Zpráva, že ve věku 76 let zemřel slavný polský skladatel Henryk Górecki, nám znovu připomíná fakt, že polská skladatelská scéna v 2. polovině 20. století je jednou z nejinspirativnějších. Pokud chceme uvažovat o tom, kam se hudba ubírá, nelze pominout tři polská jména: Witold Lutosławski (1913 – 1994), Krzystof Penderecki (nar. 1933) – a Henryk Mikołaj Górecki (6. 12. 1933 – 12. 11. 2010).

Zejména druhá polovina minulého století je dobou, kde je mimořádně obtížné odhadnout, která díla přetrvají – ale dnes už snad nepotřebujeme mít velký věštecky dar, abychom mohli říci, že díla těchto polských skladatelů nají nakročeno k umělecké nesmrtelnosti.

Górecki po válce začínal jako stoupenec radikální avantgardy, jeho hudební řeč se ale postupem let radikálně proměnila. Vedle Arvo Pärta nebo Johna Tavenera bývá řazen do škatulky „spirituálního minimalismu“. Dospěl k hudební řeči zdánlivě jednoduché a emocionálně působivé – ale víc než o zařazení do hudebně historických ismů bychom se měli ptát, jaký vzkaz směrem k naší době vyslal. Od řady kritiků si vysloužil nálepku tradicionalisty a autora který nadbíhá publiku. Posluchači je ovšem milován pro svou vnitřní opravdovost. Hudebním bestsellerem se v 90. letech minulého století stala jeho Třetí symfonie, proslavil se ale také zhudebněním starých liturgických textů, např. Beatus Vir, Miserere nebo Malé requiem za Polku. „Nemyslím si, že jeho úspěch ale stojí jen na religiozitě,“ upozorňuje hudební publicistka Wanda Dobrovská, „získal ho díky hudební řeči, která je velmi oproštěná, tonální, funkčně harmonická. V použití takto jednoduchých výrazových prostředků je velký kus odvahy, přitom se nedá žíct, že by to byla hudba laskavá nebo líbivá. Začínal jako avantgardista a zůstal v něm vzdor vůči tomu, kam evropská civilizace směřuje.“

Narodil se v dolním Slezsku ve vesnici Czerniza nedaleko českých hranic a nedaleko Katovic, kde v letech 1955 - 60 studoval na hudební akademii. Ve skladbě je žákem Boleslava Szabelskeho, žáka slavného skladatele Karola Szymanowského. V 60. letech se intenzivně zapojil do hudebního života Polska. Jako renomovaný skladatel se v roce 1975 stal profesorem katovické hudební akademie, ale v roce 1979 rezignoval na protest proti tomu, že Papeži Janu Pavlu II nebylo povoleno při památné cestě do Polska navštívit Katowice. Později působil v jakémsi katolickém disentu a jeho Miserere z roku 1981 vzniklo na paměť násilí, kterého se polský režim dopouštěl na hnutí Solidarita.

Nahrávka Goreckého Symfonie č. 3 získala zcela nebývalou popularitu. Tato „Symfonia Pieśni Załosnych“ (Symphony of Sorrowful Songs) vznikla roce 1976 – a nahrávky, která vznikla v roce 1992, se prodalo přes milion výlisků, což je u závažného soudobého díla zcela nevídané. Třetí symfonie je psána pro soprán a orchestr, třívětá nesmírně působivá skladba zhudebňuje mariánskou modlitbu z 15. století, dále modlitbu osmnáctileté polské dívky, nalezenou na zdi v cele koncentračního tábora v Zakopanem za 2. světové války a polskou lidovou píseň. Někdo by mohl říci, že pouhá volba srdceryvných námětů dílu zjednává úspěch – ovšem Górecky se vyhnul jak podbízivosti, tak spekulativnímu experimentování. A někoho možná přesvědčil, že věci jako melodie, krása či harmonie mohou patřit i do soudobé hudby.

Za svou slávu vděčí i velkém zájmu Západu o tvorbu autorů střední a východní Evropy po pádu železné opony. Jeho třetí symfonie se hrála tak často, jako žádné jiné dílo žijícího skladatele od konce 2. světové války. Přesto této vlně zájmu nepodlehl, nepřestěhoval se na Západ – ačkoli byl kvůli tomu málem považován za úspěšného autora jediného díla. Ale tak tomu nejspíš není. Neměl potřebu svá díla obšírně a sofistikovaně vykládat, a místo festivalů jezdil raději do přírody. Mnoha avantgardistům bude jeho výrazová i náboženská přímočarost připadat naivní – ale nemluví z nich spíše rivalita? Je jistě snadnější být salónním intelektuálem a tvrdit, že po Osvětimi už nelze psát básně. Ale málokomu se podařilo dotknout se hudebními díly ran a bolestí své doby s takovou účinností jako Góreckému.

Ačkoli získal světové uznání, jeho hudba u nás příliš často nezní. Je to jednak proto, že všichni domácí soudobí skladatelé se starají více o provádění svých vlastních děl a už tím vyplní i tak dosti omezený prostor pro hudební novinky. Přitom tak výrazné osobnosti, jako mají Poláci, mezi autory domácí scény prostě nemáme. „Gorecki neměl na českou hudební kulturu osobní kontakty, nebyl tu nikdo, kdy by jeho hudbu prosazoval u pořadatelů a připravoval jí potřebné zázemí mezi muzikanty i publikum,“ připomíná hudební publicistka Wanda Dobrovská.

Jak bývá u obvyklé lidí, kteří nemají zapotřebí neustále někde propagovat svá vlastní díla, pocta z nejvyšších míst i v Polsku přišla doslova v poslední hodině. Řád bílé orlice udělil Goreckému prezident Komorowski až letos a první dáma Polska mu jej předala v nemocnici krátce před smrtí.

(Psáno pro Lidové noviny)