Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nepodat správní žalobu na základě podnětu organizace Transparency International ČR a senátora Lukáše Wagenknechta ve věci údajného střetu zájmů předsedy vlády Andreje Babiše Lukáš Wagenknecht považuje za alibistické a nerozumí mu. Já mu rozumím a panu senátorovi ho rád vysvětlím. Jsem si jist, že pak ho pochopí také, ovšem za předpokladu, že bude používat standardní logiku a bude se snažit.

V rozhovoru na DVTV Nepodání žaloby na Babiše je selhání, Zeman mluví jak právníci Agrofertu pan senátor jako hlavní důvod svého nechápáni rozhodnutí Pavla Zemana uvádí

Ústavní soud letos rozhodl, bylo to myslím v únoru, na základě žaloby pana prezidenta ohledně zákona o střetu zájmů, toho se to přímo týká a v tom odvodnění je řada bodů a jeden se týká přímo veřejného zájmu v oblasti médií. A ten ústavní soud tam přímo říká, že tady je veřejný zájem, proto, aby se oddělila moc mediální od moci politické… Jestli to chápu dobře, tak tady má nejvyšší státní zástupce vlastně rozporuplný právní názor, než má ústavní soud. A problém je, že on by ten rozsudek měl aplikovat a je to vlastně úplně naopak. Tak to je jedna věc, které nerozumím a hodně mne to mrzí, protože to podrývá minimálně u mne důvěru ve fungování toho státního zastupitelství.

Pan senátor „to“ ke své škodě dobře nechápe. Nejvyšší státní zástupce nemá „rozporuplný právní názor, než má ústavní soud“, ježto jejich názory se týkají zcela odlišných záležitostí. A domněnka pana senátora že by Pavel Zeman měl názor ústavního soudu „aplikovat“ je zcela mimo standardní logiku. Ústavní soud se ve své nálezu zabýval podnětem prezidenta Zemana zrušit mimo jiné § 4a zákona 159/2006 Sb., jenž má tři odstavce a zní

(1) Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 nesmí být provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku ani společníkem, členem nebo ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku.
(2) Veřejný funkcionář uvedený v odstavci 1 je povinen ukončit provozování rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydávání periodického tisku nebo ukončit svou účast nebo členství v právnické osobě, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku, bez zbytečného odkladu poté, co začal vykonávat svou funkci, nejpozději však do 60 dnů ode dne zahájení výkonu funkce. Není-li z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu uvedenou v předchozí větě, veřejný funkcionář o této skutečnosti v dané lhůtě informuje evidenční orgán a provede současně všechna potřebná opatření směřující ke splnění povinnosti uvedené podle věty první. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena.
(3) Veřejný funkcionář, který neukončil svou účast nebo členství v právnické osobě, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku, podle odstavce 2, nesmí v této obchodní korporaci vykonávat hlasovací práva. Pokud je veřejný funkcionář jediným společníkem v obchodní společnosti, nesmí při výkonu působnosti nejvyššího orgánu této obchodní společnosti činit jiná rozhodnutí, než která ukládá zákon nebo která se týkají zrušení obchodní společnosti, anebo volit orgány obchodní společnosti nebo jejich členy, ledaže jim zanikla funkce.

V klíčovém bodu 163 Ústavní soud konstatoval

163. Ústavně konformním (zejména s čl. 1 odst. 1 a čl. 5 Ústavy, čl. 2 odst. 1 a čl. 22 Listiny) je postup zákonodárce stanovícího potřebná omezení při provozování a vlastnictví sdělovacích prostředků, která sledují veřejný zájem na férovém vedení politické soutěže jako neoddělitelné součásti politického života demokratického právního státu. Veřejný zájem je zde formulován jako výsledek demokraticky vedené parlamentní rozpravy a střetávání různých názorů. Jestliže zákonodárce výraznou většinou hlasů (viz sub 149) dospěl k závěru, že je nezbytné oddělit ovládání médií a výkon veřejných funkcí vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů, sleduje takový krok (v obecné poloze) legitimní veřejný zájem.

a návrh prezidenta Zemana v tomto bodě (i dalších částech) zamítl. Podle zákona 159/2006 Sb. proběhlo na podnět Transparency International správní řízení u místně příslušného Městského úřadu v Černošicích, který shledal, že Babiš § 4a porušil a uložil mu pokutu 200 tisíc Kč. Babiš se odvolal ke Středočeskému krajskému úřadu a ten vrátil spis do Černošic a nařídil opětovné projednání. Když městský úřad rozhodl identicky, viz úplný text rozhodnutí, které vypracoval referent odboru přestupků Vladimír Vyskočil, krajský úřad řízení zastavil „jelikož spáchání skutku, o němž bylo řízení vedeno, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno.“ Plný text tohoto rozhodnutí a jeho podrobné zdůvodnění, které vypracoval vedoucí oddělení přestupků ing. Petr Franěk je zde. Oba texty jsou výživné počteníčko.

Rozhodnutí krajského úřadu mohl zvrátit pouze Nejvyšší státní zástupce. Ten tak neučinil a své rozhodnutí vysvětlil Nejvyšší státní zástupce nepodá správní žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje
Brno 8. července 2020 – Nejvyšší státní zastupitelství na základě podnětu neziskové organizace Transparency International ČR a podnětu senátora Lukáše Wagenknechta přezkoumalo rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 26. 9. 2019, které zastavilo řízení o přestupku ve věci údajného střetu zájmů předsedy vlády Andreje Babiše. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se po přezkoumání příslušných podkladů rozhodl nepodat správní žalobu, neboť ve věci neshledal závažný veřejný zájem, který podání takové žaloby podmiňuje.
Zákon opravňuje nejvyššího státního zástupce napadnout žalobou rozhodnutí správního orgánu výhradně k ochraně závažného veřejného zájmu. Smyslem zákonné úpravy není revidovat individuální přestupková řízení a uložené sankce.
Samotný fakt, že se v daném případě jedná o významného představitele veřejné moci, nezakládá závažný veřejný zájem na soudní přezkum správního rozhodnutí. Právě rozdílné hodnocení intenzity veřejného zájmu podle toho, zda se v řízení jedná, či nejedná o osobu významnou, by znamenalo narušení rovnosti osob před zákonem, a to zásahem mocenského orgánu. Zachování rovnosti přístupu veřejné moci je přitom silným požadavkem veřejného zájmu.
Oprávnění nejvyššího státního zástupce podat správní žalobu k ochraně veřejného zájmu je naprosto výjimečnou pravomocí, kterou lze využít právě a jen v závažných případech. V minulosti nejvyšší státní zástupce využil této pravomoci například v případech fotovoltaických elektráren, kde podanými žalobami dosáhl zrušení nezákonných licencí, a zabránil tak neoprávněnému čerpání veřejné podpory v řádu stamilionů korun.
Nejvyšší státní zastupitelství si ke komplexnímu a podrobnému posouzení věci vyžádalo řadu podkladových materiálů, včetně správních spisů Městského úřadu v Černošicích i Krajského úřadu Středočeského kraje jako odvolacího orgánu a také auditní zprávy Evropské komise. Je třeba zdůraznit, že daný případ se týká výhradně posouzení údajného střetu zájmů v mediální oblasti, nikoliv v oblasti čerpání dotací. Aktuální rozhodnutí nejvyššího státního zástupce nepodat správní žalobu ve věci údajného střetu zájmů nesouvisí s probíhajícím trestním stíháním předsedy vlády Andreje Babiše v trestní věci označované jako kauza Čapí hnízdo.

Ač to v citovaném oznámení není výslovně uvedeno, připomínám, že podnět k posouzení svého rozhodnutí podal Nejvyššímu státnímu zástupci a na Ministerstvo spravedlnosti v reakci na tlak médií a politiků i sám pan Franěk, kterému přirozeně vadilo, že média a politici jeho rozhodnutí zpochybňují a dezinterpretují: Úředník nechá přezkoumat své rozhodnutí o Babišově střetu zájmů.
„Oprávněná osoba, která ve věci rozhodla a jejíž rozhodnutí nabylo právní moci 26. 9. 2019, se rozhodla předat spis nejvyššímu státnímu zástupci k posouzení na základě tlaku médií a politiků, kteří prostřednictvím médií vyžadují přezkum rozhodnutí. Jde o krok, jehož účelem je zamezit veškerým spekulacím,” oznámil úřad.
„Jsem přesvědčen o tom, že odvádím profesionální práci, a za svým rozhodnutím si stojím a není mi lhostejné, pokud je mé rozhodnutí dezinterpretováno,” zdůvodnil, proč rozhodnutí odeslal k přezkoumání na ministerstvo spravedlnosti a nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi.

Skutečnost, že Pavel Zeman nepodal správní žalobu, neboť „ve věci neshledal závažný veřejný zájem“ není projevem jeho jiného právního názoru, než má ústavní soud, jak tvrdí Lukáš Wagenknecht, ale důsledkem prosté skutečnosti, že zákon opravňuje nejvyššího státního zástupce napadnout žalobou rozhodnutí správního orgánu výhradně k ochraně závažného veřejného zájmu. Smyslem zákonné úpravy není revidovat individuální přestupková řízení a uložené sankce.

To by mohl pan senátor pochopit a nesnažit se aplikovat alternativní logiku ve smyslu on o voze, já o koze. Úkrokem do světa, kde platí alternativní logika, je i Wagenknechtovo tvrzení, že by Pavel Zeman svým jednáním „ten rozsudek měl aplikovat a je to vlastně úplně naopak“, v normální logice je to nesmysl. Nález Ústavního soudu v této záležitosti nelze aplikovat, neboť jeho obsahem je konstatování, že paragraf 4a Lex Babiš není v rozporu s ústavou a tedy se jím „běžné“ soudy a jiné rozhodné orgány musí řídit. Oba dotčené správní úřady, černošický i krajský, se tímto paragrafem také řídily, ale došly k rozdílným závěrům, tak to často bývá. Nejvyšší státní zastupitelství není dalším článkem správního soudnictví a jeho posláním není revidovat individuální přestupková řízení a uložené sankce, ale zasáhnout jen tam, kde je ve hře závažný veřejný zájem.

To, že v podání správní žaloby na rozhodnutí Středočeského krajského úřadu není a nemůže být „závažný veřejný zájem“ souvisí se skutečností, že zákon 159/2006 Sb. je pokud jde o důsledky porušení paragrafu 4a naprosto bezzubý, jak o tom hovoří v rozhovoru v Českém rozhlase známý ústavní právník Jan Kysela

Redaktor: Překvapil Vás pane profesore ten včerejší nález ústavního soudu?
Jan Kysela: Nepřekvapil, musím říci, snad s jednou výhradou, nebyl jsem si úplně jistý, jak ústavní soud naloží právě s těmi limity ve vztahu k provozování, mediálního provozu, provozování rozhlasového a televizního vysílání, protože tam je podstatně širší skupina těch, na které to dopadá, tam nejde jen o ty členy vlády a objevovaly se v předchozích debatách otázky, jestli máte zkrátka jednomu každému z těch tisíců třeba i to vydával nějakého místního včelaře.
To, co v zásadě ústavní soud vyčítá přinejmenším mezi řádky zákonodárci, je to, že jí (ochranu veřejného zájmu, pozn. J.Ch.) hájí málo, že ten zákon je do značné míry bezzubý, protože pokud se pohybujeme jen na úrovni pokut, které v zásadě v tomhle typu řízení se asi nemohou dostat nad více než 250 tisíc, což je právě to vlastnění médií, tak ve chvíli, kdy jste miliardář či multimiliardář, tak vás to asi úplně neodradí.

Pokud by tedy Pavel Zeman podal správní žalobu a rozhodnutí Středočeského krajského úřadu nakonec zvrátil, jediné co by se stalo je, že by Babiš zaplatil pokutu 200 tisíc za přestupek, všechno ostatní by zůstalo při starém, včetně vlastnictví Mafry. Pana senátora by nemělo překvapovat, že přinutit miliardáře Babiše, aby zaplatil pokutu 200 tisíc, nepovažuje Pavel Zeman za „závažný veřejný zájem“. Právě proto jako kontrast zmiňuje jako příklad skutečného veřejného zájmu „případ fotovoltaických elektráren, kde podanými žalobami dosáhl zrušení nezákonných licencí, a zabránil tak neoprávněnému čerpání veřejné podpory v řádu stamilionů korun.“ Pokud se panu senátorovi současný stav nelíbí, měli by „jeho“ Piráti iniciovat novelu zákona 159/2006 Sb. a dodat mu ve vztahu k vlastnictví médií potřebné „zuby“.

V rozhovoru na DVTV Lukáš Wagenknecht v reakci na odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana nepodat správní žalobu dále prohlásil

Tím tady říkáme, jak to čtu já, že není možné v případě šetření hlavně o střetu zájmů, že jiný právní nástroj pro prošetření tady není. Můžete to dát do Černošic, pak paní Jermanové, která to zamázla, nebo její úředníci, což je samozřejmě také střet zájmů na druhou a pak jediná možnost je k soudu touto cestou (tedy cestou správní žaloby Nejvyššího státního zástupce, pozn. J Ch.), jiná cesta tady není.

To je urážka nejen paní Jermanové, která má jako politička ovšem dost možností se proti tomuto nařčení veřejně ohradit, ale především pana Fraňka, který takové možnosti nemá. Kdybych byl jím, vyzval bych proto v závažném veřejném zájmu Lukáše Wagenknechta na souboj.