To jsou slova Václava Lukse, který svými koncertními cykly Hvězdy barokní opery a Hudební most Praha – Drážďany úspěšně plní koncertní sály. Do Dvořákovy síně pozval také Topiho Lethipuu, finského tenoristu a výraznou osobnost současné hudební scény, kde vystoupí v úterý 29. ledna. Projekty Václava Lukse - dirigenta, cembalisty, hornisty a uměleckého vedoucího barokního orchestru Collegium 1704 - dlouhodobě patří v pražské koncertní sezóně k těm nejobjevnějším. A jak říká v našem rozhovoru, zájem o ně jenom roste.

Je snadnější pořádat cyklus Hvězdy barokní opery, v porovnání s koncerty hvězd Metropolitní opery?

Svým způsobem ano. Je myslím poměrně vzácný rys koncertů hvězd barokní opery, že si můžeme dovolit koncipovat jedinečné programy pro Prahu. Snažíme se, aby každý z koncertů měl svou dramaturgickou tvář a aby ho nebylo možné slyšet nikde jinde v Evropě. To je věc, kterou v oboru romantické opery a mainstreamových hvězd dosáhnete velice těžko. Zpravidla jsou to koncerty v rámci celého turné, které jsou produktem vrcholového hudebního marketingu a mnohem víc než dramaturgie se řeší plakáty. A lidé pak jdou jen na tu známou tvář z přenosů z MET. Nám nejde na prvním místě o hvězdu, ale také o vhled do nějaké kapitoly dějin opery. Sólista je samozřejmě důležitý, ale stejně významný je orchestr a celá koncepce.

Topi Lethipuu vystupuje v programu nazvaném Benátský karneval, jak jste program sestavovali?

Topi Lethipuu je velice všestranná osobnost, zpívá repertoár od Monteverdiho až po 20. století, takže dramaturgie koncertu může být hodně rozkročená. Začínáme na úplném počátku opery, tedy u Monteverdiho, a jdeme až do doby největšího rozkvětu benátské opery, tedy k osobnosti Antonia Vivaldiho. Mimochodem, Lethipuu je zajímavý i tím, že ve Finsku začínal jako zpěvák rockové kapely, dnes žije v Paříži a vedle koncertních vystoupení má ve Finsku svůj vlastní festival. Spolupracovat s ním na přípravách programu bylo velice příjemné a inspirativní. Je to zkrátka člověk s širokým rozhledem.


Často říkáte, že tímto typem koncertů zaplňujeme mezeru v pražském hudebním životě, ale čem podle vás ty hlavní mezery spočívají?

To je širší otázka a netýká se jen určitého hudebního období. Co v Praze chybí, je odvaha pořadatelů – a to i odvaha velkých institucí. Moc si vážím toho, že Česká filharmonie udělala výjimku a šla do toho s námi. Jinak ale chybí odvaha vytvářet ambiciózní kulturní projekty. Je to samozřejmě spojeno s nespolehlivou a vágně definovanou podporou z veřejných zdrojů, která navíc neustále klesá. A pak tu přežívá představa z poloviny 90. let, že kulturní projekty buď musí být pro nejširší publikum, anebo jsou pro turisty, kteří do Prahy přijedou na Malou noční hudbu. Ale já jsem přesvědčen, že do Prahy patří i projekty, které přitáhnou náročné kulturně orientované publikum z celé Evropy. Za hodnotnými kulturními projekty se totiž budou lidé do Prahy vracet – zatímco Karlův most stačí vidět jednou nebo dvakrát. Potřebujeme věrné návštěvníky, kteří budou opakovaně přijíždět za hodnotnými zážitky. To by si samozřejmě měli uvědomit hlavně lidé, kteří o financování kultury rozhodují, protože dobré koncerty nemohou vznikat na zelené louce. Takže to není dárek rozmazleným umělcům, ale vratná investice.

A z hlediska dramaturgie, kde jsou ty největší dluhy, alespoň ve vašem oboru?

Repertoár byl po léta determinován politickou situací, což dodnes kupodivu přežívá. Týká se to samozřejmě především duchovní hudby. Přitom v baroku je to těžiště tvorby prakticky všech skladatelů. Povědomí o tomto repertoáru bylo po léta úmyslně ničeno, a dnes to mnozí svádějí na to, že publikum je konzervativní. Je zajímavé, že v Drážďanech se kontinuita podařila udržet i v prostředí komunistického „východního Německa.“ Provádět Bacha v Drážďanech pro publikum, které tu hudbu dobře zná a rozumí textu je i pro nás naprosto jedinečný zážitek. A nejenom hudební.

Ovšem s Bachovou Mší h-moll jste měli před Vánocemi úspěch i v Rudolfinu...

To je právě důkaz, že není důvod české publikum podceňovat, že stačí prostě odhalit nový repertoár a patřičně ho provést. Měli jsme vyprodáno měsíc a půl před koncertem – a dokázali bychom Rudolfinum se Mší h-moll vyprodat nejméně dvakrát, možná třikrát. Podobné to je s našimi silvestrovskými koncerty, kde také hrajeme jiný program než Rybovu Českou mši vánoční. Všichni se nejdřív divili, kdo by mohl přijít na Silvestra na Bacha – a teď už několikátým rokem jsou koncerty beznadějně vyprodané. To je radostný důkaz.

Plánujete už další ročník Hvězd barokní opery?

Přípravy na příští ročník jsou v plném proudu, na místě vánočního koncertu se chystá Händelův Mesiáš,dál jednáme s Vivicou Genaux, Bejunem Mehtou, Martinou Jankovou... a pro jaro 2014 chystáme opět provedení Bachových Matoušových Pašijí.

(psáno pro LN)