Část devatenáctá.
Jsem na své čtrnácté cyklistické cestě, tentokrát po jihovýchodní části afrického kontinentu.

Počasí se zlepšilo, udělalo se teplo a ani vítr nijak nezlobil. Páteřní silnice z Cape Town do Johannesburgu disponovala širokou krajnicí, nemusel jsem řešit provoz. Pouze ve stoupáních byl jeden pruh navíc, na úkor krajnice. Ale i tak to byla příjemná bezstarostná jízda.


Orange River mi připomněla můj vandr před pěti lety, kdy jsem překračoval hranici mezi Namibií a Jižní Afrikou pontónem přes zmíněnou řeku. A taky mojí averzi k vínu ze severní oblasti JAR okolo této řeky, které mi nikdy nechutnalo. Dodnes se vínům z této oblasti vyhýbám.


Ve Springfontein bych mohl přespat, ale jízda mne pořád bavila. Pro jistotu jsem se na své GPS podíval na výškový profil. GPS umí zobrazit 25 následujících kilometrů, ale je to profil přímé trasy a nikoliv silnice, která je skoro vždy méně kopcovitá. Pár kilometrů nahoru a potom se svezu dolů. V Trompsburg mi navigace dokonce ukázala dvě ubytovací možnosti a tak jsem si dal těch 25 kilometrů navíc.


Pár set metrů za odbočkou na Tromsburg byl Beau Vista Motel, trochu pomýlený projekt. Snaha spojit (údajně) krásnou vyhlídku s motelem nedopadla dobře. Motel není jen hotel u silnice, ale jeho uspořádání by mělo umožnit vystoupit z auta a po pěti krocích po rovině být v pokoji. Tady jsem musel vyšlapat 12 schodů k recepci a potom ještě dalších 40 schodů k hotelovému pokoji. Kolo s několika brašnami jsem nechal dole v koutě restaurace, zbytečné bágly jsem do patra netahal.

Koncepce úplně blbá, lidé příjemní (lepší než kdyby to bylo naopak). Byl jsem jediný host, rance nechal v motelu a zajel jsem si pro pivko do bottle storu ve městečku. Před kořalnou mne oslovili postarší manželé - viděli mne po cestě na N1 a nabídli mi přespání u nich doma. "Pozdě", povídám, "už jsem jim zaplatil v motelu". "To je škoda, my takhle sbíráme cyklisty celý rok a letos jsi první". Příjemně jsme poklábosili a já ještě odjel vyfotit kostelík nad obcí. A při zpracování dat z cyklokomputeru jsem zjistil, že mám ujeto už více než 5000 kilometrů.




Nudící se policistky
V Jižní Africe je kontrola rychlosti velmi populární policejní akcí. V Kruger NP mi lidé s hrdostí sdělili, že na 25 kilometrů byly tři rychlostní kontroly za sebou a oni prošli. Na N1 se daly čekat pod každým druhým nadjezdem, tedy zhruba po 30 kilometrech. Počínání policie je ale průhledné, mají auta zaparkována ve stínu pod nadjezdem a tak je potřeba vždy několik set metrů před nadjezem přiměřeně zpomalit. Projel jsem okolo další "speed trap" (rychlostní pasti), ale policistky na mne začaly řvát. Zastavil jsem a vrátil se k nim s dotazem, "vo co tady jako go". Ony na mne, že po N1 nesmím jezdit na kole. "To je zvláštní", řekl jsem, "v Colesberg mi na policejní stanici potvrdili, že po N1 jet mohu" (vymyslel jsem si). "To je jiná provincie (Eastern Cape) u nás ve Free State je to jinak", sdělily mi dámy nadité v policejních uniformách. "Tak můžu nebo nemůžu", ptal jsem se. "Vlastně můžeš, ale je to nebezpečné", odvětily. "Fajn, na nejbližší odbočce stejně vyjedu a pojedu do Bloemfountein po lokální silnici", řekl jsem. "To nejde, nic takového tady není". Ale nakonec jsme se shodli na tom, že bych měl mít reflexní vestu, abych řidiče na sebe lépe upozornil. To beru a další den jsem ji koupil. Navlekl jsem ji na spacákovou brašnu.


Bloemfontein
Dalších 120 kilometrů a byl jsem ve zdejším správním středisku Bloemfontein. Poznat, zda jsem v centru, nebo ještě na periferii, bylo problematické. Studoval jsem to na mé GPS. Zastavil u mne pán s pickupem a já mu sdělil, že hledám ubytování v centru. "Jasně, hodíme kolo na korbu, já tě tam odvezu". Varoval jsem ho, že kolo je těžké, ale nedal si říci, dokud nezkusil tu skoro čtyřicetikilovou příšeru zvednout. Potom uznal, že to nemá cenu a cestu mi vysvětlil. "Na prvním roboj doleva, na druhým roboj doprava a potom na druhým roboj zase doprava a jsi v oblasti guest housů". Pro neznalé zdejších reálií - "roboj (píše se robot)" je světelná křižovatka pojmenovaná původním českým slovem "robot" (viz Karel Čapek RUR). Vidíte jak jsme světoví, bez legrace.




Dal jsem si den oraz. Našel jsem lodge s wifi, potřeboval jsem vyřešit bydlení v Johannesburgu. Stejně tak byl stav mých svršků katastrofální a potřebovaly vyprat. V Hide Place Lodge neúčtovali prádlo podle váhy, ale měli na každý kus prádla svojí sazbu (například pár fuseklí 1 rand). Bezkonkurenčně nejlevnější vyprání letos, nestálo to ani 40 randů. V East London jsem například zaplatil za totožný ranec prádla 80 randů.


Věděl jsem, že v Bloemfontein nic není s výjimkou měsíců, kdy kvetou růže. Hlavní atrakcí jsou nákupní střediska a to nejlepší je u jezera Loch Logan. Projektováno údajně podle promenády v Cape Town, ale žádaný účinek se nedostavil - chybí tomu to okolí - přístav, oceán a Tabulová hora v pozadí.




Nebavilo mne to, zkusil jsem historické památky. Několik hezkých budov, pro veřejnost nepřístupných. Navštívil jsem i Národní muzeum - byl jsem tam jediný, možná za celou neděli. Vstup za hubičku - 5 rand (8 Kč). Muzeum má atmosféru školního kabinetu, ve kterém vystavují vše, co kde sehnali. Takže třeba něco ze starého Egypta a hned vedle artefakty od aboriginců z Austrálie. Ale přece jen, zaujaly mne dvě věci. Jednak v lihu naložená sloní embrya, kde ta pokročilejší váží před narozením desítky kilo. Potom rekonstrukce městské ulice z přelomu 19. a 20. století, procházka doprovázena dobovou hudbou a zvuky.




Pondělní ráno bylo v Bloemfontein plné nervozity a párkrát mi málem auto odřelo kolo, jak jelo blízko. "Kam ti lidé tak spěchají, to se jim v práci fakt líbí?", uvažoval jsem. V parádní cyklo prodejně zaměřené na Specialized jsem koupil výměnné brzdové destičky pro zadní kolo. Potom jsem se dostal do otevřené krajiny a bylo zřejmé, že hlavní úsilí budu muset vynaložit proti silnému větru.

S navlečením reflexní vesty na spacákovou brašnu jsem se také rozhodl otestovat, zda má smysl ukazovat vlajku. Dopoledne jsem jezdil bez vlajky, odpoledne s vlajkou. Počet reakcí byl s vlajkou zhruba dvojnásobný, dopoledne asi 12 zatroubení či zamávání z okolo jedoucích aut, odpoledne více než dvakrát tolik.


Přes mýto ručně
Silnice N1 je označená "T", což znamená Toll Road, tedy placená silnice. Platí už motorky, ale kola zatím pořád nezpoplatnili. Nicméně po celém světě si musíte dávat pozor a komunikovat s obsluhou platební brány. Zatím se mi to vždy dařilo objet, zde nikoliv. Výběrčí mi ukázala měřidla ve vozovce, přes která jsem musel kolo přenést. Kdyby se mi to nepovedlo, musel bych zaplatit tarif pro motorky.

Příjemně jsem si popovídal s manželi, kteří se kvůli mne otočili a vrátili. Dostal jsem studenou vodu a pytlík se sušenými plody. Své 30leté výročí oslavili předloni pětidenní cyklistickou cestou v Transvaalu, zejména po prašných cestách. Manžel měl za sebou dva cyklistické projekty - z nejsevernějšího na nejjižnější cíp JAR a z nejzápadnějšího na nejvýchodnější cíp země. Jestliže to někdo bere takto, je to můj člověk.




Winburg
Setrvalý protivítr mi tak vysušil sliznice, že už ani usrknutí vody každých pět minut nepomáhalo. Jasně, všichni mí čtenáři ví, že nápravu může zjednat pouze pivo. Z N1 jsem odbočil do městečka Winburg a zastavil před prvním Bottle Storem. Koupil jsem dvě sedmičky Black Label a jednu třetinku. Tu jsem chtěl atypicky vyžahnout hned před obchodem, tak jsem byl vyprahlý. Třetinky mívají šroubovací korunku, ale u téhle se mi nedařilo.

Vrátil jsem se do obchodu, aby mi půjčili otvírák. U vchodu se mne ujal sekuriťák (ti jsou tady před obchodem s alkoholem vždy, když je obchod volně přístupný a není to zamřížovaná prodejna, kde si musíte s obsluhou dohodnout co chcete). Strčil si láhev ze strany do pusy a aniž by reagoval na moje silné NO!!!, otevřel mi pivo svou stoličkou vlevo dole (osmička vlevo dole?). Co teď, já to pivo fyzicky potřeboval, ale zase jsem nestál o mládencovy tělesné šťávy. Vyndal jsem dezinfekci na ruce, kterou vozím v kapsičce řídítkové brašny, hrdlo lahve s ní napatlal a pak jsem si pivo s neskonalou úlevou nalil do chřtánu. Úžasná úleva, vysušené sliznice se znormalizovaly a já se těšil na další dva lahváče.




Přijel jsem na náměstí a bylo jasné, že pivo musí počkat. Náměstí obklopené původními domy od roku 1840, pěkný protestantský kostel uprostřed a ještě hezčí, byť mladší, zdravotní středisko. Pěkný, architektonický čistý, hotel z roku 1857 se mi líbil a rozhodl jsem se v něm vyspat. Recepční, mladá máma dvouletého kluka, seděla se štamgasty u baru. Ti byli na odchodu a rozhodli se se mnou vyfotit. Dal jsem jim i svůj foťák, ale ruka zmítaná alkoholickým třesem neudržela ani 160 setinu vteřiny. Pak jsem se se štamgasty a recepční vsadil o pět piv, kdo je starší, ale vítězové mají být shovívaví a tak to sem nebudu tahat.


Nicméně jednou z prémií sázky bylo svatební apartmá, které jsem dostal za cenu běžného pokoje. Místo sprchy rozměrná rohová vana. Designová varná konvice na dva šálky (přičemž na čaj do lahve Nalgene potřebuji alespoň litr), okna mířící k baru, kde bylo do 23 hodin velmi živo, prostě naprd.


Kocovina se nejlépe léčí zdravým pohybem. Konec konců, stejně mi nic jiného nezbývalo. Byla to tvrdá dřina proti vysilujícímu větru, většinou přímo do tváře. Každou zákrutu silnice jsem vítal, že mi uleví, ale bylo to jen na chvíli a silnice se zase zarovnala přesně proti větru.




Oddychoval jsem na silničních odpočívadlech, kterých bylo okolo N1 poměrně málo. Vypil jsem půllitřík mahewu, snědl papáju, také sušený salámek kabanosi a zbytek skoro přetavené, bůhví jak staré, goudy vyšťourané na dně brašny s jídlem. Pomohlo to, ale vítr mne pořád prudil.




Před Venterburg mne zastavil mladý policista, chtěl si pokecat. Nejprve mi nabídl chlazené nápoje, které měl v termoboxu - colu, sprite, fantu. Divil se, že nic nechci. Mně to nedělá dobře, zvyšuje to pocit žízně, voda nebo čaj je lepší. Docela mu dalo zabrat, aby to pochopil. Tady to do sebe lejou horem dolem. Potom jsme se bavili o mé cestě. Když se dozvěděl, že jsem v Africe ujel bez problémů 5500 kilometrů na kole, byl z toho paf. Vrtěl nevěřícně hlavou a nakonec řekl: "Tebe musí mít pánbůh rád, chlape".

Venterburg
Ve SPARu jsem si koupil zásobu Mahewu, jednu půlitrovku vyžahl na místě. Pohovořil s místním Pepíkem Vyskočem a dal mu dva randy za údajné hlídání kola před obchodem. Vydal jsem se dál do protivětru síly menší vichřice. Dalších 50 kilometrů se projíždí stavbou nové dálnice a hned za Venterburgem byly úzké pruhy bez krajnice. Obloha na obzoru se zbarvila do hněda, v pozadí šlehaly blesky a já si říkal, že jedu do pěkných sr...k. A mám to vůbec zapotřebí? Potom mne poryv větru nacpal do vozovky pod kola projíždějícího kamionu a já se s vynaložením všech sil udržel na krajnici. To rozhodlo, přestože jsem ujel necelých 60 kilometrů, otočil jsem kolo o 180 stupňů a s větrem v zádech se vřítil zpátky do Venterburgu. Pepa Vyskoč z toho měl druhé Vánoce, radoval se převelice, že mne zase vidí, i když už nic nedostal.




Narazil jsem na Lodge na N1. Ubytování levné, ale věci a kolo bych musel tahat do prvního patra. Další možností byl (na ulici značený) Guest House. Majitel dirigoval dělníky připravující Caravan Park a ze mne měl ohromnou radost. Skoro 150 let starý dům jsem měl jenom pro sebe za stejnou cenu, jako v Lodge na N1. Tři ložnice, obývák a vybavenou kuchyň.


Jeffovi před třemi roky diagnostikovali rakovinu a on se z toho zmátořil. Chtěl to nějak dát najevo a tak vytvořil meditační zahradu, obklopenou plochými kameny s popisem osmi hříchů. Ty se úplně nekryly s křesťanským desaterem, ale měly něco do sebe (závist, hromadění majetku atd). Tvrdil mi, že jsem pro něj úplným zjevením. Několik let sní o tom, že by pěšky obešel pobřeží Jižní Afriky a prohlédl si jím milované majáky. Každý rok 200 až 300 kilometrů. Ale myslel si, že je na to v 56 letech starý. A náhle viděl hujera, který si plní své sny. Hned začerstva sdělil své odhodlání manželce. Myslím, že se ještě nadře, než to prosadí.




Malá městečka jsou velmi bezpečná. Udělal jsem si vycházku, vyfotil co mne zajímalo a necítil ani v nejmenším žádné nebezpečí. Díky možnosti vařit jsem se rozhodl začít razantně likvidovat své zásoby. Koupil jsem šest vajíček a k večeři byly špagety s vajíčky, rajčaty a zbytkem mozzarelly. Rozhodně to nebyly špagety carbonara - absence pancety a pecorina byla zřetelná.




Procitl jsem a hned jsem z okna zkoumal, jak moc vítr cloumá větvemi stromů. Vypadalo to dobře. Protivítr, ale pouze čerstvý, žádná vichřice. Průjezd stavbou dálnice byl také překvapivě příjemný. Po prvních pěti kilometrech omezení se silnice přetvořila v polovinu standardní dálnice. Pořád jenom dva pruhy, žádné rozšiřování o další pruh do kopců a tím pádem skvělá, skoro dva metry široká, krajnice. Akorát jsem skoro ochraptěl, stavba vedlejšího dálničního pruhu byla obsypána dělníky a s těmi jsem se musel alespoň pozdravit. Nejčastější otázka byla "how far" (jak daleko).


V 50 kilometrů vzdáleném Kroonstad, kam bych se včera trápil šest hodin, jsem byl dneska za necelé tři hodiny. Konečně jsem mohl vypadnout z N1 a po lokální R82 pokračoval směr Johannesburg. Kuriózní bylo, že poté, co jsem zadal trasu do Koppies v cyklistickém režimu, mne navigace nasměrovala na pětikilometrovou polní cestu a v závěru jsem musel kolo přetáhnout přes vysoký val, abych se dostal na R82.


Rozbitá vozovka, žádná krajnice, minimální provoz, takže vlastně skvělé podmínky. Pohoda skončila před druhou hodinou, kdy přišla bouřka a desetiminutové krupobití. Díry ve vozovce byly zakryty loužemi. Musel jsem je objíždět, abych náhodou nezapadl do půlmetrové propasti a nerozstřelil kolo.

V Koppies byl naštěstí levný hotel, pokoje v přízemí a blátem docela zadělané kolo samozřejmě na pokoj. K tomu mne vybídla sama recepční. Je to tím, že pokoje uklízí místní ženy za pár šupů a proto nějaká špína na podlaze nikoho netrápí.




Ráno jsem viděl, že se silného protivětru do konce své cesty nejspíš nezbavím. Prvních 25 kilometrů přímo do tváře, na rovině jsem měl co dělat, abych jel rychlostí alespoň deset kilometrů za hodinu. Potom se R82 stočila mírně doprava a už to nebylo tak kruté. V půl druhé se setmělo, blesky začaly křižovat oblohu. Vítr ještě zesílil, kolo jsem musel odstavit na krajnici a držet ho, aby ho vichřice neodfoukla. Držel jsem ho za brašnu, abych se nedotýkal ocelového rámu, kdyby se nějaký blesk strefil. Nedosti na tom, čtvrthodinové krupobití do mne bušilo jak hluchý do vrat. Seděl jsem na bobku, kapuci pláštěnky přetaženou přes přilbu. Ramena a záda mi to solidně masírovalo. To už přestala jezdit i auta a řidiči čekali na krajnici, až se to přežene.

Skončilo to, auta jsem nechal odjet a vyjel jsem až když se provoz znormalizoval. Výhodou bylo, že se díky bouři tlaky vyrovnaly a větru silně ubylo na síle. Přijel jsem do většího města Vereeniging. Navigace mi ukázala hotel - velmi nóbl zařízení. Šel jsem se poptat na nocleh, recepční se jakoby podívala do počítače a sdělila mi, že mají plno. Bylo mi to jasný, o promočeného a zabláceného kunčafta nestáli.

Začal jsem hledat něco přijatelnějšího. Město plné divných lidí, v centru honili dva bílí prodavači černocha, který jim asi něco ukradl. Ptal jsem se na ubytování, nikdo se se mnou nebavil. Dokonce i taxikář mi řekl, že neví. Viděl jsem policistu a ten mi řekl, že není místní, takže neví. Nakonec jsem v boční ulici narazil na obstojné bydlení. Zahradní hadicí jsem umyl zablácené kolo, brašny a boty a vypadal zase jako člověk.

Obrán čistě jako kuře
Veškeré zásoby jsem včera dojedl, musel jsem do města nakoupit. Doklady jsem dal do peněžního pásu na břicho. Posledních sto randů volně do kapsy šortek, kde jsem stvrzenku z guesthousu a několik starších účtenek. Nakoupil jsem jídlo na snídani a k večeři jsem si chtěl dát pizzu. Objednal jsem, zaplatil a za deset minut měla být hotová. Nebyla, v celém městě vypadla elektřina. Peníze mi vrátili, ale já tušil, že bude zle.

Pověsil se na mne týpek a začal na mne řvát. Poslal jsem ho česky do pihele, nepomohlo to. Chtěl jsem zaběhnout do přilehlého KFC, ale kvůli výpadku elektřiny měli zavřeno. Měl v ruce lahev, rozbil ji o chodník a strkal mi jí do obličeje. V druhé ruce měl kudlu. V takovém případě nemá cenu se bránit. Zvedl jsem ruce, jeho dva komplicové mi odborně vybrali kapsy a zmizeli. Přišel jsem tak o necelých 200 randů. Ještě že jsem měl hotové peníze v kapse, jinak by mne asi prohledali důkladněji. Kreditka zůstala v malé dolní kapse, té si nevšimli. A doklady zůstaly bezpečně v pásu na břiše. Ale stejně, nebylo to nic příjemného.

Ráno jsem pro jistotu promazal SPD pedály, řetězem jsem se už nezabýval, těch 60 kilometrů do Joburgu dojedu i tak. R82 bez krajnice, ale na rozdíl od předešlých dnů se silným provozem. Usilovně jsem "jel čáru", s co nejužší stopou jsem balancoval na žluté čáře označující kraj vozovky. V zrcátkách jsem sledoval provoz za sebou a často vypadl na nezpevněnou krajnici. Tentokrát častěji než obvykle, bylo by hloupé, kdyby mne někdo sestřelil v závěru vandru.


Předjíždělo mne auto, řidič na mne volal, že by si chtěl popovídat. Jejich firma organizuje safari po celém jihu Afriky a tak přesně věděl, jaké je to v místech kudy jsem jel já. Nabídl mi, že mne do 40 kilometrů vzdáleného Joburgu odveze. Poděkoval jsem mu, ale už to nějak na kole doklepu do cíle. Dal mi telefonní číslo s tím, že kdybych měl po cestě jakýkoliv problém, tak pro mne přijede. Skvělý chlapík tenhle Byron.


Dvacet pět kilometrů před Joburgem se vozovka zlepšila, přibyla široká krajnice a já si to mohl dosyta užívat. Závěrečné stoupání do 1700 metrů. Silnice se proměnila v dálnici s hodně silným provozem. Když se krajnice zúžila na dvacet centimetrů, věděl jsem, že musím na první odbočce vyjet. Zadal jsem navigaci cyklistický režim, aby mne opětovně nevedla na dálnici. Silný páteční provoz, fronty, nervozita, zácpy. Jel jsem raději s vycvaknutými pedály abych mohl rychleji reagovat. Na předměstích davy od pohledu divných lidí, stejně jako včera ve Vereeniging. Projel jsem centrem do Newtonu, bez problémů našel velký hotel kde jsem měl zaplacené bydlení a ubytoval se.