Pohádka o tom, jak zlí bruselští byrokraté způsobili Brexit, kterou nám při různých příležitostech a v různých médiích vypráví Alexander Tomský, je skutečnosti vzdálená na světelné roky.

Chce-li se čtenář dozvědět fakta o okolnostech, které přivedly Spojené království až do dnešní situace a kteří jsou ochotni tomu věnovat jeden, možná dva večery, doporučuji veřejné přednášky skutečného experta na politiku britské vlády i Evropské Unie v posledním čtvrt století, Sira Ivana Rogerse a pak srovnat jeho vyprávění s pohádkou Alexandra Tomského.


Nejdříve tedy k Ivanu Rogersovi, který sloužil na poli britské, evropské a mezinárodní politiky Spojenému království pod všemi pěti posledními premiéry počínaje Johnem Majorem a byl za to na Nový rok 2016 povýšen na Rytíře Řádu svatého Michaela a svatého Jiřího (Knight Commander of the Order of St Michael and St George).

Za vlády Johna Majora byl privátním tajemníkem tehdejšího ministra financí a současného doyena britské Dolní sněmovny Kennetha Clarka. Poté byl vedoucím štábu Sira Leona Brittana, člena Konzervativní strany, jenž byl v 90. letech minulého století členem Evropské komise v několika funkcích a krátce i jejím viceprezidentem. V roce 2003 se stal na tři roky hlavním osobním tajemníkem premiéra Blaira. V roce 2006 odešel ze státních služeb a pět let pracoval ve finančním sektoru. V roce 2011 se do státních služeb vrátil a stal se poradcem premiéra Camerona pro evropské a globální záležitosti a vedoucím sekretariátu pro evropské a globální záležitosti v Downing Street 10. Od té doby se datuje jeho těsná spolupráce s Cameronem na záležitostech vztahů Spojeného království a Evropské unie. Od listopadu 2013 do ledna 2017 byl stálým představitelem Spojeného království v EU.

V lednu 2017 z této pozice odstoupil, přestože jeho mandát končil až v listopadu, protože chtěl, aby v okamžiku vyvolání článku 50 Smlouvy o fungování EU, v němž britská vláda měla oficiálně oznámit rozhodnutí vystoupit z EU, byl již ve funkci nový stálý představitel Spojeného království v EU. V dopise na rozloučenou svým spolupracovníkům v Bruselu, který se brzy dostal na veřejnost, upozorňoval na řadu okolností, které mohly komplikovat jednání o dohodě o odchodu Spojeného království z EU a dalších vzájemných vztazích. Zvláště pak na potřebu detailně informovat členy vlády, kteří o postoji Spojeného království rozhodovali, o postojích a názorech zbývající 27ky, kritizovat nepodložené argumenty a blátivé myšlení a vyslovil naději, že se členové jeho týmu nebudou bát říkat i nepříjemnou pravdu těm, kteří jsou u moci. Zmiňuji se o tom tak podrobně proto, aby bylo jasné, jak velké zkušenosti z jednání v Bruselu Rogers měl a jak důvěrně byl zapojen do formulace postojů Cameronovy vlády k EU i přímo do jednání Camerona a jeho týmu v Bruselu v klíčových letech 2013-2016. Pokud si čtenář v klidu přečte přepis níže uvedené přednášky či další veřejná vystoupení Ivana Rogerse, uvidí, že není žádným Eurohujerem a že chyby a nedostatky EU jasně viděl, ale podobně jako jeho šéf Cameron, je vždy pečlivě zvažoval ve srovnání s výhodami, které členství Spojeného království v EU přinášelo.


V rámci série přednášek Premiéři a Evropa od doby Thatcherové pořádaných Hertford College Oxfordské univerzity se 24. 11. 2017 Ivan Rogers zaměřil na Davida Camerona a jeho rozhodnutí uspořádat referendum o Brexitu a rozebral jeho přístup k otázce, která po dvě generace sužovala britskou politiku. Tato přednáška je mimořádně zajímavá a stojí za to si jí pečlivě přečíst. Její obsah na začátku Rogers nastiňuje slovy

Předmětem mé přednášky je David Cameron. Začnu proto důvodem, proč nebyl schopen zastavit posedlost své strany (tedy Toryů, pozn. JCh) Evropskou unií, která zastiňovala téměř všechno ostatní, co bylo potřeba udělat. Potom vysvětlím, jak finanční krizi Eurozóny přivedla v roce 2011 téměř k rozkolu vztahu s EU a jak se Cameron snažil tomu čelit. Poté ukážu, proč rozhodnutí uspořádat referendum o vystoupení z EU pramenilo z této krize a proč základ Cameronovy agendy pro vyjednání nových podmínek členství v EU existoval již v roce 2012 a jeho těžiště by snaha prosadit, aby Spojené království bylo zakotveno v EU, ale trvale zůstalo vně eurozóny a bylo tedy vždy primárně o britské výjimečnosti spíše než o všeobecných reformách EU. Poté ukážu, jak se otázky volného pohybu a hranic objevily jako ústřední otázky při vyjednávání nových podmínek členství v EU až daleko později.

Primárním důvodem, který vedl Camerona ke slibu uspořádat referendum, byla právě zkušenost ze způsobu řešení finanční krize Eurozóny v letech 2008-2011, slovy Rogerse

Byl stále přesvědčenější, že nebylo třeba řešit jen otázky vztahu eurozóny a celé EU27, ale že je třeba dosáhnout toho, aby byly trvale umožněny různé úrovně nebo cíle členství v EU. Z toho důvodu chtěl vyvázat Spojené království ze závazku, obsaženém v sousloví „stále užší Unie“ („ever closer Union“).

Tento cíl Cameron jasně formuloval v projevu předneseném v sídle společnosti Bloomberg v Londýně v lednu 2013, který si lze poslechnout zde, v němž slíbil vypsat referendum o členství Spojeného království v EU do konce roku 2017 a oznámil, že pokud vyhraje volby v roce 2015, bude požadovat vyjednání nových podmínek členství v EU a pak o nich dá v referendu hlasovat. Ivan Rogers jeho strategii charakterizuje takto

Cameron se po celou dobu, co byl premiérem, soustředil na obranu a posílení britské výjimečnosti a zajištění permanentního místa uvnitř jednotného trhu, ale vně měnové, bankovní, fiskální a politické unie. Věřil, že toto je v nejlepším zájmu Spojeného království a byl přesvědčen, že snahy, které se objevily po finanční krizi, po další integraci ohrozí postavení Spojeného království, pokud nezajistí permanentní změny. Ale byl také toho názoru, že život vně jednotného trhu by přinesl velká rizika a my bychom nedokázali naši pozici udržet.

Všimněme si, že žádné z hesel advokátů Brexitu, které hrály roli při hlasování o Brexitu v červnu 2016 a která dnes opakuje Theresa Mayová, tedy „bereme si zpět naše hranice, peníze a zákony“, nebylo součástí snahy Camerona vyjednat nové podmínky členství Spojeného království v EU.


V kontextu Brexitu je vhodné připomenout, že jednotný trh, který nyní Spojené království opouští, je z velké části dílo Arthura Cockfielda, britského konzervativce, kterého poslala v roce 1984 Margareta Thatcherová do Bruselu jako zástupce Spojeného království v Evropské komisi, tehdy vedené Jacquesem Delorsem. Cockfield napsal v roce 1985 tzv. Bílý papír, v němž identifikoval 300 opatření, která bylo třeba přijmout a které představují základ, na němž jednotný trh dodnes funguje. Tato opatření byla kodifikována v legislativním textu Single European Act, který stanovil jako začátek fungování jednotného trhu 31. 12. 1992.


Výsledkem vyjednávání Camerona s představiteli EU byl návrh dohody, upravující nové podmínky členství Spojeného království v EU, obsažený v závěrech z jednání Evropské rady 16. 2. 2016. Podrobný rozbor obsahu dohody je zde. Ivan Rogers dohodu charakterizoval takto:

Pokud jde o klíčové otázky budoucího vztahu mezi členy eurozóny a ostatními zeměmi EU Cameron dostal prakticky všechno, co bylo jeho cílem. Získal souhlas s principy (a mechanismy jak je vynucovat), které stanovily, že země mimo eurozónu a bankovní unii nebudou diskriminováni a nebudou se účastnit záchranných akcí na podporu dlužníků.

Nejdůležitější bod celé dohody, která byla právně závazná, se týkal suverenity a konečný text

Uznává se, že ve světle specifického postavení, které má podle Smlouvy (o fungování EU, pozn. JCh), Spojené království, není zavázáno k další politické integraci v Evropské unii. Podstata této zásady bude zahrnuta do Smlouvy v okamžiku její další revize, tak aby bylo jasné, že odkaz na stále užší unii (ever closer Union) se nevztahuje na Spojené království.

vyšel klíčovému požadavku Camerona plně vstříc. To konstatuje také komentář BBC

Cameron zajistil závazek vyjmout Británii ze „stále užší Unie“ a zanést toto přímo do Smlouvy o fungování EU. Vyjednal také zavedení „červené karty“, nového mechanismu, jímž mohlo 55% národních parlamentů vetovat návrhy Evropské komise.

Dalším klíčovým požadavkem Camerona byla ochrana zájmů zemí mimo eurozónu. Cameron chtěl explicitní uznání, že euro není jedinou měnou EU a záruky, že země mimo eurozónu nebudou znevýhodněny. Žádal také, aby kroky směřující k finanční unii nebylo možné zemím mimo eurozónu nařizovat a že Spojené království nebude nuceno se podílet záchraně (bailout) zemí eurozóny. I zde získal vše, co chtěl, v dohodě byla ustanovení

Opatření, jejichž cílem je další ekonomická a měnová unie budou dobrovolná pro země, jejichž měnou není euro a budou se moci k nim připojit, kdykoliv to budou považovat za vhodné.

Mimořádná opatření v době krize k zajištění finanční stability eurozóny nebudou zahrnovat rozpočtovou odpovědnost pro země, jejichž měna není euro, nebo pro země, které se neúčastní bankovní unie. Bude zřízen mechanismus, kterým bude těmto zemím refundovat náklady z unijního rozpočtu na krizová opatření.

která se navíc nevztahovala jen na Spojené království, ale na všechny země mimo eurozónu a měli bychom z ní tedy prospěch i my. Zde se nabízí parafráze slov Leliho Jaromíra Hanzlíka ve známé scéně z filmu Slavnosti sněženek „No neschvalte to, když je to tak výhodný“.

Cameron samozřejmě nedosáhl všeho, co chtěl a například pokud jde o sociální dávky novým přistěhovalcům, byl nucen souhlasit s kompromisem, ale v tomto případě to bylo v důsledku tvrdého odporu zemí V4, především Polska, ale i nás. Celkově, jak končí přednášku Ivan Rogers,

Získal podstatnou část toho, co chtěl. A to by ve světě, v němž jsme žili, určitě stálo za to mít.


Brexit pomátl českého komentátora - Alexander Tomský, Tomský: EU nepřežije, vydírá a cpe nám nadřazenou ideologii homosexuálů, v Anglii je to katastrofa, Většina Angličanů věří, že se EU rozpadne, řekl politolog v Rozstřelu či Vítězné tažení britské premiérky jsou čtenářsky chytlavé titulky čtyř nedávných komentářů či rozhovorů Alexandra Tomského na téma zlý Brusel a osvobozující Brexit, které obsahují řadu ideologicky motivovaných, plytkých, či vysloveně nepravdivých tvrzení. Například v posledním zmíněném textu Tomský tvrdí

V prosinci se jí unijní vyjednávači vysmáli, ale dnes už vědí, že Británie tak jako tak 29. března z EU vystoupí, a když už ztratili naději, že Angličany přinutí zvrátit rozhodnutí referenda nebo vyvolat reparát lidového hlasování, tak musí něco vymyslet, aby uchlácholili většinu poslanců Dolní sněmovny a nezpůsobili politický rozvrat, který by skončil divokým odchodem bez smlouvy a pravidel obchodu, což v době nadcházející recese eurozóny má svou váhu.

Absurdní výhrada Dublinu a komplot bruselských vyjednávačů otevřeně popírající suverenitu ostrovního království v šesti irských hrabstvích nadzvedla většinu parlamentářů, a proto dohoda padla.

To první je směšná hloupost, která dělá hlupáky z členů Dolní sněmovny. To druhé je arogantní urážka vlády republiky Irsko a Evropské komise, která svědčí o tom, že Tomský neví nic o problému hranic mezi republikou Irsko a Severním Irskem a nechápe, nebo nechce chápat, že backstop není "komplot bruselských vyjednávačů", ale nutnost, na níž se dohodla Theresa Mayová s představiteli EU, aby zabránila nebezpečí návratu "tvrdé hranice" mezi Irskem a Severním Irskem, kterou si nikdo a snad ani Tomský, nepřeje. Ve světle předchozího je pak vrcholem Tomského tvrzení

Možná si eurokraté ještě vzpomenou, že jejich neústupnost vůči bývalému premiérovi, jemuž nebyli ochotni poskytnout sebemenší ústupek či výjimku z teologické koncepce integrace, prohrála plebiscit.

Tento naprostý nesmysl, jenž názorně ilustruje argumentační úroveň Tomského, dokumentuje, že o podmínkách členství Spojeného království v EU, které Cameron vyjednal před referendem, neví nic, ale lautr nic. Anebo možná ví, ale předpokládá, že to neví čtenáři a tak jim vypráví pohádky.

Ale nechme Alexandru Tomskému jeho názory a přejme si, aby nakonec zvítězil rozum a dohodu vyjednanou Theresou Mayovou s EU Dolní sněmovna schválila. Je velká škoda, že Spojené království z EU odchází, ale tak se voliči rozhodli. Je paradoxní, že odchází země, která vznik jednotného trhu iniciovala a hodně z něj těžila, ale která nemůže dále žít s volným pohybem občanů zemí EU (zdůrazňuji, občanů zemí EU, nikoliv migrantů, to je zcela jiná věc), který je s jednotným trhem od jeho počátku nedílně spjat. Je to o to paradoxnější, že Spojené království jako jedna z mála „starých“ zemí EU při vstupu „nových zemí“ do EU v roce 2004 nevyužila možnost na několik let omezit volný pohyb občanů těchto zemí a otevřela jim okamžitě dveře dokořán. A ty hodlá za pár dní po 15 letech zase zavřít.