Ať už rozhodnutí Ústavního soudu vítáme nebo ho kritizujeme, je nesporné, že hluboce zasáhlo nejen do probíhající předvolební kampaně, ale především znova nastolilo otázku, do jaké míry jeho rozhodnutí překračují oblast justice a zasahují do oblasti zákonodárné moci. Protože ta hranice není jasně vymezena a může se časem posunovat, je mimořádně důležité, aby naše společnost rozhodnutí Ústavního soudu přijala. K tomu je třeba, abychom rozuměli jednání předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, který je v celé záležitosti klíčovou osobou a především pochopili vývoj jeho názoru na právě zrušené části zákona 247/1995 Sb. ve znění po novele zákonem 37/2000 Sb., které sám před 20 lety formuloval. V tomto ohledu máme právo požadovat od Rychetského jasné vyjádření. Každý, i Pavel Rychetský, může změnit názor, ale předseda Ústavního soudu má povinnost to odůvodnit.

Bohužel, racionální diskuze o nálezu Ústavního soudu byla poznamenána mimořádně hloupými a kontraproduktivními výroky premiéra a ministryně spravedlnosti na adresu soudců Ústavního soudu a především jeho předsedy Pavla Rychetského. Přesto bychom se měli pokusit takovou diskuzi vést. Nejde o Babiše ani o Rychetského, ale o zachování důvěry veřejnosti v náš Ústavní soud.

V sobotu 6. 2. se na tomto serveru objevil blog Zdeňka Koudelky Volební zákon: Fendrych mimo, Kalousek a Pithart zapomněli, Rychetský otočil, v němž autor popisuje okolnosti přijetí zákona 37/2002 Sb., jehož klíčové části Ústavní soud 3. 2. zrušil. Tímto svým blogem navazuji na poslední větu Zdeňka Koudelky, která se týká toho, co přijetí tohoto zákona předcházelo, neboť i to je pro pochopení rozhodnutí Ústavního soudu a především vývoje stanoviska Pavla Rychetského důležité.


Domnívám se, že všichni, nejen kritici rozhodnutí pléna Ústavního soudů, ale i ti, kteří hod nadšeně vítají, by si měli pečlivě přečíst „Odlišné stanovisko soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy a Radovana Suchánka k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/17“, které je na jeho konci, a zamyslet se nad ním. A především by to měl udělat sám předseda ÚS Pavel Rychetský, protože situaci, za níž nese osobní odpovědnost, hrozí rozkolem v Ústavním soudu. Toto odlišné stanovisko má dvě části, jedna kritizuje proces přijímání rozhodnutí a je namířena nejen na zpravodaje Jana Filipa, ale i na předsedu Ústavního soudu, druhá se týká věcné stránky rozhodnutí.

Z té první považuji za klíčové konstatování disidentské čtveřice, shrnuté v jeho posledních dvou větách.

V této situaci (tj. že musel rozhodovat v krátkém čase, pozn JCh) se však Ústavní soud neocitl proto, že by se v plenárních diskusích podrobně zabýval předloženou zpravodajskou zprávou a pečlivě zvažoval argumenty svědčící pro či proti návrhu na zrušení napadených ustanovení. Plénu byl totiž návrh nálezu v nynější věci předložen soudcem zpravodajem teprve 19. ledna 2021, a to ještě jen jeho část (body 1 až 152), přičemž celý text jeho první verze byl dán soudcům k dispozici až ve čtvrtek 21. ledna. Plénum projednávalo návrh (spolu s dalšími pěti návrhy) hned v úterý dne 26. ledna t. r. a po přerušení jednání a rozeslání dvou doplněných verzí jej již dnes odpoledne schválilo, aby mohl být již zítra ráno vyhlášen. Soudce zpravodaj tak vystavil plénum neúměrnému časovému tlaku, zcela nepatřičnému vzhledem k významu i rozsahu zpravodajské zprávy. Přitom byl navrhovatelkou opakovaně dotazován na stav věci a upomínán, že „se krátí doba, kdy by Parlament ČR mohl do předpokládaného konce volebního období zareagovat na případný derogativní nález Ústavního soudu ČR“. Vrcholem arogance je pak vyhlášení nálezu pouhých 19 hodin po jeho přijetí (aniž by však bylo soudcům dáno k dispozici jeho konečné znění), snad aby nebyl poskytnut patřičný prostor disentujícím soudcům k sepsání odlišného stanoviska. To vše dává značně ponurý obraz o způsobu rozhodování Ústavního soudu v této věci.

Na věcnou podstatu věcí shrnují disentující soudci svůj názor takto

Netvrdíme, že současná podoba volebního systému poměrného zastoupení, která – i po nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 – zachovává některé prvky tzv. velké volební reformy z roku 2000, je podobou ideální, nejspravedlivější, jedinou možnou a tedy nezměnitelnou. Máme jen za to, že ve svém celkovém působení se nezpronevěřuje pokynům čl. 18 odst. 1 Ústavy, podle nějž se volby do Poslanecké sněmovny konají mj. na základě rovného volebního práva podle zásad poměrného zastoupení. Jistě lze mít za to, že těmto zásadám bude lépe odpovídat volební model jiný. Takový výběr ale dle našeho názoru již není věcí rozhodování Ústavního soudu a jeho momentální plenární většiny, ale záležitostí politické úvahy demokratického zákonodárce.


Od roku 1990 do roku 1998 byl pro volby do Poslanecké sněmovny používán systém přepočítávání volebních výsledků na mandáty podle Hagenbach-Bishoffovy metody s tím, že volby probíhaly v osmi tehdejších poměrně velkých krajích. Ve volbách v roce 1998 bylo nejvíce platných hlasů, 1 208 143, odevzdáno v Jihomoravském, na něž připadlo 40 mandátů a nejméně, 413 303 hlasů, v Jihočeském kraji, na nějž připadlo 13 mandátů. Pro srovnání, ve volbách v roce 2017 byla analogická čísla tato: nejvíce Středočeský kraj 660 619 hlasů a 26 mandátů, nejméně Karlovarský kraj 122 142 hlasů a 5 mandátů. Kdyby byla dˇHondtova metoda použita na dřívější větší kraje, problém by pravděpodobně nevznikl.

Skutečnost, že Zeman i Klaus považovali malé strany za obtížný hmyz, byla všeobecně známa, a proto nepřekvapilo, že brzy po vzniku menšinové Zemanovy vlády se Zeman s Klause dohodli na zásadní změně volebního zákona z roku 1995. Pavel Rychetský byl od vzniku Zemanovy vlády 22. 7. 1998 až do 5. 8. 2003, kdy již byl premiérem Vladimír špidla, nejen místopředsedou vlády, ale také předsedou Legislativní rady vlády, která při formulaci vládních návrhů zákonů hraje klíčovou roli, protože posuzuje legislativní návrhy (věcné záměry zákonů, návrhy zákonů a návrhy nařízení vlády) mimo jiné z hlediska, zda jsou v souladu s ústavním pořádkem a s ostatními součástmi právního řádu České republiky.

Vláda předložila sněmovně návrh zákona 204/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky 23. 3. 2000. Text zákona schválený Poslaneckou sněmovnou je zde.

Velmi rozsáhlá novela změnila především volební obvody z 8 krajů na k tomu účelu zcela ad hoc vytvořených 35 malých volebních obvodů a také způsob přepočtu počtu hlasů na mandáty: místo Hagenbach-Bischoffovy metody zavedla dˇHondtovu metodu s děliteli 1, 1.42, 3, 4 atd. Zavedla také násobné kvorum pro vstup do Poslanecké sněmovny pro koalice. Zákon schválila Poslanecká sněmovna 23. 6. 2000 většinou 117 vs. 45, Senát návrh schválil 23. 6. těsnou většinou 40 vs. 38, prezident 26. 6. zákon vrátil Poslanecké sněmovně, ta jeho veto přehlasovala 10. 7. většinou 124 vs. 4, kdy se všichni poslanci KDU-ČSL, Unie svobody a KSČM hlasování nezúčastnili. Z dnešních poslanců pro návrh zákona hlasoval veterán Poslanecké sněmovny Marek Benda, dále Petr Bendl a do 10. 10. 2020 dlouholetá poslankyně Miroslava Němcová. Bylo by jistě velmi zajímavé slyšet jejich názor na rozhodnutí Ústavního soudu. Stranická poslušnost byla tehdy v ODS stoprocentní, v ČSSD hlasovali proti Petra Buzková a Ivan David v Poslanecké sněmovně a Milan Štěch v Senátu.

Úplný text vládního návrhu včetně Důvodové zprávy je zde. V této důvodové zprávě je jasně řečeno, co bylo úmyslem Zemana a Klause:

Pokud jde o volby do Poslanecké sněmovny, sleduje novela úpravu volebního systému poměrného zastoupení takovým směrem, který by usnadnil vznik funkční většinové vlády za minimální účasti koaličních partnerů. Z toho důvodu se vytváří 35 volebních krajů, rozdělování mandátů v rámci jednoho skrutinia za využití modifikovaného d´Hondtova volebního dělitele. V důsledku zvýšení počtu volebních krajů se zároveň adekvátně snižuje výše kauce skládaná kandidujícím subjektem.

Z tohoto odstavce je také patrné, že se vláda domnívala, že schválená úprava je stále v rámci poměrného zastoupení, tak jak stanoví ústava. Zákon předkládal Stanislav Gross jako ministr vnitra, do jehož gesce volební zákon patří, ale z pozice vrchního legislativce měl Rychetský hlavní zodpovědnost za to, že novela volebního zákona byla v souladu naší ústavou. Ta ovšem o volbách do Poslanecké sněmovny říká pouze toto

Článek 18
(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.
Článek 20
Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.

Musíme proto vycházet z předpokladu, že Rychetský byl přesvědčen, že novela volebního zákona není v rozporu se „zásadou poměrného zastoupení“.


Na přehlasování svého veta reagoval Václav Havel bleskově a již 17. 7. 2000 zaslal Ústavnímu soudu, jemuž předsedal Zdeněk Kessler, cituje

návrh prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1, 2 a 3 a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "volební zákon") pro rozpor s čl. 18 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na zrušení ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d) volebního zákona pro rozpor s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Paragraf 27 definoval oněch 35 volebních obvodů, paragraf 48 souvisel s paragrafem 27,, paragraf 50 obsahoval zavedení d´Hondtovy metody přepočtu počtu hlasů na mandáty a paragraf 49 stanovoval kvora pro koalice (10, 15 a 20 %). Stejně bleskově jako reagoval Havel na schválení zákona 204/2000 Sb., reagoval na jeho návrh Ústavní soud a za pouhých 5 měsíců a 17 měsíců před datem dalších voleb do Poslanecké sněmovny vydal nález Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (64/2001 Sb.), v němž vyhověl Havlovi v paragrafech 27, 38 a 50, ale zamítl jeho návrh na zrušení kvor pro koalice. Na dodatečný návrh skupiny senátorů zrušil i ustanovené odstavce 4 paragrafu 31, který stanovoval volební kauce.

Rozdíl mezi přístupem a rychlostí jednání Kesslerova a Rychetského Ústavního soudu ve stejné otázce je propastný. Vládě Miloše Zemana, jejímž hlavním legislativcem byl Pavel Rychetský, trvalo 5 měsíců, než připravila novou formulaci klíčových bodů zrušených Ústavním soudem a dalších sedm, než ho schválila Poslanecká sněmovna a to v ní měla ČSSD spolu s opokoaliční ODS ústavní většinu. A pak měly strany ještě pět měsíců na to, aby se na volby připravily. V tomto kontextu jsou slova soudce zpravodaje Jana Filipa, že žádný časový tlak na Parlament není, protože on napsal nový zákon za 48 minut, více než arogantní a svědčí o tom, že pan soudce mentálně stále žije ve své patnáctileté komunistické minulosti, z níž ho vysvobodil až Listopad. Před ním samozřejmě nebyl problém prohnat Federálním shromážděním jakýkoliv zákon třeba za pět dní, pokud si to Strana přála, v demokracii je to obtížnější.

Je velmi zajímavé přečíst si část nálezu Kesslerova Ústavního soudu, jež se týká načítací uzavírací klauzule pro koalice, kde Ústavní soud Havlův návrh zamítl. Ústavní soud nejdříve připomněl

Pokud pak však jde o napadené ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d), třeba zdůraznit, že o tvorbě koalicí Ústava neobsahuje žádné výslovné ustanovení, upravuje ji teprve volební zákon. Ústava v čl. 5 zakotvuje princip volné soutěže politických stran, Listina v čl. 22 používá pojem "politických sil".

Pak rekapituloval situace v okolních státech, například

Tak kupř. Spolková republika Německo v ustanovení § 27 svého volebního zákona (Bundeswahlgesetz-BWG ve znění z 20. 4. 1998) nepřipouští možnost tvorby volebních koalicí, neboť strany se voleb mohou zúčastňovat pouze jednotlivě. Také v rakouském volebním zákonu z roku 1992 (Nationalrats Wahlordnung Nr 471/1992) je vyžadováno odlišující označení strany (§ 43), přičemž ze zákona vyplývá, že v praxi se jí rozumí politická strana. Zisk mandátů koalicemi není v tomto zákoně výslovně upraven. Volební koalice nejsou upraveny ani v Maďarské republice a v Nizozemsku, kde kandidátní listiny předkládají politické strany.

A na základě toho pak konstatoval

Uvedený, byť jen stručný, přehled legislativní úpravy volební koalice v jiných státech tedy naznačuje, že tyto státy odlišně reflektují tu či onu stránku účelovosti problému, jinými slovy, že jeho řešení ponechávají na zákonodárci, jenž je přirozeně vázán minimálně výší uzavírací klauzule pro 1 politickou stranu. Vzhledem k nesporné existenci heterogenie těchto účelů, sledovaných jednotlivými politickými silami, lze proto podle názoru Ústavního soudu toto napadené ustanovení stěží považovat za protiústavní.

Rychetského Ústavní soud si byl této skutečnosti vědom, ale přesto se rozhodl výslovně změnit názor:

Platná právní úprava postupu koalic do skrutinia je nepřiměřená a nedůsledná. Důvody shora uvedené však vedou Ústavní soud k závěru, že je třeba podle § 13 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., změnit právní názor vyjádřený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 a napadená ustanovení ZVP zrušit.

To Ústavní soud může, ale na druhou stranu to zpochybňuje konzistenci jeho rozhodnutí. Jestliže se o své judikáty nebude moci opírat ani sám Ústavní soud, proč by měly být směrodatné pro obecné soudy? To považuji za příliš velkou cenu. A navíc, jestli je v našem volebním zákoně něco opravdu nepřiměřené a nespravedlivé, tak je to sama uzavírací klauzule. V roce 1992 dostala ODA ve velmi důležitých volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 4,98 procent a ostrouhala. To hrozilo v roce 2017 STAN také, ale ta nakonec do Poslanecké sněmovny s odřenými zády prolezla, ale nevidím žádný racionální důvod, proč by měla mít proporčně stejný počet poslanců, jako strany s podstatně vyšším podílem hlasů.


V reakci na nález Ústavního soudu Zemanova vláda předložila sněmovně upravený návrh novely zákona 247/1995 Sb. 14. 6. 2001 a to jako zákon 37/2002 Sb., o němž píše Zdeněk Koudelka. Úplný text vládního návrhu včetně Důvodové zprávy je zde. V reakci na nález Ústavního soudu bylo v zákoně místo 35 malých volebních obvodů zavedeno 14 volebních obvodů identických s nedávno vzniklými územně samosprávnými celky a volební dělitele upraveny na standardní hodnoty 1, 2, 3, 4 atd. a tedy do podoby, která platila až do 3. února tohoto roku. Zákon, za jehož obsah nesl hlavním odpovědnost opět Pavel Rychetský, byl schválen Poslaneckou sněmovnou 13. 1. 2002 a Senátem 18. 1. 2002, v obou případech velkou většinou. V Poslanecké sněmovně pro něj ze 178 přítomných hlasovalo 151, všichni přítomní poslanci ODS, ČSSD a KDU-ČSL, např. i Miroslav Kalousek, Miloslav Výborný (od 3. 6. 2003 do 3. 6. 2013 soudce ÚS), Cyril Svoboda, Michaela Šojdrová, Vlasta Parkanová, Pavel Severa, Tomáš Kvapil a většina poslanců US, proti bylo jen 9 poslanců KSČM. V Senátu hlasovalo pro ze 74 přítomných 52, včetně 15 senátorů a senátorek KDU-ČSL včetně Petra Pitharta a Zuzany Roithové, 4 senátoři za Unii svobody a ODA a 3 nezařazení, proti byl jeden senátor KDU-ČSL, 2 za US a 5 nezařazených. Zdrželo se celkem 9 senátorů, včetně Jana Rumla, Daniela Kroupy a Michaela Žantovského.

Uvádím tato čísla proto, aby bylo jasné, že verze zákona platná do 3. 2. měla v roce 2001 velmi širokou podporu napříč všemi stranami kromě KSČM. A jestliže v případě zákona 204/2000 Sb. nemuselo být Pavlu Rychetskému jasné, co lze ještě považoval za naplnění zásady poměrného zastoupení, při předkládání zákona 37/2001 Sb. to bylo Rychetskému jako předsedovy Legislativní rady vlády, jistě jasnější a byl tedy bezpochyby přesvědčen, že tento zákon je v souladu s článkem 18 naší Ústavy a byli o tom jistě přesvědčeni i všichni poslanci a senátoři, kteří pro něj hlasovali. Mezi nimi i poslanec za KDU-ČSL Miroslav Kalousek, který ve svém tvýtu reagujícím na nález Ústavního soudu

Velký den P. Rychetského: Jako mpř. Zemanovy vlády pro legislativu zpracoval a prosadil před 20 lety novelu volebního zákona. Na návrh V. Havla Ústavní soud část zákona zrušil. Dnes v roli předsedy Ústavního soudu Dr. Rychetský definitivně potvrdil, že tenkrát jednal protiústavně.

na tuto skutečnost zjevně zapomněl. Pavel Rychetský tehdy nejednal protiústavně, naopak, stejně jako jistě i Miroslav Kalousek byl přesvědčen, že zákon, který navrhl a pro nějž Kalousek hlasoval, je v souladu s naší Ústavou. To jen nemohl tušit, že za dvacet let bude mít opačný názor.

Jestliže tedy nyní Pavel Rychetský tvrdí opak, je jeho povinností změnu svého názoru na tak klíčovou věc jako je volební zákon, veřejně vysvětlit a obhájit. A měl by to udělat nejen kvůli zachování důvěry veřejnost v nestrannost Ústavního soudu, ale také kvůli sobě.


Návrh na zrušení klíčových částí zákona 247/1995 Sb. o volbách, které do něj zavedl zákon 37/2002. Sb. v roce 2002, podala skupina 21 senátorů a senátorek v prosinci 2017. Je mezi nimi 9 členů STAN nebo jeho klubu, 8 KDU-ČSL, resp. jejich klubu, 1 ze SEN21, dva nezařazení a jeden z klubu ODS, jímž je ovšem místopředseda TOP09 Tomáš Czernin. Z ODS či ČSSD tedy nikdo. Iniciativě členů STAN lze rozumět, ale v případě KDU-ČSL to znamená, že tvrdí, že 19 jejich poslanců, včetně Miloslava Výborného a 15 jejich senátorů, včetně Petra Pitharta, hlasovalo v lednu 2002 pro zákon porušující naši ústavu a že jedině senátor František Kroupa to prohlédl. To je velmi závažné obvinění do vlastních řad a očekával bych proto, že během uplynulých třech let se o tom uvnitř KDU-ČSL povede nějaká diskuze, o níž bude informována i veřejnost.

Tím spíše, že jedním z hlavních bojovníků proti zákonu z roku 2002 byl poslanec Marek Výborný, syn poslance Miloslava Výborného, který byl v letech 2003-2013 členem Ústavního soudu v první dekádě šéfování Pavla Rychetského. A Miloslav Výborný pro zákon, který jeho syn považoval za protiústavní, v prosinci 2001 hlasoval. Pro pochopení rozhodnutí dnešního Ústavního soudu a změny názoru jeho předsedy, by byl názor Miloslava Výborného velmi cenný. Je škoda, že se nikdo z médií nepokusil jeho stanovisko zjistit. Dozvíme se ho?