Část osmnáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

V minulých dnech jsem si opravdu užil jízdu v horském terénu a momentálně jsem o ni moc nestál. Bylo mi samozřejmě jasné, že z nulové nadmořské výšky oceánu budu muset stoupat jenom nahoru. Rozdíl je v tom, zda to "nahoru" končí v 700 metrech nebo ve 2100 metrech. Obě alternativy byly možné a já se snažil vybrat tu první.

Vyjet v neděli z East London byla procházka růžovým sadem. Minimální provoz, široká krajnice, takže jsem ani ve strmějších stoupáních nikomu nepřekážel. Dojel jsem k N2, vyhnul se jí a pokračoval po staré paralelní R102, která mi, díky mírnému provozu a skoro permanentní krajnici, docela vyhovovala.

Fotky pro Volkera
Volker Klix je berlínský rodák, který byl natolik prozíravý, že před dokončením východoberlínské zdi vzal kramle do tehdy západního Německa. Jako vystudovaný jaderný fyzik to neměl snadné a řadu let pracoval v Austrálii, kam se rozmazleným nativně "západním" Němcům moc nechtělo. Moje mladší dcera u Klixů bydlela deset měsíců a navštěvovala gymnázium v Gehrdenu. Volker je také nadšený cestovatel. Nikoliv na kole, ale s baťohem na zádech využívá místní dopravní možnosti.

Bez ohledu na politické konotace, je Volker berlínský fanda. Proto jsem mu s radostí vyfotografoval to podstatné, co lze vidět na tak malém městečku či spíše vesničce, honosící se světoznámým jménem. Neberou to zde na lehkou váhu, patnáct kilometrů před Berlínem byla odbočka na Potsdam.




Záhada desítek kadibudek
Několik kilometrů za Berlínem jsem narazil na záhadu, u které si nejsem úplně jistý, zda jsem ji uspokojivě vyřešil. Na poměrně malé ploše bylo rozmístěno více než 50 kadibudek s plnou výbavou, ale bez dveří. Vyfabuloval jsem, že se jednalo o zařízení Univerity of Defekace a zmíněné kadibudky byly laboratořemi, kde mohli studenti přenášet nabyté teoretické znalosti do praxe. Ale fakt nevím, zda je mé vysvětlení správné. Nicméně, nic jiného mne nenapadlo.




Z East London jsem disciplinovaně vyjel po R102, neboť N2 byla označena jako freeway a dokonce tam byla jízda na kole zakázána značkou. To není žádné neštěstí, jak mi řekl policista v Port Shepstone, tady se to tak nebere. Ale lokální silnice mají své kouzlo. Slabý provoz, kontakt s místní komunitou a proto jsem zvolil R102. Pár kilometrů za Berlin jsem přijel na T křižovatku. Doleva do King 25 kilometrů, doprava pouhých 16 kilometrů. Zabočil jsem doprava a ocitl se na de facto dálnici. Ta sice nebyla jako dálnice značena, zákaz jízdních kole se nekonal. Míjelo mne postupně alespoň dvacet policejních aut a nic, pouze z každého druhého mi alespoň přátelsky zamávali. Před King dálnice degradovala v obyčejnou silnici, ale krajnice byla naštěstí pro mne zachována.

Znalci teď čekají fotky z King Williams Town. Nebudou, nebyly podmínky. Hodina po poledni v plném slunci fotografování nesvědčí a hustý provoz neumožňoval zaujmout výhodné postavení. Nicméně město disponuje největším počtem kamenných anglikánských kostelů v Jižní Africe (což by vás stejně nebavilo, usoudil jsem).


Tuto trasu jsem si vybral, protože vykazovala nejmenší převýšení (teoreticky podle Google). Prakticky jsem furt valil do kopce. Ale kdybych se přichýlil k alternativní trase přes Queenstown, zapotil bych ještě výrazně víc.

Líná huba holé neštěstí
Okolo silnice řada značek na památná místa. Mne by se spíše hodilo nějaké ubytování. Na divoko to v oplocené krajině moc nejde. Ptal jsem se lidí na odbočkách k místním dědinám. Musím do Alice, jinak nic není. Dvacet kilometrů před Alice jsem míjel vesničku Middeldrift. Zaznamenal jsem davy před hospodou a čmoud z grilovacích stojanů. Tady by se mi určitě líbilo, řekl jsem si. Jako z udělání stála u silnice uniformovaná policistka. "Vidíš tu zelenou střechu? Tak to je guest house", řekla mi.

Nebylo to jednoduché. Vše zamčeno a když jsem zavolal na zveřejněný telefon, nikdo to nezvedl. V rozsáhlém areálu jsem uviděl člověka a přivolal jeho pozornost. Byl to štamgast, který sem služebně jezdí často a měl i soukromé číslo majitelky. Přišla, vyřídili jsme to a odešla.

Potřeboval jsem pivo a jídlo. Štamgast prohlásil, že je to nebezpečné a doveze mne těch 150 metrů autem. Fajn, pracovník státní správy, školní inspektor si potřeboval přivydělat, to mi bylo jasné. Nabídl jsem, že mu zaplatím pivo. On že chce levné víno. Ok, ale vybral si víno za 45 randů (cca 75 Kč) a to není na zdejší poměry levné. Řekl jsem mu, ať si koupí co chce, že mu dám 20 rands, ekvivalent nejlepší sedmičky pivka. To mu srazilo hřebínek a vysoká očekávání. Koupil si Simple Red od Robertsons za 35 randů.


V neděli v hospodě
Klasická hospoda, hostinští s tovarem za mřížemi, řvoucí muzika na úrovní trvalého poškození sluchu a samozřejmě dva biliárové stoly v plné permanenci. Hospodský měl k ruce fámula, který evidentně neuměl počítat, psaní a čtení jsem nebyl s to posoudit. Objednávku donesl z regálu, vystavil na pult za mřížemi a na prstech ukázal hospodskému, kolik toho je. Ten to sčítnul, vybral peníze a vrátil přeplatek.

Děvkata
V nadpisu se nejedná o překlep, nýbrž o popis zdejších pracovnic místního zábavního průmyslu. Všechny byly typu hruška, s významně předimenzovanou zádí, kterou neustále srandovně natřásaly. Možná to zde má úspěch, já tomu odolal. Potom ovšem přišla místní "královna". Štíhlá mladá holka, vilně se ke mně vinula. "Dneska v noci si užijeme", pravila. "To sotva", kontroval jsem, "jel jsem sto kilometrů z East London a jsem úplně down". "Nevadí, o to se postarám", pravila dotyčná.

Bylo mi jasné, že by to byl ten nejpříjemnější způsob, jak se nakazit AIDS. Rozhodně víc mne lákalo vychlazené pivo zakoupené v hospodě. Královny jsem se na chvíli zbavil, potřeboval jsem se najíst. Na sousední parcele grilovali maso. Vybral jsem si vepřové, hovězí neměli a další možností bylo skopové. Opravdu jsem si vybral, z chladícího boxu vytáhli dvacet igelitových pytlíků, v každém více než půlkilovka masa. Pán, který to griloval, mne krásně tituloval boss a aby prokázal své schopnosti, odřízl mi na ochutnání z každé grilované objednávky.

Královna to nevzdala, byl jsem její dnešní nejperspektivnější klient. "Ostatní stejně berou jenom na dluh a je problém to z nich vymoci", svěřila se mi. Potom mi představila mámu a tátu, oba z grilovací party.

Nevěděl jsem, jak se jí zbavit. Potom mne napadla spásná myšlenka. Vzal jsem jí stranou a místo aby vyhrnula tričko ona, vyhrnul jsem ho já. Měl jsem pořád ještě na prsou hrudní pás Polar pro měření tepové frekvence. "Podívej", řekl jsem královně, "jsem pod neustálým dohledem satelitů, a kdyby něco, přiletí drony". A měl jsem konečně pokoj. Jasně, někdy zabere i úplná kravina.

Ráno jsem zbytkem maziva namazal řetěz a SPD pedály a tím omezil cyklistovu uchu nepříjemné skřípání při jízdě. Do Alice bylo pouhých dvacet kilometrů, ale výživná šlapačka. Ještě, že jsem to včera v podvečer nemusel jet.


Předměstím Alice je Fort Hare, slavná místní univerzita, kde studoval jak chvalně známý Nelson Mandela, tak i nechvalně známý Robert Mugabe. V areálu univerzity je zachována věž původní pevnosti. Uvnitř věže je takový bordel, jako by tam přespávali bezdomovci.


Zastavil mne místní student s tím, že jsem podle vlajky z Československa. Divil jsem se, že zná naši vlajku. Byl prý kdysi v Německu a tam jí viděl. Několikrát mne zastavili jiní študáci a ptali se odkud jsem, že to podle vlajky nepoznají.




Silnice R63 mezi King Wiliams Town a Alice byla luxusní - dobrý povrch a široká krajnice - samozřejmě kopcovitá. Za Alice se to výrazně změnilo k horšímu. Kopce zůstaly, ale krajnice zmizela a ze silnice se stala úzká nudle, kde jsem musel hlídat každé auto. Naštěstí byl ten úsek dlouhý jenom dvacet kilometrů a za Fort Beaufort se vyloupla opět perfektní silnice.


Před Fort Beaufort jsem zastavil, abych si vyfotil přilehlý township. Překvapil mne silniční dělník, se kterým jsme se před chvílí zdravili. Doběhl ke mně a ptal se na vše možné. Nakonec mi řekl, že musím mít skvělou fyzičku. "To ty taky, vždyť celý dni makáš rukama", řekl jsem mu. Udělalo mu to radost.

Potom se zatáhlo do černa, oblohu začaly křižovat blesky a já musel urychleně navléci pláštěnku. Opět jsem v duchu řešil teoretickou možnost zasažení cyklisty bleskem. Gumové pláště sice izolují, ale voda je vodivá (ta čeština je skvělý jazyk), a tak mokrý plášť asi moc neizoluje. Naštěstí nedošlo k experimentálnímu odzkoušení, ale šilo to fakt blízko okolo mne. V Adelaide jsem to chtěl zabalit a v podloubí čekal, až se průtrž přežene. Déšť zeslábl a bouřka se posunula směrem na východ ke Queenstownu.


Normu sto kilometrů jsem neměl splněnou, jedu dál do 22 kilometrů vzdáleného Bedfordu. Po deseti kilometrech začalo kolo lítat ze strany na stranu. Bylo to jasný, prázdný přední kolo. Na krajnici jsem shodil všechny brašny, vyměnil duši a pečlivě zkontroloval plášť, jestli z něj něco netrčí dovnitř. To vše samozřejmě v silném dešti. Zdrželo mne to a do Bedfordu jsem dojížděl po šesté hodině. Vzhledem k zatažené obloze už byla docela tma a přitom slunce zachází až v 18:40.

GPSka mi nenašla žádné ubytování. Proto jsem po cestě tipoval možná místa na přespání. Jedno obstojné jsem našel pět kilometrů před městem. Když neuspěju, vrátím se tam a vyspím se ve stanu. Nebylo to naštěstí potřeba. V centru městečka Duke Inn Bedford Hotel, vypadal fakt draze. Uniformovaný portýr mi pomohl promočené kolo zatáhnout do haly s hořícím krbem. Nocleh se snídaní za 600 randů, žádný extrém. Když už jsem byl v tom pohodlí, dal jsem si u nich i večeři. Nejdražší byl 400 gramový sirloin steak (pravá svíčková), za kulantních 120 randů (cca 180 Kč). Nechal jsem si ho udělat medium rare a kuchař to zvládl na jedničku. K tomu spousta zeleniny a asi deset bramborových hranolků. Znalci potvrdí, důležité je maso, to ostatní je zbytečné.

Snídaně v ceně ubytování byla opulentní. Mohl jsem si vybrat mezi čtyřmi typy. Samozřejmě zvítězila klasická english breakfast. Skoro dokonalá, pouze fazole zase nebyly. K tomu jogurt, cereálie, muffiny. Kuchař, stále rozradostněný večerní pochvalou, mi ještě zabalil na cestu pytlík s ovocem.


Do reality mne vrátil strmý kopec hned za městem, na sedmi kilometrech převýšení 150 metrů na velmi mizerné silnici. Potom už šlo všechno hladce. Dlouhý, skoro dvacetikilometrový sjezd k silnici N10, slušná vydupávka na průsmyk Dagaboersnek. Po poledni se zdvihnul vítr. Žádný jitřní vánek, pořádný fukéř. A taky ve správném směru, skoro přesně do zad. Tím pádem jsem žádné kopečky nevnímal a do Cradock dojel svěží a spokojený.









Cradock
Na tohle jsem se fakt těšil. Z čundru po JAR před pěti lety jsem si pamatoval města se stoletými domy, která měla opravdu charakter evropských měst. V Cradocku to bylo. Projel jsem se po Market Street s původními skvěle udržovanými domky. Ve Victoria Hotelu jsem se dozvěděl, že mohu v cottage (tedy v historickém domku) přespat za rozumnou cenu 450 randů.






Ubytování skvělé - čtyři místnosti. Do obýváku jsem necitlivě zakomponoval kolo, ale nepršelo, a tak koberec nedoznal úhony. Ložnici jsem neřešil, spát půjdu až o půlnoci. Hlavně jsem prozkoumal kuchyň a tam byly možnosti nedozírné - gril, trouba, mikrovlnka, vařič, varná konvice, lednice, nádobí. Rychle jsem se osprchoval ve čtvrté místnosti a vyrazil na procházku do města.








Koupil jsem něco přes půl kila marinovaných steaků s tím, že to udělám večer a něco nechám na ráno. Nepovedlo se, jako Baloun ze Švejka jsem to sežral hned po ogrilování. Nevadí, zaskočil jsem do SPARu a koupil na ráno alespoň vajíčka.





Extrémní podmínky
V noci mne vzbudil déšť bušící do plechové střechy. Nepřestal ani před šestou, proto jsem se poválel v posteli poněkud déle. V půl sedmé mé zkušené meteorologické oko odhadlo, že to bude celodenní déšť a nemá proto smysl váhat s odjezdem. Udělal jsem si tři volská oka, další tři vajíčka uvařil natvrdo na později. Své běžné oblečení - tenké triko, šortky, holé nohy, jsem pouze doplnil o pláštěnku. Mám s sebou návleky na nohy, ale podle mne to nemá smysl. Promoknou a potom nohy ochlazují více než kdybych jel bez nich. Trochu jsem o tom v průběhu dne zapochyboval a měl bych to asi odzkoušet. Příležitost bude, mizerné počasí má trvat alespoň příští dva dny.


Skvělý byl velmi silný vítr do zad, možná až příliš silný v určitých úsecích. Krátké cyklistické rukavice (bez prstů) v dešti nepoužívám, jenom se zbytečně namočí. Stejně tak jedu bez brýlí (dioptrické na dálku), stejně se zamlží a potom vidím starou belu. I bez nich vidím obstojně, hmyz v dešti nelétá a nepráší se, ochrana zraku zbytečná.

V podobných podmínkách jsem si před lety koupil v rybářském obchodě na Aljašce Seal socks (Tulení ponožky). Drahé, tlusté, neoprénové, u nichž garantovali nepromokavost prostě kdekoliv. Na kole vydržely max. 90 minut a potom byly úplně durch. Nohy, zejména chodidla, ochránit proti dlouhotrvajícímu dešti nelze, s tím už jsem se smířil. U rukou to lze, ty se netočí, ale vše potřebné zůstalo v Praze.

Pilně jsem prsty rukou procvičoval, ale marná práce. V osmi stupních, kvůli proudění vzduchu vyvolaném jízdou, ruce namrzají. Konečky nebyly ještě bílé, a tak to naštěstí nebyl nevratný proces. Velký problém s řazením. Spodní páčku, vytahující řetěz nahoru, jsem palcem neutáhl a musel se o ní opřít celou ztuhlou dlaní. Ostatně i jít na malou stranu představovalo složitý logistický proces. Ztuhlé prsty nebyly schopny otevřít zip, nejdříve jsem je musel rozcvičit, prokrvit a teprve po pěti minutách dosáhl úlevy i močový měchýř.

Jel jsem v oblasti zdejšího buše (karoo), nikde žádná vesnice či městečko, kde bych si v obchodě s hardware mohl opatřit alespoň stavební rukavice. Po 50 kilometrech jsem zalovil v brašně, vytáhl smradlavé cyklistické ponožky. Natáhl je na ruce a přes ně igelitové sáčky. Vítr mi pytlíky pořád strhával, ale bez nich by ten štucl z ponožek nefungoval. Trvalo mi 25 kilometrů, než jsem to vyladil. V ponožkách bylo dobře, trpěly jenom palce. Nakonec jsem se s tím naučil i řadit, ale nebyla to žádná sláva.

Silnice pořád mírně stoupala, ale díky větru jsem ji vnímal skoro jako rovinu. Na 75. kilometru bylo potřeba přejet průsmykem Witkransnek. Díky meteorologickým znalostem nabytým při sportovním létání, jsem byl vrcholně ostražitý. Po přejetí horizontu jsem sjezd držel na brzdách a šoural se desetikilometrovou rychlostí. Čekal jsem závětrný rotor. Byl tam a kdybych jel rychleji, odfoukl by mne kamsi na chirurgickou kliniku. I tak jsem měl v pomalé jízdě co dělat, abych se na silnici vůbec udržel.

Otevřela se úžasná krajina - náhorní plošina ze které vyčuhovaly kopce s plochými vrcholy (a la Table Mountain). Přemlouval jsem se, abych to i v silném dešti vyfotil. Ale byl jsem rád, že jsem posledních dvacet kilometrů stabilizoval svůj štucl, plastové sáčky chránily ponožky navlečené na rukách proti dešti a kdybych chtěl fotit, musel bych to několik kilometrů znovu ladit.

Chválil jsem tady švédskou cyklistickou pláštěnku Didriksons. Je dobrá, ale nejlepší byla motocyklistická pláštěnka, koupená loni ve Vietnamu za cca 60 korun. Tu jsem přehodil přes řídítka a ruce i říditková brašna byly v suchu.

V Middelburg jsem byl poměrně brzy, chvíli po druhé hodině. V centru městečka je nepřehlédnutelný hotel Karoo Country Inn. Měli jen drahé apartmány, tak jsem na ně abstrouhnul. Sto metrů od hotelu jsem našel ubytování za polovic. Manželka majitele se mne zeptala, zda bych si nedal polévku. "Posledních sto kilometrů nemyslím na nic jiného", odvětil jsem. Paní jsem svou replikou potěšil a po čtvrthodině mi jejich nebílý zaměstnanec donesl na pokoj slušně výživné menu. Podotýkám, bylo to zdarma.


Prochlazení jsem řešil osvědčenou metodou. Měl jsem ještě kořalku koupenou v East London, vařil jsem si grog. Dlužno dodat, že grog ze skotské whisky nesahá ani po kotníky grogu uvařenému z tuzemáku. Předpověď počasí na zítra stejná, jenom o chloupek horší než dnes (průměrná teplota šest stupňů). Koupil jsem ve stavebninách rukavice s pogumovanými prsty, snad se osvědčí.

Ráno opět totálně zataženo, psí zima, ale nepršelo. Proto jsem poprvé na letošním čundru vyjel s návleky na nohách a ve fleecové bundě. Začátek byl pomalý, přisuzoval jsem to únavě ze včerejška. Posléze se ukázalo, že silnice stoupala o 450 výškových metrů což bylo hlavní příčinou.


Silnice N10 měla nový povrch a neměla ještě namalované čáry. Dělníci pracovali na masivních odvodňovacích strouhách. Užil jsem si spousty pozdravů a mávání a také dva nejčastější dotazy - kam jedu a odkud jsem. Před strmým stoupáním na Carlton Heights zabočila N10 doleva na severozápad a já pokračoval po N9 dále na sever.




Velmi pohodlné cestování, široká krajnice a silný vítr mezi třemi až šesti hodinami mi to velmi usnadňovaly. Stavební rukavice také hodně pomohly a kdybych je měl včera, trápil bych se výrazně méně. Ale chtělo by to vyfutrované lyžařské rukavice, prsty mi přece jen pořád tuhly chladem. Měl jsem štěstí, že jsem se před pár dny vymanil z hor v Drakensberku. Momentálně tam sněží. Letos se jaru nějak nedaří.






Colesberg
Po druhé hodině dokonce vysvitlo slunce a to už jsem byl skoro v Colesbergu. Městečko leží na páteřní silnici N1 zhruba v polovině cesty mezi Kapským městem a Johannesburgem. Proto nepřekvapí enormní nabídka ubytování, zejména na vjezdu do města, tedy co nejblíž silnice N1. Já zvolil levné bydlení v centru. Měl jsem jedinou podmínku, fungující wifi. Vše ostatní bylo podružné.