Nakladatelství Vyšehrad vydává monografii o Antonínu Dvořákovi od Klause Dögeho, předního německého muzikologa. Je to velmi záslužný, ale vlastně ojedinělý počin. Dobrých monografií o světových hudebních skladatelích vychází málo. Navíc pokud jde o české autory, klíčové impulsy často přicházejí ze zahraničí.

Už víc jak patnáct let je kniha Antonín Dvořák - život, dílo, dokumenty pro německé čtenáře i badatele základní prací, ve které se mohou z mnoha stran seznámit s Dvořákovým životem, dílem a recepcí jeho hudby. Životní cesta Klause Dögeho se bohužel uzavřela už v šedesáti letech v roce 2011. Česká hudba tím přišla o jednoho z největších znalců, který se jí na mezinárodním vědeckém poli trvale zabýval. České vydání dvořákovské monografie může být výrazem vděčnosti, protože to není zdaleka to jediné, co německý muzikolog pro českou hudbu udělal. Samotná kniha pak na tří stech stranách nabízí mnohem víc než klasický životopis.

Dvořákův životní příběh a tvůrčí dráha je tu přirozeně zasazená co evropského kontextu, autor s přehledem zná a neustále odkazuje na české, německé či anglické prameny - i na literaturu, která za posledních sto let na toto téma vznikla vznikla. A vedle životopisu obsahuje několik dobře sestavených příloh. V oddíle Dokumenty jsou rozhovory, které poskytl Dvořák londýnským či vídeňským novinám, obsáhlý skladatelův analytický článek o Schubertovi, klíčová korespondence s nakladatelem Simrockem. A v oddíle Eseje najdeme texty, které Klaus Döge věnoval několika základním tématům: poznámky k tvůrčímu procesu Antonína Dvořáka, pohled do dějin recepce jeho hudby a závěrečným textem Jak se přiblížit Dvořákovi.

Zmíněný závěrečný esej končí slovy: „Nově se přiblížit Dvořákovi neznamená svrhnout ho z pomníku. Znamená to brát ho vážněji, zabývat se v souvislosti s ním týmiž otázkami, jaké si v případě jeho skladatelských kolegů z 19. století klade publicistika a věda zcela běžně. Mohlo by se to stát podnětem k hledání nového přístupu k člověku a umělci, jenž je dodnes v nejednom směru podceňován.“ Tento závěr vystihuje jeden z ústředních autorových záměrů: představit Dvořáka jako složitější osobnost, podtrhnout jeho intelekt, šíři vzdělání či tvůrčí odvahu. Je tu všudypřítomná snaha vyvrátit obraz Dvořáka jako naivního prosťáčka, kterého prostě jen tak napadaly krásné melodie. Klaus Döge tím polemizuje nejen z běžným, a také u nás rozšířeným míněním, ale někdy i z názory svých starších německých kolegů. Také tím je výjimečný.

Kniha je napsána způsobem, který se ani mezi monografiemi nevídá tak často. Kombinuje syntetický pohled a přesné citování pramenů. Pro překladatele z toho vyplynul velmi těžký úkol, protože české prameny a literaturu samozřejmě není možné překládat z německého znění. Překladatelka Helena Medková ve spolupráci s muzikologem Janem Kachlíkem se chopili pracného a nevděčného úkolu vzít znovu do ruky všechny citované prameny, protože citátů všeho druhu jsou v knize stovky, často z materiálů vzácných a těžko dostupných. Klaus Döge, sám také velmi pečlivý a uznávaný editor, všechny tyto prameny s přehledem znal.

Nově vydávaná kniha nakladatelství Vyšehrad je tak nejen lákavou čtenářskou záležitostí – je pro nás také určitou lekcí, jak může vypadat badatelsky precizní a přitom velmi atraktivní a čtivá kniha. Antonín Dvořák je nepochybně nejslavnější a nejúspěšnější český umělec. Svět se o něj zajímá a tento zájem za světa nás v historii už víckrát donutil dohánět to, co je jinde běžné. A tady zkrátka vidíme, jak vysoký standart má německá muzikologie.

Ačkoliv názory zakladatele české hudební vědy Zdeňka Nejedlého na Dvořáka jako balvan, který je třeba odstranit z cesty, jsou dávno k smíchu, jakoby jeho dědictví nějak působilo dodnes. U všeho, co je v devatenáctém století české dodnes převládá jednostranně nacionální až obrozenecký výklad. Nejsme obvykle schopni na „své autory“ hledět ve světovém kontextu a často si jen naivně přivlastňujeme jejich úspěchy. To neznamená, že by Smetana či Dvořák nebyli hrdými vlastenci. Vedli ale živý a mnohostranný dialog se vším, co se na evropské kulturní mapě objevilo, také tím je dána jejich velikost, nebo chcete-li jejich světovost. My ovšem raději žijeme v hloupém vymezování se proti všemu německému.

A zatímco německá muzikologie má všechny „své“ skladatele vydané v kritických edicích, my něco podobného nejsme schopni vlastními silami dát dohromady. A nejvýznamnější dvořákovský badatel a životopisec Otakar Šourek (1883 - 1956) byl civilním povoláním státní úředník. Zanechal úctyhodné dílo, ve kterém pokračoval zejména jeho zeť, muzikolog a skladatel Jarmil Burghauser. Navzdory tomu, moderní a badatelsky takto spolehlivou monografii o Dvořákovi od žádného českého autora nemáme a pravděpodobně hned tak nebudeme mít. Dögeho kniha je proto důležitá nejen jaksi „sama o sobě“, ale i jako zpětné kritické zrcadlo.

A to platí celkově o knihách, o portrétech těch nejslavnějších hudebních skladatelů. Letos je například dvousté výročí narození Giuseppe Verdiho i Richarda Wagnera – ani o jednom nemáme v češtině reprezentativní a moderní životopisnou knihu. Smůlu má ale také Mozart, o kterém se překládají jenom populární a sporné tituly – a mnozí další velikáni. Nakladatelství Vyšehrad předloni vydalo skvělou monografii Christopha Wolffa o Johannu Sebastianu Bachovi – a Dögeho Dvořák je jejich další, významný, i když celkově stále příliš ojedinělý počin.

(psáno pro LN)