V úctyhodném věku devadesáti let zemřel v neděli 21. března Wolfgang Wagner, vnuk hudebního skladatele Richarda Wagnera (1813 - 1883), operní režisér a také dlouholetý ředitel Bayreuthských slavnostních her. Zemřel v domovském Bayreuthu, kde se také 30. srpna roku 1919 narodil Sigfriedovi Wagnerovi a jeho ženě Winifred.

Byl nejen dlouholetým ředitelem prestižního wagnerovského festivalu, délka jeho působení láme všechny rekordy. V čele festivalu stál tak či onak od roku 1951, kdy ho převzal spolu se svým bratrem Wielandem Wagnerem - ten ale zemřel předčasně už v roce 1966. Zato Wolfgang stál v čele festivalu až do roku 2008 nejen oficiálně - stále se osobně podílel na jeho běhu! Teprve předloni festival převzaly dvě pravnučky Richarda Wagnera, mírně kontroverzní režisérka Karharina Wagner a producentka Eva Wagner-Pasquier. O nástupnictví se vedly dlouhé vášnivé debaty a spory, v tisku i v zákulisí.

Bayreuth, malé městečko v Bavorsku, se každé léto stává místem, kam se sjíždějí znalci a milovníci díla Richarda Wagnera. Podmínky k tomu dal sám skladatel, když zde nechal vybudovat divadelní budovu, tzv. Festspielhaus, který vyhradil pouze pro provozování svých vlastních děl. Poprvé se zde hrálo v roce 1876, kdy tu byl premiérován kompletní Prsten Nibelungův, monumentální cyklus čtyř celovečerních hudebních dramat. A premiéru zde mělo ještě za skladatelova dohledu jeho poslední hudební veledílo - opera Parsifal v roce 1882. Stavbu divadla financoval z velké části bavorský král Ludvík II. a tím jakoby vznikl první velký paradox této stavby. Revolucionář Wagner, který po velkou část života bojoval za demokratické ideály, nakonec získal podporu uměnímilovného výstředního aristokrata. A totéž platí o nově postaveném divadle. Měla to být, o do velké míry je, originálně a moderně postavená divadelní budova, zároveň experimentální scéna a skutečný svatostánek umění. Od počátku ovšem byla také místem setkávání bohaté společenské smetánky, pro kterou jsou debaty o umění pouze salónní konverzací.

Dlouhověkost není ve Wagnerově rodině výjimečnou záležitostí. Po smrti Richarda Wagnera v roce 1883 festival převzala vdova Cosima Wagnerová, dcera Ferenze Liszta. Byla o víc jak dvacet let mladší, ale svého muže přežila skoro o padesát let. Zemřela v roce 1930 jako třiadevadesátilatá - a podobně jako Wolfgang Wagner zasvětila celý svůj zbývající život odkazu geniálního tvůrce. Uzavřený rodinný kruh a úzkoprsá přísnost, se kterou se o něj pečuje nemá obdoby - ale přináší i pochyby. Je v ní něco imponujícího, ale na druhou stranu jakoby zdegenerovaného. Dodnes si rodina nárokuje výsadní rozhodovací právo o tom, jak bude wagnerovský festival vypadat. Pokus se s nějakým režisérem, pěvcem, dirigentem nepohodnou - a to někdy i z banálních důvodů - spolupráci s ním zkrátka odmítnou. Například nejslavnější německý dirigent 2. poloviny 20. století Herbert von Karajan tu působil jen velmi krátce, a Wagnerova díla pak uváděl raději v Salcburku, kde měl absolutní moc zase on. A dlouhá éra Wolfganga Wagnera samozřejmě jen prohloubila jeho mocnářské konzervativní rysy. I přesto, že rodina samozřejmě obrovské náklady na festivalový provoz neplatí a budova Festspielhausu je dávno státní kulturní památkou.

Velké a bolestné téma Wagnerovy rodiny je její role v éře Nacionálního socialismu. Wagnerův syn Siegfried zemřel v roce 1930, ale vdova Winifried pěstovala decentně řečeno nejužší možné kontakty s nacistickými pohlaváry, děti Wolfgang i Wieland osobně znaly Adolfa Hitlera a říkali mu Strýček Wolf. A to je jen jeden anekdotický příklad historicky největšího zneužití hudby pro politické účely. I když se od této éry později oba - narozdíl od své matky - alespoň nějak distancovali, jistý stín na Wagnerovi, a zejména na bayreutském wagnerovském kultu zůstává dodnes. Nutno ale dodat, že německá veřejná diskuse na to téma je vyhrocená a mnohem otevřenější, než např. naše domácí diskuse o komunistickém režimu. O dění v Bayreuthu za hitlerovské éry je napsáno mnoho knih a stovky precizních kritických článků.

Jisté zásluhy na tom nelze upřít ani členům rodiny. Byli to právě Wagnerovi vnukové Wolfgang a Wieland, kteří festival v roce 1951 v poválečném Západním Německu obnovili a udělali mnoho proto, aby se z co nejvíc zmizel stín politického zneužití. 50. a 60. léta minulého století tak jsou jednou z vrcholných a dodnes nepřekonatelných epoch v dějinách festivalu. Vystupovali zde největší wagnerovští pěvci své doby a inscenace v Bayreuthu byly hlavním inspiračním zdrojem pro nové pochopení Wagnera. Bylo to ovšem díky inscenacím Wielanda, nikoli Wolfganga Wagnera. A právě menší talent a větší dogmatismus dlouhověkého Wolganga později přinesl řadu konfliktů. Rodina Wagnerů je navíc širší a vždy se najde někdo, kdo se stane černou ovcí. Tak je to se synem Wolfganga Wagnera Gottfriedem, kterému se vyrovnávání s nacistickou minulostí uvnitř rodiny nikdy nezdálo dostatečné. Jeho kniha Kdo nevyje s vlkem, vyšla i v českém překladu, popisuje poměry okolo bayreuthského wagnerovského hnízda tak nevybíravě, že s ním otec přerušil veškeré kontakty.

Ale také Wolfgang Wagner přivedl do Bayreuthu pozoruhodné umělecké projekty, např. uměleckou dvojici režiséra Patrice Chéareaua a dirigenta Pierra Bouleze. Ti zde nastudovali v roce 1976 přelomovou inscenaci Prstenu Nibelungova ke stému výročí premiéry. Jenže čas letí, Boulezovi je mimochodem právě dnes, 26. března, 85 let, a o jednoznačném uměleckém prvenství bayreuthského festivalu se stále více diskutuje. Magie místa je magnetem dodnes, festival má na několik let dopředu vyprodáno, a dodnes se tam sjíždějí bohatí snobové i celebrity - ale řada nejlepších wagnerovských pěvců i invenčních režisérů působí raději ve Vídeňské státní opeře, v Metropolitní opeře v New Yorku i jinde. Pověstných velkých wagnerovských hlasů je nedostatek a ti nejlepší se v Bayreuthu jenom mihnou. Pokud dnes stojí v čele festivalu dvě pravnučky Richarda Wagnera, nevlastní sestry Katarina a Eva, věru to není z čisté vzájemné lásky a vyhrocené debaty o tom, jak prestižní festival pojímat, asi neutichnou nikdy. Genius loci, ale hlavně nesporné akustické kvality Festspielhausu, velké jeviště i možnost dělat imponující hudebně-scénické efekty pořád zůstávají uměleckou výzvou. Uvidíme, zda nakonec přece jen zvítězí umělecká kvalita nad ekonomickými, politickými i rodinnými tlaky, tak typickými pro dlouhou éru Wolfganga Wagnera.


Psáno pro Lidové noviny