V Livingstone jsem naposledy využil výhody kuchyně v Jollyboys Backpackers a udělal si opulentní snídani. Ham and two eggs, půlkilový jogurt a instantní vločky, k tomu hrnek nescafé a litr zeleného čaje. Sám jsem se divil tomu, že jsem byl po takové náloži schopen šlapat na kole. Mířil jsem do 65 kilometrů vzdáleného Kazungula, kde je hranice s Botswanou. Díky přebytku energie jsem nenechával místní honit si tričko závoděním se mnou a nekompromisně jsem je předjížděl.





Ze Zambie do Botswany
Hranicí mezi oběma zeměmi je řeka Zambezi. Zbylo mi ještě 30 kwačen, které jsem už neměl za co utratit. Jako obvykle se na hranicích takovýchto zemí vyskytují lidé, kteří se za nízký obnos snaží urychlit vaši cestu imigračním řízením. Obvykle na ně kašlu, ale tady jsem chtěl udělat dobrý skutek; konečně co s těmi drobnými. Takže mi jeden týpek pohlídal asi 30 sekund kolo, více imigračnímu zambijskému úředníku netrvalo dát mi výstupního berana. Byl šikovnej, ukázal jsem mu stránku se vstupním razítkem a on na tuto skoro úplně orazítkovanou stránku našišato vmezeřil výstupní razítko. Hoch dostal za ohlídání kola 10 K a byl v sedmém nebi.




Dostal jsem se na molo, ze kterého střídavě odjížděli lodi na druhou stranu. Cena za převoz je lidová - 2 K (cca 5 Kč), já platil totéž i za kolo. Na mojí poslední dvacku jsem dostal zpátky v botswanských pula, kurs jsem neřešil. Vecpal jsem se na člun se zájezdem cyklistů. Ti jeli v malém autobuse a kola měli navěšena na návěsu. Dresy jako nové, barevné, prostě cyklisti par exellence. Dali se mnou řeč a že prý jsem dobrodruh. To jsem jim vyvrátil, ukázal na jejich autobus Adventure Tours (dobrodružné cesty) a řekl: "Vy jste dobrodruzi, já jenom cyklista". Ani se tomu vtípku moc nesmáli.


Díky kolu jsem na botswanské straně všechny pěšáky z naší lodě předběhl. Paní na imigračním se mnou řešila, kde budu spát. Povídám jí, v kempu u nějaké lodge. Ona že je jich tady moc. Já, že je to fajn, že se určitě někde chytnu. Další dotaz - jak dlouho chci být v Botswaně. "Až mne to přestane bavit, přejedu do JAR, ale myslím, že tak měsíc". Paní kroutila hlavou, tohle na imigration nemají rádi. Konzultovala s kolegou, ten si vzal můj pas. Když vidět to množství štemplů za pět let od vydání pasu, řekl jí, dej mu razítko, ten se o sebe umí postarat. A ještě mi pokynul na cestu.

Botswana
První starostí jsou v každé zemi peníze. V boswanském Kazangula bylo asi 1 km od Zambezi obchodní středisko, kde byl i jeden bankomat. Ochotně mi nasypal na Visa Card, žádný problém. V přilehlém obchoďáku jsem si koupil smaženou rybu a pečené brambory, snědl u stolu před obchodem, spolu s místními. Potom jsem zamířil na sever k 10 km vzdálenému Katane, kde je řada lodgí s možností kempování.

Chobe National Park
Měl jsem neukojenou touhu vidět zvířata. V Zambii jsem viděl jednoho pštrosa a pár paviánů, slabota. Říkal jsem si, že by bylo super ještě dneska vyrazit na Game Drive. Po třech kilometrech se objevila Kwalape Lodge, kemping za 100 pula. Game Drive do Chobe NP za dalších 300 pula, odjezd ve 14:45. Bylo 14:20, stačil jsem postavit stan, kolo opřít o strom, vzít foťáky a záložní baterie a vyrazit. Nestihl jsem dvě věci - osprchovat se a vzít si pití.



Vyrazili jsme v typickém 4WD autě se stupňovitě zvýšenými sedadly. Mých šest spolucestujících byli Němci. Dlužno dodat, že tak sympatické Němce jsem už dlouho nepotkal. Nejen, že věděli, kde leží Česká Republika, všichni z nich byli v Praze a uznávali ji za výjimečně krásné město. Duší party byl doktor z Mnichova, který akceptoval mojí teorii o příbuznosti Čechů a Bavoráků, co se týče náklonnosti k pěnivému moku. "Nepiji nic jiného než Pilsner Urquel", rezolutně prohlásil mnichovský doktor a já mu jeho volbu bezvýhradně schválil. Na dokreslení, bylo jich šest, měli s sebou šest piv, a přesto si jedna dáma pivko odřekla proto, aby ho mohli nabídnout mně. Takové Němce jsem fakt ještě nikdy nepotkal.














Samozřejmě nešlo o pivo, ale o zvířata. Najeli jsme na břeh Zambezi, která v daném místě obtáčela široký ostrov. Na něm se pásly stovky slonů. Viděli jsme jich pár přeplavat na náš břeh. Dva mladí samci se připravovali na zkoušky na alfa samce, a tak spolu úporně zápasili. Ejchuchu ejchuchu, na souši, ve vodě i ve vzduchu, jak hlaholila totalitní píseň o tom, kde všude ty agresoři porazíme. Ale zpátky, ve vzduchu to nebylo, ale na souši i ve vodě předváděli skvělou podívanou.












Byl jsem oslněn tou kypící přírodou. Největší bomba přišla na závěr. Vraceli jsme se zpátky, když tu nás obklopilo sloní stádo. Byli na dosah ruky a bylo to tak sugestivní, že jsme všichni zmlkli a s pokorou hleděli na ten zázrak přírody. Sloni naše auto míjeli o několik decimetrů. Viděli jsme každý smradlavý kousek jejich zvrásněné kůže.






Pak přišlo další stádo. Šli přímo proti nám a dva mladí dorostenci se postavili čelem, zahrabali nohama, vykopli proti nám náruč prachu z cesty a ukázali svým společníkům, že aspirují na vedení stáda. Nebylo jim to nic platné, starý samec jim ukázal, kam mají pokračovat.

VIDEO: Střetli jsme se na cestě a moudřejší ustoupili












VIDEO: Sloni v Chobe NP byli opravdu na dosah ruky



Neměl jsem chuť vařit ze železné zásoby, šel jsem v kempu na večeři. Německý zájezd čítal asi 80 lidí a měli bufetovou večeři s kulturním programem. Mí spolucestující mne hned zvali ke stolu, ať se s nimi najím. Řekl jsem jim, že to nemám zaplacené a objednám si a la carte. Oni na mne ať neblbnu, že to v tom množství nikdo nepozná. Musel jsem jim vysvětlit mou, léty ověřenou, teorii karmy, kdy se každý špatný skutek jeho původci vždy vymsti. A není v tom žádné magično. Dotyčný je si svého provinění vědom a dělá (byť nevědomě) vše proto, aby byl potrestán.

No jo, potrestali mne preventivně. Místo sirloin steaku medium rare přinesli well done. Placení jsem se musel domáhat, nešlo to ani kartou, ani hotově (neměli zpátky) a dořešili jsme to až ráno při odjezdu. Ale bacha, karma bez poskvrny.


Jídlo má asi velký vliv. Ráno jsem bez snídaně odjel do Kazangula. V supermarketu si dal fazole a tousty obalované ve vajíčku spolu s buřtem (bez buřta mi toasty neprodali). K tomu nějaký pochybný jogurtový nápoj. Potom jsem se sto kilometrů protrápil až do Pandamatenga. Podle značení jsem si myslel, že to bude větší město, ale prdlačka. Jeden obchod na křižovatce, kde jsem alespoň nakoupil dvě sedmičky pitelného piva Hansa. Potom jsem se musel vrátit tři kilometry zpět do Panda Rest Camp.


Zeptal jsem se na cestu do Nata. Na 200 kilometrů není žádná možnost ubytování, žádný kemp, prostě nic. "Vyspím se ve stanu v buši", řekl jsem majiteli kempu. "To nesmíš, je tam spousta lvů, slonů a buvolů, nepřežiješ", tvrdil mi majitel.




Byl jsem fakt zvědav, jak se to vyvine. Na všech odpočívadlech varování, že jste v opravdové divočině, a tudíž na vlastní risk. Okolo silnice kopce sloních exkrementů. Ale vidět nebylo nic, pouze antilopy.


Tak jsem vzpomínal na dobré rady, jak se bránit lvům (stejně jako medvědům - udělat se co největší, řvát na ně a neutíkat), jak buvolům (schovat se za kmen stromu nebo na něj vylézt) a jak se se slony nejde dohodnout. Měl jsem už skoro obligátních sto kilometrů a na pravé straně se objevily tři bílé domky. Plot rozvalený slony, nikde nikdo. Na opačné straně cesty dva rondavely ve slušném stavu, také opuštěné. Bylo mi jasné, že to je ta správná příležitost. Zapadl jsem do jednoho rondavelu, před měsícem v něm spal také nějaký dálkový cyklista. Uvařil jsem si kafe, čaj, ohřál fazole s lančmítem a byl v klidu. Sem se žádný predátor neprotáhne.








Vyspal jsem se velmi dobře. Spát v buši, asi by mne budil každý šramot. Na dva dny jsem měl sedm litrů vody, což bylo docela luxusní. Samozřejmě jsem se v ní nemyl, na očistu zpoceného těla jsem použil vlhčené ubrousky. Uvařil jsem kávu, čaj, udělal instantní vločky a snědl pudinkové buchty koupené před dvěma dny v supermarketu.

Rozjel jsem se plný elánu a krásně mi to ubíhalo. Najednou jsem uviděl na krajnici slona. Ten rychle zmizel v buši, ale další obrovitý slon se blížil k silnici. Mimoděk se mi vybavilo heslo ze snáře: "Slona na silnici viděti, ze spodků lejno loviti". Ale k tomu naštěstí nedošlo.


Naopak jsem se choval velmi racionálně. Podle své vlajky zjistil směr větru. Slon by mě neměl cítit, přiblížil jsem se. Slon o mně evidentně nevěděl, v klidu jsem udělal několik fotek. Pořád se motal na silnici, objíždět jsem si ho netroufl. Za deset minut přijelo auto, opatrně se k němu přiblížilo. Asi mu muselo smrdět a díky tomu se slon sebral a důstojně odkráčel do buše. Cestu jsem měl volnou.




Po pár kilometrech jsem přijel ke karanténní stanici. Ta nepovolí převoz ovoce, zeleniny a čerstvého masa. Nic takového jsem neměl, varovali mne už v Pandamatenga. Nejdřív jsem musel boty očistit v mělkém bazénku s desinfekcí. "Druhé boty", řekla rezolutně úřednice a ukázala jasnozřivě na brašnu, ve které opravdu byly. Vyhrabal jsem je ze dna brašny a také desinfikoval. Na závěr jsem projel mělkou nádrží a byl jsem propuštěn.


V Zambii se po silnici pohybuje spousta cyklistů, jezdí na krátké vzdálenosti mezi osadami. V Botswaně jsem zatím cyklistu neviděl. Vůbec je zde málo lidí. V Zambii ve stínech pod stromy bylo obvykle vidět pár lidí, tady nikde nikdo. Takže jsem byl mile překvapen, když jsem viděl dva bicykly v protisměru. Byli to moc milí Američané Jay a Lauren. Cestují podobným ad hoc stylem jako já, proto jsme si byli tak sympatičtí. Cestu ukončí, až jim dojdou peníze. Prokecali jsme skoro hodinu, napsali si kontakty, já je poslal vyspat na km 105.


Blížil jsem se k vesnici Nata. Bylo úmorné vedro, cyklopočítač mi naměřil 53 stupňů Celsia. Těsně před vesnicí mi došla i voda. Zastavil jsem v hospodě na křižovatce, dal si pití a překvapivě dobré makarony s kuřetem. Koupil jsem dvě sedmičky studeného piva a odjel za vesnici do Pelican Lodge, kde jsem zakempoval. Ta dvě piva mne silně utlumila, stan jsem postavil až za soumraku. Mezitím jsem použil zdejší wifi, která funguje mnohem lépe než připojení v Zambii.




Pátek jsem věnoval praní a údržbě kola. Vše jsem dotáhl a namazal. Přitom jsem proklínal Prima kolo, kam jsem si dal před odjezdem seřídit řazení. Stálo to 590 Kč a ani napodruhé nebyli schopni seřídit přesmykač. Bowden byl vytočený nadoraz a po prodloužení lanka už nebyl prostor to odladit. Musel jsem to předělat, zkrátit lanko přímo na přesmykači a poté vše doladit včetně dorazů. A protože jsem žádný montážní stojan neměl, kolo jsem zavěsil za sedlo na větev. Snad se mi to povedlo vyladit.