Část sedmnáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

S pomocí lupy jsem studoval kapesní silniční atlas JAR. Z Mthatha vede železnice do East London. Obdařen inženýrským vzděláním vím, že kvůli adhezi nemůže železnice překonávat velké výškové rozdíly. Ergo kladívko, nemuselo by to být tuze kopcovité. Tato hypotéza se ale nepotvrdila. Železniční trať vedla oklikou po vrstevnici, kdežto silnice to smažila přímočaře přes vrchy a doly. Dlužno dodat, že výškové rozdíly nebyly tak brutální jako v minulých dnech.




Snídani jsem výrazně naddimenzoval a proto mne sebemenší stoupání v Mthatha iritovalo. Věděl jsem, že to žaludek do 20 kilometrů zpracuje a potom pojedu jako král. To se opravdu stalo. Nicméně při pohledu na výškový profil je zřejmé, že od dvacátého kilometru začal terén klesat a to byla zřejmě ta pravá příčina.


Tento kraj je zasvěcen Nelsonu Mandelovi. Narodil se v malé vesničce Munyu, v trochu větším Qunu strávil většinu dětských let. V Mthatha je mu věnováno samostatné muzeum. Mne to moc nebere. Dočetl jsem se, jaká zvěrstva prováděli politickým protivníkům a nechci to nijak soudit. Pouze tu adoraci neberu a nehodlám se na ní podílet.


Sedmnáct kilometrů staveništěm
Pohodu z pohodlné a bezproblémové jízdy mi po 45 kilometrech narušila značka, oznamující 17 kilometrů dlouhý úsek silničních prací. Nešlo o nic malého. Ve složitém skalním terénu poblíž řeky Mbashe rozšiřovali silnici. Původní silnici zúžili na dva úzké jízdní pruhy, v některých pasážích na jeden. Vedle toho odstřelovali skálu a rubali do ní novou vozovku.

V severní Americe by mne na kole do takového mumraje vůbec nepustili, naložili by mne na "pilot car" a převezli přes staveniště. Tady na mne kašlali a v jednopruhových úsecích s klidem pustili auta v protisměru, ačkoliv jsem byl ještě na silnici. Dával jsem si pozor, jezdil v zabrané části vozovky, když to šlo a nebo jsem prostě počkal, až bylo volno.


První část byla dobrá, vedla z kopce. Nechal jsem předjet všechna čekající auta, zařadil se na konec a jel v podstatě stejně rychle jako auta.

Na mostě přes Mbhase se to zlomilo. Minul jsem odbočku k Mandelovu rodišti a začalo vytrvalé strmé stoupání. Auta v mém směru jezdila v kolonách, jak je pouštěli na jednosměrné úseky. Kolonu jsem nechal přejet, počkal na volnou silnici a potom funěl do kopce až do chvíle, kdy jsem uviděl v zrcátkách první auto. Ale i tak tam byly nepříjemné momenty. V některých velmi úzkých úsecích jsem balancoval na hraně provizorní vozovky a kamiony projížděly 50 centimetrů ode mne. Prostě jsme neměli kam uhnout, tak to bylo knop.

Na normální silnici jsem si oddechl, že už to nemusím tak hlídat. Ale neodpočinul jsem si, posledních 30 km bylo pořád do kopce. Dojížděl jsem k Dutywa, před horizontem se těšil, že těch pár km povede z kopce a objevilo se další údolí - krátký sjezd a dlouhý výšlap.


Věděl jsem, že v Dutywa (někde uvádějí iDutywa) je jeden guesthouse. Začalo poprchávat, byl jsem rád, že byl dobře značený. Dokonce měli wifi, která fungovala do doby, než začalo pršet. Ovšem to mne nepřekvapuje, to je zde obecný jev.


Do East London 145 kilometrů, po cestě dva výrazné průsmyky. To za den nedám, bylo mi jasné. Jisté ubytování bylo ve 40 kilometrů vzdáleném Butterworth. Internet přestal v dešti fungovat, nemohl jsem zjistit, jsou-li ještě další ubytovací možnosti mezi Butterworthem a East Londonem. Spát ve stanu na divoko se mi moc nechtělo.




Počasí mi nehraje do ruky
V noci mne probudila bouře s vichřicí, která cloumala domkem, kde jsem byl ubytován. Bylo jasné, že to zítra bude mela. Protože jsem to nijak nemohl ovlivnit, příliš jsem se nevzrušoval a koukal se vyspat, abych měl na boj se živly dostatek sil.

Ráno už jenom silně pršelo. Dutywa je s odpuštěním díra, co bych tam dělal. Počkal jsem do devíti a za hustého mrholení vyrazil směrem k Butterworthu. V mracích, které se válely po silnici, nebylo moc vidět. Svítil jsem dozadu i dopředu. Asi půlhodinu to v tom mrholení docela šlo. Potom přišla průtrž mračen a to už nebyla žádná zábava. Měl jsem tak zmrzlé ruce, že jsem nebyl palci schopen zdvihat řadicí páčky. Když jsem se potřeboval vyčurat, trvalo mi pět minut, než jsem si prokrvil prsty natolik, abych mohl rozepnout zip. "Jsem to ale blbec", říkal jsem si, stejně jako před dvěma roky při náhlém sněžení v Argentině. Doma jsem nechal neoprenové rukavice koupené před lety v Japonsku z armádních přebytků, které mi v těchto situacích vždy pomohly. Přece je nebudu tahat do horké Afriky, že.

Potom to už opravdu přestala být zábava. Na silnici vrstva vody, kolo v tom "plavalo". Kvůli okolo jedoucím autům jsem musel držet úzkou stopu. Vyladit rychlost jízdy a míru brždění, aby kolo neklouzalo byl velký problém, hlavně s namrzlými necitlivými prsty.

Autobusem do East London
Za jízdy jsem přehodnotil původní plán. Jet dál nemělo smysl a zůstávat v Butterworth taky ne. Tohle počasí může trvat několik dnů, co bych v tom nepříliš velkém městě dělal. Rozhodl jsem se zkusit najít minibus nebo autobus, který by mne vzal do East London. Dvaceticentimetrovou vrstvou vody na vozovce jsem se probrodil k autobusovému nádraží. Tam byl připraven k odjezdu minibus (ve zdejší terminologii taxi) do EL, ale byl plný. Řidič mi řekl, že asi neuspěju ani u jeho kolegů. Kolo by jim zabralo moc místa a přišli by tím pádem o peníze.

Na jiném stanovišti jsem viděl pár klasických autobusů. Odchytil mne jeden z místních dobrovolných "organizátorů". Ti se vám většinou snaží za nějaký bakšiš zprostředkovat celkem triviální informaci. Tenhle byl ale schopný. Dovedl mne k busu, který se chystal k odjezdu. Řidič viděl mé kolo ověšené brašnami a vrtěl hlavou, že jako ne. Organizátor mi řekl: "Kašli na něj, jak to nacpeš pod autobus, tak jedeš". Rychle jsem shodil brašny, kolo šetrně uložil do nákladového prostoru (samozřejmě převody nahoru, to je základ) a obložil brašnami. Přiběhl řidič, trochu machroval, ale 20 randové dýško za kolo mu pusu zavřelo. Organizátor chtěl pět randů, neměl jsem drobné, ale s radostí jsem mu dal taky dvacku. Nebýt jeho rady, tak bych tam třeba čučel do večera.

Totálně promočený od pasu dolů (pláštěnka funguje jenom nahoře) jsem spokojeně sedl do busu. Necelé dvě hodiny jsem sledoval, jak bych zítra celý den na této 110 kilometrů dlouhé trase bojoval do dvou výživných průsmyků. Kdyby bylo normální počasí, asi by mi to nevadilo a spíš bych si to užival. Ale takto jsem byl rád, že se vezu.

East London je skoro milionové město, ale žádná krása. S Durbanem se rozhodně srovnávat nedá. Pršelo, oceán produkoval vysoké zuřivé vlny a já, stále ještě hodně zavlhlý, hledal bydlení. Navigace mi ukázala řadu možností. První backpackers byl zrušený, ve druhém měli plno. Ale doporučili mi levné a obstojné BnB. Zaběhl jsem do nejbližšího Bottle Storu, koupil kořalku a uvařil si pořádný preventivní grog. Vyměnil jsem promoklé oblečení a bylo mi dobře. Pochvaloval jsem si, jak jsem to dobře zařídil. Mimochodem, dnes jsem nepořídil jedinou fotku. Na takovéto počasí nejsou mé fotoaparáty stavěny.

V BnB měli wifi, ale pršelo a tak moc dobře nefungovala. Obešel jsem pokoj s Kindlem a našel místo s nejlepším signálem. Zásuvka na napájení nebyla v dosahu, ale můj malý notebook pár hodin vydrží pracovat na baterii. Díky tomu jsem vyřídil vše, co bylo potřeba a ještě se podíval na pár publicistických webů. Nebavilo mne to, už jsem tomu odvykl.

V sobotu jsem si udělal volno a měl jsem jenom dvě povinnosti - nechat vyprat hromadu prádla a vyměnit brzdové špalky v brzdách. Přední kolo už je mělo hodně sjeté, na zadním to ještě šlo. V krabici s nářadím jsem našel pouze jeden pár špalků, zase jsem to zbodal laxní přípravou. Dal jsem je na přední kolo a věřím, že po cestě najdu nějakou cyklo prodejnu a dokoupím druhý pár. Zde měli v sobotu zavřeno.




S praním to bylo jednodušší. Mohl jsem to za mírný poplatek hodit do pračky v BnB, ale sušičku neměli. Prádlo sušili na dvorku, kde utěšeně pršelo. Prádelna byla kousek, odpoledne bude vypráno a usušeno. Kupodivu to nejvíce potřebovaly cyklistické šortky. Špína na nich moc vidět nebyla, ale byly tak prosolené z potu, že mne dřely do stehen.


Před polednem pršelo jen mírně. Rozhodl jsem se projít po Esplanade Road okolo oceánu. Udělal jsem i pár fotek. Malá písečná pláž je až na východním konci zátoky, jinak je pobřeží skalnaté, ke koupání nevhodné. Zlatý Durban. Zase se dalo do deště. Proto jsem se jel podívat na zdejší největší nákupní středisko Hemingways, které je asi deset kilometrů od pobřeží.


Mávnul jsem na minibus (neboli taxi, ale sdílené a tudíž levné), odvezli mne do města a tam mi ukázali staré osobní auto, které mne odveze do Hemingways. Chtěl jsem jim zaplatit taxu do města (osm randů). Oni si to nevzali a řekli mi, že zaplatím až ve druhém autě deset randů. Ten systém nechápu, oni mne vezli kus cesty a nic z toho neměli. Nebo si pamatují, komu pasažéra dohodili a potom se o peníze dělí? Ale hlavně mne překvapila jejich poctivost. Já jim dával připravené jízdné a oni si ho nevzali. V Africe!!! V Čechách by vás v takové situaci taxikář ošulil, že byste se nestačili divit. Ale všeho do času, Uber to vyřeší.




Při přesunu přestalo pršet a dokonce se vyloupl kus modré oblohy. Ohromné nákupní středisko s kasinem a spoustou ostatních zábav. Po několika dnech v horách mne očumování obchodů docela bavilo a vydržel jsem tam skoro dvě hodiny. Odešly mi hodinky, kdysi koupené na čundru v Mexiku, hodně levné a na pohled šan cajk, aby nevábily zloděje. Zatím jsem to vydržel jen s cyklokomputerem a GPSkou. Ale uviděl jsem srandovní plastový náramek, kde se po stisknutí tlačítka ukázal čas a datum. No nekupte to za 50 randů.


Zpátky do města, podobná situace. Naložil mne nějaký týpek s rozhašeným osobákem. Dovezl mne k pět kilometrů vzdálenému obchoďáku Shoprite. Tam mi ukázal auto, do kterého si mám přesednout a žádné peníze nechtěl.




Každý, byť sebemenší nákup se má oslavit. Zastavil jsem se v hospodě na jedno, tentokrát jenom půllitrové. Takto posilněn jsem vyrazil obdivovat centrum East London. Ale v podstatě nebylo co. Pár stoletých budov obklopených běžným africkým balastem. Ve městě je živo. Stačí se postavit před supermarket, například SuperSpar a jenom koukat. Snažil jsem se to pro vás zprostředkovat krátkým videem. K tomu neodmyslitelně patří výrazný specifický puch, nebo možná vůně, ale to můj foťák neumí.

VIDEO: Před SuperSparem







Došel jsem se ještě podívat na ústí řeky Buffalo. Zdejší nepříliš významný přístav je totiž jediným říčním přístavem v JAR. K oceánu jsem došel pěšky, z centra jsou to necelé tři kilometry. Vyzvedl jsem vyprané prádlo. Jenom doufám, že se zítra nepotvrdí moje zkušenost, že v čerstvě vypraném oblečení vždy zmoknu jako slepice.