Kdo v uplynulých třech sezonách náhodou zabloudil dopoledne do sídla České filharmonie v Rudolfinu, mohl občas pozorovat téměř šokující úkaz. Po chodbách se proháněly stovky středoškoláků, aby potom zasedli na židle v hlavním sále a poslouchali skladby Dvořáka, Prokofjeva nebo Janáčka a cestou domů o nich debatovali.

O hudbu se na pódiu staral orchestr stejně mladých hudebníků, rozbory a debaty nad skladbami měl na starosti mladý muzikolog Petr Kadlec a pravidelně i dirigent Marko Ivanovič. Jako pro hudebního kritika, zvyklého na večerních koncertech sledovat výrazně starší a méně zúčastněné publikum, na mě tyhle dopolední akce působily vždy trochu jako zjevení.

Ano, je řeč o takzvaných výchovných koncertech. Řada z vás je má možná spojené s hrůznými zážitky z dětství, které člověku nadosmrti zošklivily klasickou hudbu, symfonické orchestry a koncertní sály. Rudolfinský tým okolo Petra Kadlece se ale inspiroval moderními trendy popularizace klasické hudby a jeho přístup by se dal přirovnat spíš k pověstným koncertům pro děti, jak je dělal Leonard Bernstein v 60. letech minulého století (viz např. ZDE).

Když se hrál Šostakovič, popisovala se mladé generaci atmosféra ve stalinském Rusku, když bylo ve skladbě klarinetové sólo, promluvil klarinetista z orchestru, dalo se ukazovat, jak se skladba změní, když se mění rytmus, tempo, instrumentace – a takových prvků tam byly desítky. Čtveřice koncertů v sezóně byla vymyšlena jako abonomá nabízené školám pod názvem Čtyři kroky do Nového světa. Bývalo vyprodáno a na samostatném webu www.cfjunior.cz mohli studenti dál debatovat s organizátory i muzikanty. Rodilo se celé „edukativní oddělení“ zaměřené na práci s mladými posluchači vážné hudby.

Taková věc je u řady světových orchestrů běžná. Co probojoval Bernstein v Americe během 60. let, stalo se od té doby součástí nabídky všech důležitých hudebních institucí. Vědí co dělají, protože zájem mladého publika je pro budoucnost klasické hudby rozhodující.

O to víc mě šokovala zpráva, že Petr Kadlec v České filharmonii končí. Na podzim, tedy v polovině sezóny, mu generální ředitel Vladimír Darjanin vypověděl smlouvu. Jak to dnes chodí, tak bez udání důvodu. Na dotazy novinářů pak řekl, že jde o dlouhodobé koncepční rozhodnutí a že každý je nahraditelný.

Sám ale zjevně netušil, kolik věcí tu stálo na jednom člověku i velkém množství práce dalších jeho vrstevníků a kolegů. Takže když ti, kteří měli koncerty převzít, zjistili, co všechno vlastně bylo potřeba udělat, aby se akce uskutečnila, museli první studentský koncert v letošním kalendářním roce přesunout. Školám se napsalo, že umělci – jaká nezodpovědnost – od projektu odstoupili.

Proti tomu se ohradil hlavní dirigent a spoluautor koncertů Marko Ivanovič rázným dopisem (celé na www.atemporevue.cz). Cituje zde i jedinou „odpověď“ ředitele Darjanina, kterou dostal Petr Kadlec na mailový dotaz, co je příčinou vypovězené smlouvy. Dovolte citovat se všemi gramatickými kuriozitami:
„Drahý Pane! Píší Vám po prve a také naposledy. Zkuste přemýšlet o tom jaké je asi Vaše současné postavení v tomto světě. Přečtete si něco o výrazech jako je etika, skromnost, sebestřednou, nevychovanost pak možná Vám mnohé pochopíte. Do té doby Vás žádám aby jste mně ani moje spolupracovníky neobtěžoval. Vl. Darjanin“.

Hned po nástupu do funkce pan Darjanin vyvolal rozruch snahou odvolat Petra Nedomu. Ten se bránil a je daleko známější, než všichni aktéři popisovaného projektu. Jejich odvoláním tedy žádný humbuk nevznikne. 5. a 8. února se musely studentské koncerty přesunout, ale třeba bude příště alespoň navenek vše v pořádku. Netvrdím také, že případné další koncerty pro mladé publikum v Rudolfinu nebudou stát za nic. Nějak mi ale není jasné, proč se musí, když se něco vybuduje a začne to trochu fungovat, z ničeho nic začínat zase skoro od začátku – kvůli jednomu mocnářskému pokynu. A už vůbec si nejsem jist, jestli můžeme mít slušné umění, či jen slušné koncertní publikum, bez slušných lidí na čelných postech. Že to není jen téma České filharmonie, je myslím jasná věc.