuto tichou, ale velmi naléhavou výzvu uslyší alespoň pár odvážných.