Afrikou na kole - část čtvrtá
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Okavango Delta je nejvýše ceněná oblast pro pozorování zvěře ve volné přírodě. Nejen v Africe, ale údajně celosvětově. A úplně nej nej nej je oblast Moremi. Takže snad chápete, proč jsem nelenil a pelášil tam.

Z Nata do Maun, které je východiskem do zmíněného ráje, vede slušná asfaltová silnice. Zhruba sto kilometrů od Nata leží vesnice Gweta, kde funguje Gweta Lodge s kempem. První úsek byl tedy pokryt. Nejhorší část silnice byl osmi kilometrový úsek z Pelican Lodge do Nata. Žádná krajnice, rozsáhlé díry ve vozovce a poměrně silný provoz (tj. asi dvacet aut za hodinu v jednom směru).

V Nata jsem zatočil doleva (pro ty zeměpisně obdařené na západ) a hověl si na slušné silničce, obklopené stády roztomilých oslíků. Ale přece jenom to na rozptýlení sto kilometrového přejezdu nestačilo. Krajina je zde pořád, furt a imrvére stejná, rozptýlení minimální. Občas nějaký pořízek baobab, ale jinak nuda.




Před Zoroga byl značený Detour (objížďka), ale ukazatele na objížďku nějací vandalové zlikvidovali, a tak jsem jel pořád rovně po původní silnici. Nebyl jsem sám, občas mne míjelo auto, byl jsem v klidu. Kvalita silnice se zhoršila, z rozbité asfaltky to přešlo do pískem zasypané prašné a já v těch okamžicích zapochyboval, zda jedu správně. Tím spíše, že po paralelní prašné cestě jelo přece jen o trochu více aut. Vyjasnilo se to v Zoroga, kde moje silnice vedla do náspu. Já ho pohodlně objel a při tom pochopil, že správná cesta vedla po objížďce.









Gweta
Dnešním cílem byla tato vesnice. V obchodě honosně nazvaném supermarket to brali vážně, paní pokladní i kuchařka měly stejné zástěry. Kuchařce jsem provětral várnice, poručil si hovězí stew (omáčka, guláš), rýži a salát z červené řepy. K tomu plechovku jablečného džusu. Krmil jsem se udatně a vlastně jsem netušil, jaký hlad mne držel ve svých spárech. Jím tady dvakrát denně, snídani a potom odpoledne po dojezdu. Vydýchal jsem tu bohatýrskou porci, zakoupil dvě sedmičky mého oblíbeného piva Hansa (Pilsener) a dopravil se do přilehlé Gweta Lodge.

Lodge byla nóbl, ale tak mizerný kemp jsem ještě nezažil. Prašný plácek - cca deset centimetrů prašného písku - jeden kohoutek s vodou, čtyři betonové bloky pro barbecue a jinak nic. Nebylo si kam sednout, leda tak na záchodě na mísu. Přivlekl jsem vrak domorodé loďky z přilehlé ohrady a alespoň tak si zajistil jakés takés životní prostředí.

Robert - Čech
Wifi fungovala jen v nóbl části. Zasunul jsem se do hlubokého křesla u bazénu. Servírku jsem odehnal s tím, že nejdřív musím vyřídit obchodní záležitosti a pak si něco možná objednám. V bazénu zatím vrcholila show, ve které se trochu namazaný chlap mého věku snažil vynořit nad hladinu a přitom ho natáčely na telefony ženy jeho kamarádů.

Voda ho probrala, na ženský zanevřel, vzal si dvojku bílýho a přesunul se ke mně. "Hi, I'm Robert and I saw you riding bicycle". "Ahoj Roberte, říkám mu, měl jsi v bazénu perfektní mediální pokytí". "Jsou to p.č.", svěřil se mi. A protože nebyl úplně na mraky a slyšel můj speciální anglický akcent, následovala logicky otázka. "Where are you originally from" (odkuď opravdu jseš). "Czech Republic", vyhlásil jsem hrdě. Robert se rozzářil a řekl, byť anglicky, "já jsem taky Čech".

"Jó, jak se jmenuješ", ptám se. Odpověď "Robert". To vím, ty bejku, povídám mu, ale příjmením. "Miller". "Roberte, brácho, ty budeš spíš Němec, ty tam máš určitě dvě l". "Hovno", pravil Robert s despektem, "mám ta jenom jedno l a moji rodiče utekli z Československa v roce 1948 před komunistama, já se narodil až v Kanadě". No trochu jsme to s compatriotem rozjeli. Bývá v Praze každé dva až tři roky, dostal kontakt a snad se ukáže. Perfektní parťák do hospody, české geny se nezapřou.

Do Maunu 205 kilometrů a žádná možnost ubytování po cestě. Normálně mne to nebere, ale tady v oblasti nacpané divokou zvěří jsem z toho přeci jen trochu nesvůj. Spaní v buši u silnice vypadá bezproblémově do okamžiku, kdy uvidíte 40 metrů od silnice volně ložené slony, kteří jsou tam evidentně doma.



VIDEO: Sloni o mne věděli a já byl připraven uprchnout při náznaku jejich agrese


Musím přiznat, trochu jsem znejistěl. Budu muset najít nějaké bezpečné bydlení. První možnost byla po 80 kilometrech u vjezdu do Národního parku. Zamítl jsem, příliš brzy. Stejně tak, ve vesnici Phuduhudu jsem mohl kempovat na prašné návsi za 20 pudu (26 Kč). Bylo půl druhé, co bych tam asi dělal.


Jel jsem dál a mezitím se o mne starali lidé z míjejících aut. Dvojice (bělochů) z Maunu mi vnutila studenou vodu. "Dáme ti jablka, ořechy, jídlo", povzbuzovali mne. "No, jedno jablko by se mi hodilo", povídám skromně. Paní mi nabalila balíček a teprve druhý den dopoledne, kdy jsem byl se zásobami na dně, jsem ocenil její úsilí. Dalších 15 kilometrů a u silnice stáli postarší Holanďani a křičeli "pojeď sem". Kafe bylo vařený, chleba, párky, vajíčka. Vzal jsem si alespoň ledovou vodu, při jízdě nikdy nejím. Ale pokecali jsme náramně.



Motopi
Na mapě, kterou mi dali v Pelican Lodge, jsem našel vesnici Motopi, asi tři kilometry od hlavní silnice. Věděl jsem, že tam žádný kemp, ani nic jiného není, ale byla to má jediná šance nespat v buši. Hrozně mne baví, jak se díky logistickým problémům dostávám na no name místa, která nejsou na žádném seznamu Unesco, Tesco, Esco ani Co. A přitom tam žijí unikátní lidé. Posuďte sami.


Jediný otevřený obchod bylo řeznictví, kde obchod obsluhovala čupr ženská. Marketingovým tahákem byla veřejně přístupná nádoba se studenou pitnou vodou. Přednesl jsem ji svou prosbu a zavolala manžela, který za přepážkou porcoval maso. Vynořil se 205 centimetrů vysoký tmavočerný chlápek, tenký jako tyčka. Sloní tlapou setřel pot a šel se mnou do stavení přes cestu. Manžela pozdravil a vyžádal si jeho ženu. To už jsem věděl, že je vše v pořádku. Asi třicetiletá štíhlá mamina několika dětí to šla se mnou projít.


Chtěl jsem být někde u vody, viděl jsem na place kohoutek s vodou. Ona myslela že chci k řece, tak mne opatrně táhla dolů. Viděl jsem ideální travnatý plácek a povídám, že tam si postavím stan. Zavrtěla hlavou, tam by tě vytáhli krokodýli. "Musíš spát tady kousek výš, sem svítí světlo a oni sem nejdou". No a kdyby světlo zhaslo, pomyslel jsem si a vybral krytý flek za odloženým rezavým ISO kontejnerem.

Dal jsem jí štědrých 70 dešťovek (jméno zdejší měny pula znamená déšť) a ona udělala nejlepší deal měsíce. Povídám jí, že potřebuji koupit pivo a obchod je zavřený. Ptala se, jaké chci, Hansu nemají. Vyndala klíče, otevřela kšeft a prodala mi dvě sedmičky oroseného. Po 130 kilometrech jízdy přišly opravdu vhod. Tím to ale nekončilo. Přišla s koštětem a místo pro stan mi umetla. Viděla, že sedím na odložené pneumatice a přinesla mi stoličku na sezení. Prostě super servis.

Mezitím mne celá vesnice pozorovala, jak si povedu. Zejména mladí kluci mne sledovali bedlivě. Předvedl jsem vypití 0.7 litru piva za necelou minutu, postavení stanu za pět minut, vzorné rozpálení benzinového vařiče a uvaření fazolí s lančmítem. Ale i já měl na co koukat. V neděli večer odcházely zdejší matrony z kostela. Pestrobarevné róby až na zem, ty vláčely ve zdejší deseti centimetrové vrstvě prachu a písku. Většina starších žen má tak vysedlá pozadí, že by se tam dal bezpečně postavit půllitr s pivem. Možná se to dá využít i jinak. Experimenty v tomto směru neplánuji.



Maun
Dalších 100 kiláků a byl jsem v Maunu. Našel jsem backpeckers dva kilometry od nákupních středisek. Kemp za klasických sto dešťovek. Po zaplacení mi nabídli, že za tu cenu mohu bydlet v pokoji. Odmítl jsem, travnatý kemp na břehu řeky mi učaroval. Objednal jsem na zítřek safari a byl jsem plný očekávání. Mimochodem, byl jsem jediný host a připadal jsem si spíše jako příbuzný. Vařil jsem v jejich silně zabordelené kuchyni a psi mne měli za nevlastního páníčka.