Kdybych byl Petrem Fialou zvolal bych v reakci na rozhodnutí správního soudu, že Zeman musí znovu řešit jmenování Jiřího Fajta profesorem, „kdyby mne poslanci před pěti lety poslechli, byl Jiří Fajt dávno profesorem“. A samozřejmě nejen Jiří Fajt, ale i Ivan Ošťádal a Jan Eichler. A měl by pravdu a mohl by získat politické body.

Nářek médií, například komentář Martina Fendrycha
Stát není schopen zkrotit Zemana, který nejmenuje profesory. Směšný stát. Nestát, v němž tento zkušený komentátor a bývalý politik hořekuje a klade otázku

Proč premiér Babiš denně netlačí na prezidenta, ať ty lidi jmenuje? Proč se nebouří poslanci a senátoři? Proč zlovolnému Hradu neomezí rozpočet, když nefunguje?

i když dobře ví, že se Zemanem, pokud se jednou zabejčí, nikdo a nic nehne, ani Babiš, je smutnou ilustrací bezradnosti plynoucí z neznalosti zákona o vysokých školách obecně a situace v akademické obci. Přitom jednoduché řešení je na stole už pět let a je proveditelné během několika měsíců. Tím řešením je jednoduchá změna zákona o vysokých školách, tak jak ji navrhl Petr Fiala ve svém pozměňovacím návrhu k novele zákona o vysokých školách v listopadu 2015, tedy již poté, co Zeman poprvé odmítl Fajta, Ošťádala a Eichlera jmenovat profesory. Stačilo by tedy se jen vrátit k tomuto pozměňovacímu návrhu a prohnat ho Parlamentem. Aby bylo jasné, o co jde, krátce připomenu historii postavení a jmenování profesorů od dob Rakouska-Uherska.


Až do konce roku 1999 byly naše vysoké školy státní, přičemž přesná forma tohoto postavení se mírně měnila, a profesoři tedy byli státní zaměstnanci. Bylo tedy do jisté míry přirozené, že jako výraz prestižního postavení byli profesoři jmenováni císařem a později prezidentem. Zatímco za Rakouska-Uherska a první republiky a až do Února 1948 byla profesura pracovním místem, pevně svázaným s danou vysokou školou, vítězný únor udělal z profesury vědeckopedagogický titul na doživotí. Přitom profesory jmenoval až do roku 1990 prezident Československé socialistické republiky na návrh vlády. Zákonem přijatým krátce po Listopadu získaly vysoké školy značnou dávku autonomie, ale jmenování profesorů bylo nadále svěřeno prezidentu republiky na základě návrhu předloženého ministrem (buď školství, nebo vnitra nebo obrany).

Zásadní změnu přinesl nový zákon o vysokých školách 111/1998 Sb. s platností od 1. 1. 2000, kterým byla většina státních vysokých škol (kromě Policejní akademie a Univerzity obrany, které zůstaly státními vysokými školami v gesci Ministerstev vnitra, resp. obrany) přeměněna na veřejné vysoké školy. Tato změna znamenala odpoutání od státu a kromě vysoké míry autonomie znamenala důležitou změnu v tom, že vysoké školy získaly do vlastnictví majetek, který do té doby jen obhospodařovaly. Mírně se změnila i procedura jmenování profesorů, která byla nově specifikována takto:

§ 73
Jmenování profesorem
Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.

V situaci, kdy vysoké školy již nebyly státní, se však jmenování profesorů prezidentem stalo anachronismem, který je navíc v rozporu s tolik zdůrazňovanou autonomií vysokých ve vzdělávacích otázkách. Proč by měl být profesor, ústřední postava vysokoškolského systému, jmenován prezidentem a ne přímo rektorem vysoké školy?

Výše citované ustanovení paragrafu 73 platilo v roce 2015 i v okamžiku, kdy Miloš Zeman odmítl jmenovat Fajta, Ošťádala a Eichlera profesory. Pro jeho argument, že není notářem a že v případě pravomocí, které prezidentovi svěřují zákony, ústava hovoří o jeho „rozhodnutí“, jsem měl jisté pochopení, byť jsem s jeho rozhodnutím nejmenovat nesouhlasil. V té době vrcholila příprava novely zákona o vysokých školách 111/1998 Sb., která nahradila původní úmysl ministra školství za Věci veřejné Josefa Dobeše, schválit zcela nový zákon o vysokých školách. Součástí této novely, které byla schválena 2. 3. 2016 jako zákon 137/2026 Sb., byla i nová formulace paragrafu 73, kde nebylo slovo „návrh“ a která zněla a dodnes zní takto

§ 73
Jmenování profesorem
(1) Profesorem pro určitý obor jmenuje prezident republiky toho, kdo byl na jmenování profesorem navržen vědeckou nebo uměleckou radou vysoké školy v souladu s § 74.
(2) Návrh vědecké nebo umělecké rady vysoké školy na jmenování profesorem se prezidentu republiky podává prostřednictvím ministra.
(3) Ministr vrátí návrh na jmenování profesorem vědecké nebo umělecké radě vysoké školy, pokud nebyl dodržen postup při řízení ke jmenování profesorem stanovený v § 74; vrácení návrhu musí být odůvodněno.
(4) Na jmenování profesorem se správní řád nevztahuje.
(5) Jmenování profesorů se uskutečňuje nejméně dvakrát za kalendářní rok.“.

Autoři této novely se domnívali, podobně jako i já, že tato formulace donutí Zemana, aby jmenoval profesorem „toho, koho navrhne vysoká škola“. Šeredně jsme ovšem pana prezidenta v jeho rozhodnutí ignorovat zákony, podcenili a tak jsme tam, kde jsme byli v roce 2015.

Nemuselo to tak ovšem být a Fajt, Ošťádal a Eichler mohli být dávno profesory, kdyby Poslanecká sněmovna v březnu 2016 schválila již zmíněný pozměňovací návrh poslance a předsedy ODS Petra Fialy z listopadu 2015, který byl jednoduchý a zněl takto

§ 73
Jmenování profesorem
Profesorem pro určitý obor jmenuje rektor toho, kdo byl na jmenování profesorem navržen vědeckou radou nebo uměleckou radou vysoké školy v souladu s § 74.

přičemž paragraf 74 obsahuje popis procedury jmenovacího řízení.,kterpu nebylo nutno měnit. Poslanci však tento pozměňovací návrh odmítli.


Tato drobná, ale klíčová změna zákona o vysokých školách byla přitom to jediné, co zbylo z původního ambiciózního věcného záměru nového zákona o vysokých školách, který vznikl na MŠMT během roku 2011, kdy byl ministrem véčkař Josef Dobeš a ředitelem odboru vysokých škol, kde věcný záměr vznikl, dnešní expert ODS pro výzkum a inovace Jiří Nantl. Tento věcný záměr obsahoval všechny podstatné změny, které jsou podle mého názoru nutné, chtějí-li se naše nejlepší vysoké školy přiblížit na dohled těm nejlepším aspoň v Evropě. Ty změny se týkaly následujících oblastí

1) jmenování a kompetence Rady veřejné vysoké školy,
2) jmenování rektora veřejné vysoké školy,
3) zastoupení studentů v Akademickém senátu veřejné vysoké školy,
4) zavedení pracovních míst profesorů a docentů a změna způsobu ustavování profesorů.

Součástí bodu 4) byla i změna procedury jmenování profesorů, tak jak ji obsahoval pozměňovací návrh Petra Fialy. Svůj jednoznačně kladný názor na tento věcný záměr zákona jsem formuloval v únoru 2012 na serveru ceskapzice.cz v textu Vysokoškolská reforma: Jaképak omezování svobod a nezávislosti?

Bod 4) kromě změny jmenování profesorů zahrnoval i zásadní změnu obsahu pojmu „profesor“, z vědeckopedagogického titulu na doživotí se mělo stát pracovní místo pevně svázané konkrétní vysokou školou, její fakultou a katedrou, tak, jak je tomu ve většině vyspělých západních zemí. Právě toto pojetí profesury je základním nástrojem, jímž špičkové vysoké školy v zahraničí určují svůj vědecký program. V nich je profesor klíčová osobnost, pro něj a jeho tým vedení vysokých škol vytváří ty nejlepší podmínky, finanční i organizační, aby se mohl plně věnovat výuce a výzkumu. Na prestižní profesorská místa vysoké školy lákají nejlepší vědce z celého světa. Nejznámější takovou profesurou je pozice Lucasian Professor of Mathematics na univerzitě v Cambridge, jejímž druhým držitelem byl v letech 1669 až 1702 Isaac Newton a v letech 1979 až 2009 Stephen Hawking. Velmi důležitá je skutečnost, že jak Newton, tak Hawking a všichni další držitelé této pozice ji měli po omezenou dobu a když z ní odešli, přestali být Lucasian Professor of Mathematics. Navíc, ve vyspělých zemích profesorská místa vypisuje sama vysoká škola nebo její zřizovatel (např. spolkové země v Německu) na určitý obor nebo směr a tím rozhoduje o zaměření dané vysoké školy. U nás může požádat o zahájení profesorského řízení kdokoliv, pokud si sežene dva podpůrné dopisy od profesorů příslušného nebo příbuzného oboru. Díky tomu naše vysoké školy produkují a prezident jmenuje profesory, kteří nikdy na dané fakultě nepůsobili, ani to nemají v úmyslu a dokonce nemusí být ani českými občany. Počátkem tohoto tisíciletí jsem byl 12 let členem Vědecké rady Matfyzu, takže s tím mám bohaté osobní zkušenosti. Dokud se toto nezmění a nepřevezmeme v zahraniční obvyklé pojetí profesury naše vysoké školy se těm špičkovým nepřiblíží.

Výše zmíněný věcný záměr nového zákona o vysokých školách ovšem narazil na ostrou odmítavou reakci pedagogů i studentů vysokých škol, jehož součástí bylo i metání melounů studenty z balkónu Právnické fakulty, jehož se mezi studenty zúčastnil i nedávný prezidentský kandidát Marek Hilšer. Tento odpor byl částečně způsoben i tím, že ministerstvo společně s věcným záměrem zákona o vysokých školách předložilo i věcný záměr nového zákona o finanční pomoci studentům, který zaváděl školné, ovšem naprosto nepřijatelným způsobem, který by vyhovoval jen bankám.


Nevím, s čím chce jít ODS do voleb do Poslanecké sněmovny příští rok, ale kdybych byl Fialou, zvolil bych si právě reformu vysokých škol a jako heslo bych zvolil něco bombastického, ale v zásadě pravdivého, třeba Víme jak reformovat vysoké školy tak, aby se zařadily mezi nejlepší v Evropě a staly se motorem rozvoje naší společnosti. Jiří Nantl by ze zásuvky vytáhl svůj věcný záměr zákona o vysokých školách a začal veřejnost přesvědčovat, že ODS opravdu ví, jak to udělat a Petr Fiala by tomu jako bývalý rektor Masarykovy univerzity, předseda České konference rektorů a ministr školství mohl dodat osobní rozměr. Samozřejmě to chce trochu odvahy, protože by pravděpodobně opět narazil na odpor velké části vysokoškolské obce, ale kdo se bojí, nesmí do lesa a v této oblasti by ODS neměla vážnou konkurenci.

Ale i kdyby se jen podařilo prosadit v Poslanecké sněmovně Fialův pět let starý pozměňovací návrh a Zemanovi tím sebrat možnost plést se do jmenování profesorů, byl by to pokrok. Ani to by ovšem nemuselo být snadné, protože dnešní systém mnohým vyhovuje.