Na svém blogu bych se chtěl věnovat především vážné hudbě. To je podle mnohých velmi okrajový žánr nebo zkrátka jeden z mnoha hudebních stylů na dnešní pestrobarevné scéně. Tenhle pohled ale není úplně správný a vlastní zkušenost s hudební publicistikou mi ukazuje tuto oblast v širších souvislostech. A právě o nich bych chtěl psát.

Sám jsem se k vážné hudbě nedostal jako studovaný hudebník nebo specialista v oboru muzikologie. Vždycky mě ale zajímalo a překvapovalo, kolik pozoruhodných lidí ze všech profesí se o tuto hudbu zajímá. Člověk ovšem nesmí věřit jenom statistikám, které vážnou hudbu odsouvají kamsi na okraj - a hlavně, nemá ve všech zemích tak okrajové postavení, jako v posledních letech u nás. Ani této oblasti se samozřejmě nevyhnuly některé typicky české kauzy - ty také zaslouží pozornost, dnes ale o něčem jiném.

Pro letošní rok bych doporučoval se častěji dívat na dění v Polsku. Varšava bude letos hlavním městem klavíristů. A hodně se toho děje právě v únoru, který jinak nebývá vrcholem sezóny. Právě na únor připadá 200. výročí narození Fryderyka Chopina. Historikové se přou, protože Chopin sám slavil a dostával gratulace na 1. března, zatímco v zápise o křtu je zapsáno datum 22. února. Ve Varšavě se ale letos právě mezi těmito dvěma daty koná série narozeninových koncertů, na kterých postupně vystoupí reprezentativní řada světových klavíristů. A tím nic nekončí. Počet akcí po celém světě narůstá do nepřehlednosti, ale Poláci vědí co chtějí: "Mělo by zůstat co nejvíc trvalých stop," říká jejich ministr kultury. Tedy např. nově zrekonstruované varšavské muzeum, rodný dům v Želazowe Woli, chopinovská fonotéka pro základní a střední školy i zvláštní projekty pro děti.

Velkorysost, se kterou Poláci Chopina slaví, má co do činění s národní hrdostí – což je něco jiného než nacionalismus. Ve jménu nacionalismu se častou uzavíráme do sebe, máme strach a zároveň si myslíme, že jsme vlastně lepší, než všichni ostatní. V Polsku se ovšem ví, že Chopin je světový skladatel a jeho výročí pak je příležitost ještě více a intenzivněji se zapojit do světového kulturního dění. A ví to i polská vláda a její ministr kultury Bogdan Zdrojewski když říká, že "Chopin propagaci nepotřebuje, ale pro Polsko je to velká příležitost. Taková šance se hned tak nezopakuje."

Pokud čteme jména sólistů při "narozeninových koncertech" - počínaje Ivo Pogoreličem přes Garricka Ohlssona až po Marthu Argerich, nemají společné jen to, že jsou významnými chopinovskými interprety. Mnoha z nich se otevřel hudební svět právě díky Mezinárodní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě. Letos se chystá její 16. ročník. První ročník se konal už v roce 1927, je to nejstarší hudební klání svého druhu a v mezinárodní galerii vítězů jsou největší osobnosti svého oboru. Za všechny Ital Maurizio Pollini nebo Martha Argerich původem Argentiny. Když v největší mezinárodní konkurenci zvítězí polský klavírista, píše se o tom jako o národní události. To se stalo poprvé v roce 1949, ale pak v roce 1975, kdy naprosto senzačně vyhrál Krystian Zimerman, dodnes fenomenální klavírista. Také poslední vítěz z roku 2005 Rafal Blechacz je polské národnosti – v Polsku je mimořádně populární, nebo ho alespoň všichni znají, o přízni sponzorů nemluvě.

Důvod, proč sledovat Chopinův rok v Polsku je i v tom, že také my máme přinejmenším jednoho celosvětově uznávaného hudebního skladatele – Antonína Dvořáka. Ale kdy byly naposled oslavy nějakého dvořákovského jubilea společensky prožívanou věcí? Zřejmě naposled v roce 100. výročí jeho narození – což bylo v roce 1941. S atmosférou oslav 100 let od Dvořákova úmrtí v roce 2004 se to nedá srovnat. Potřebujeme vždycky až nějakou okupaci k tomu, aby nám došlo, jakou roli kultura hraje? Poláci v tom jsou zajímavým příkladem.

Samozřejmě, velké a štědře dotované oslavy mohou působit dojmem jisté okázalosti a vnějškovosti. Anebo dojmem, že když jsou (evropské) peníze, musí se nějak utratit. A na to, abychom měli rádi své hudební skladatele, přece nepotřebujeme výročí. Jistě – ale není to od nás trochu alibismus? Co vlastně děláme pro naše nejvýraznější skladatelské osobnosti? Netvrdím, že vůbec nic, ale Poláci jsou mnohem výš posazená laťka. Zatím to vypadá, že udělají nejenom prvotřídní reklamu své zemi, ale pozvou a uctí každého, kdo má dnes v umělecké oblasti co říct. Vědí totiž, že Chopin přiláká do Polska mnohem víc zajímavých lidí, než polská ekonomika, i když ani té se nedaří tak špatně. Zato my zřejmě spoléháme na to, že naši zemi budou reprezentovat hokejisté, vychytralí obchodníci a špatní politikové.

Během „chopinovského roku“ bude jistě příležitost podívat se na některé projekty konkrétně. Zároveň by bylo nespravedlivé tvrdit, že se u nás nekoná vůbec nic a několik setkání s chopinovskými oslavami tu zažijeme právě v únoru. 18. a 19. února vystoupí s Českou filharmonií Dang Thai Son, trochu sporný vítěz varšavské Chopinovské soutěže roku 1980. Ale 24. února bude v Rudolfinu hrát Chopina klavírista Daniel Barenboim – nevím, jestli to umí nejlíp na světě, ale je to velká a z mnoha důvodů pozoruhodná osobnost. O něm zase příště.