Dva týdny před našimi volbami do Poslanecké sněmovny proběhly v Německu volby do Spolkového sněmu. V nich po 16 letech vlády Angely Merkel z CDU vyhráli Sociální demokraté (SPD) vedení úřadujícím spolkovým ministrem financí Olafem Scholzem, přestože ještě v červnu byli daleko za CDU-CSU i Zelenými, kteří dokonce na chvilku s 25 procenty předstihli i CDU-CSU. Pokud chtějí Piráti pochopit, proč oni katastrofálně prohráli, měli by si přečíst článek Olaf Scholz: nepravděpodobný zachránce německé SPD a srovnat jeho předpoklady k výkonu funkce německého kancléře s předpoklady svého kapitána k výkonu funkce premiéra České republiky. Pokud to učiní a budou k sobě aspoň trochu upřímní, nebudou se divit, proč voliči ve všech volebních krajích kroužkovali kandidáty STAN a zachovali se tak podobně jako voliči v Německu: dali přednost kompetentnějším.



Introvert a pragmatik z Hamburku, který říká jen to, co je naprosto nutné, si přezdívku Scholzomat vysloužil od týdeníku Die Zeit v roce 2003, kdy jako generální tajemník SPD v době vlády Gerharda Schrȍdera obhajoval jeho reformy pracovního trhu v době vysoké nezaměstnanosti opakovanými technokratickými proslovy. Sám Scholz to odůvodňoval slovy: „Prodával jsem vzkaz a musel jsem proto být houževnatý“.

V zářijových volbách do Spolkového sněmu byl zase nositelem jednoduchého a působivého vzkazu, jehož objektem byl tentokrát on sám.

SPD se rozhodla postavit kampaň primárně na jeho osobě jako státníka s rozsáhlou zkušeností z úspěšného působení ve veřejných funkcích. A to přesto, že v prosinci 2019 se Scholz ucházel o post předsedy SPD, ale prohrál s dvojicí Saskia Esken a Norbert Walter-Borjans. Ti však správně usoudili, že jedině Scholz a jeho prokázaná kompetence může SPD zachránit od páté porážky v řadě. Tím, že na kancléře navrhla člověka, kterého jako stranického vůdce nechtěla, prokázala SPD schopnost sebereflexe a strategického uvažování. Scholzovo politické CV je opravdu impozantní:
Od března 2018 vicekancléř a ministr financí čtvrté vlády Angely Merkel.
Od března 2011 do března 2018 vrchní starosta (Oberbȕrgermeister) Hamburku.
Od listopadu 2009 do prosince 2019 místopředseda SPD.
Od listopadu 2007 do října 2009 ministr práce a sociálních věcí první vlády Angely Merkel.
Od října 2002 do března 2004 generální tajemník SPD.

Scholz sehrál klíčovou roli při zvládání ekonomických důsledků pandemie Covidu. Jeho slib voličům byl jasný: „Nikdo se nemusí bát, již jednou jsme to zvládli během krize v letech 2008-2009 a zvládneme to zase“. Federální vláda si v letech 2020 a 2021 na zvládnutí důsledků pandemie půjčila celkem 400 miliard Euro, což představovalo 40 procent výdajů vlády a zhruba 6 procent HDP, ale již na rok 2022 Spolkový sněm schválil Scholzův návrh státního rozpočtu s nepatrným schodkem 0,27 procent HDP a na další ještě méně. To je, jako kdyby Schillerová připravila rozpočet na rok 2022 s deficitem ne 376, ale pouhých 18 miliard. U nás sci-fi, v Německu realita. A nevolte pak takového kancléře. Z následujícího obrázku je vidět, že jak se blížily volby a Scholz v debatách v médiích opakovaně demonstroval svou kompetenci, začaly rychle stoupat preference SPD a naopak klesat preference Zelených i CDU-CSU. Výsledek voleb v Německu známe a přes nesnadnou dohodu se Zelenými a FDP bude Scholz pravděpodobně kancléřem. Bezpochyby kompetentním.



Podobně jako se v červnu na chvilku zdálo, že Německo bude mít prvního Zeleného kancléře, nebo dokonce kancléřku, zdálo se podle průzkumů volebních preferencí od počátku roku až do jara, že premiérem by mohl být kapitán pirátů Ivan Bartoš. Obzvláště agentura Kantar Pirátům předpovídala skvělé výsledky skoro až do voleb, viz následující obrázek.

O tom, jak se Piráti a STAN sami brali vážně a kde se již viděli, svědčí i skutečnost, že kampaň zahájili v polovině května na nábřeží na pozadí Strakovy akademie. Jak to dopadlo, víme a tak místo vítězství získala dvojkoalice Pirátů a STAN sice o trochu více absolutního počtu hlasů, než v roce 2017, ale vzhledem k výrazně větší volební účasti voličů menší procentuální podíl: místo 15,97% hlasů v roce 2017 jen 15.62 % letos. Na počty mandátů si v důsledku změny volebního systému v součtu Piráti a STAN polepšili, místo 28 mandátů v roce 2017, z toho 22 pro Piráty a 6 pro STAN, letos získaly dohromady 37 mandátů, z toho ovšem na Piráty připadly jen 4, zatímco STAN mohutně posílil až na 33 mandátů a má jen o jeden mandát méně než ODS. To je pozoruhodný úspěch.

Důvody katastrofálního výsledku Pirátů si oni sami a media vysvětlují efektivní kampaní za využití přednostních hlasů, kterými byli kandidáti Piráti vykroužkováni z 11 krajů a zůstali tak jen dva v Praze a po jednom v Ústeckém a Středočeském kraji. Pokud ovšem Piráti chtějí znát skutečný důvod své prohry, měli by se podívat pravdě do očí. Jejich největší debakl nebyl v malých krajích, ale v jejich baště, tedy Praze. V roce 2017 zde byli druzí se 17,59 % hlasů a pěti mandáty, zatímco STAN dostal jen 5,05 %, tedy méně než v celostátním průměru 5,18 %, a jediný mandát a Piráti proto jistě očekávali podobný, ne-li ještě lepší výsledek. Koalice Pirátů a STAN získala v Praze na setinu stejné procento hlasů, 22,64 %, jako dohromady v roce 2017, ale na mandáty se situace otočila: STAN získal 4 mandáty a Piráti jen 2, přestože na kandidátní listině bylo na prvních šesti místech pět Pirátů (přesněji 4 Piráti a jedna Pirátka) a na třetím místě jediný kandidát STAN. Přesto voliči této dvojkoalice vykroužkovali dva dosluhující poslance Pirátů a jejich údajného experta na výzkum a inovace a do Poslanecké sněmovny místo nich poslali ze 7., 11. a 16. místa tři zajímavé osobnosti kandidující za STAN. Podobně i ve Středočeském kraji zbyl ze tří mandátů v roce 2017 letos na Piráty jen jediný.

Důvod, proč se voliči dvojkoalice tak dramaticky odklonili od Pirátů a dali přednost kandidátům za STAN, spočívá podle mého názoru v tom, že tak, jak se volby blížily, stále více příznivců dvojkoalice si uvědomovalo, že kandidát Pirátů na premiéra nemá k této mimořádně odpovědné funkci potřebné předpoklady a prokázané kompetence. To, co Olafu Scholzovi vrchovatě přebývalo, Ivanu Bartošovi zoufale chybělo. Stačí se podívat na to, co sám o sobě píše na webu Pirátů on sám. Po reminiscenci své ajťácké minulosti dodává

Angažuje se v aktivitách souvisejících s DIY kulturou. Jako DJ mixuje psychedelic trance, hraje na akordeon a zpívá v kapele Nohama napřed. Je vášnivý čtenář a filmový fanda s velikou sbírkou originálních DVD. Na stará kolena se vrátil ke karetní hře Magic The Gathering. Je ženatý s Lydií Frankou – členkou Pirátské strany a kněžkou chaosu.
Pirátskou stranu chápe jako jedinou skutečně demokratickou politickou platformu, která se pokouší reflektovat realitu třetího tisíciletí. „Technologie, které máme nyní k dispozici, nám mohou úžasně pomáhat a ve finále všem lidem ulehčit život. Nesmí se ovšem stát nástrojem digitální totality“. Jeho největší hodnoty jsou svoboda a vzájemná tolerance.

Nemám nic proti takovým aktivitám a názorům, jen si myslím, že člověk s takovými zkušenosti v politice by se neměl ucházet o funkci premiéra, protože na ni zcela zjevně zatím nemá. A pokud tak učiní a jeho strana ho navrhne, neměl by se on ani jeho strana divit, že voliči měli jiný názor a dali přednost kandidátům zkušenějšího partnera a tím nepřímo vyslovili Bartošovi nedůvěru.


Kdyby dvojkoalice chtěla postavit někoho, kdo by svou prokazatelnou kompetencí měl šanci přesvědčit voliče, že on je ten pravý, kdo dokáže zemi vyvést ze současného stavu a konkurovat v tomto Petru Fialovi, mohli Piráti a STAN napodobit německou SPD a vybrat Martina Půtu, libereckého hejtmana a zkušeného úspěšného regionálního politika. Ten se mohl stát výkladní skříni dvojkoalice a místo švindlbusu mohla na voliče koukat velká fotka Půty doplněná jednoduchým vzkazem: zkušenost a kompetence. To by ovšem ve štábu Pirátů museli být strategicky uvažující politici. Protože tam zjevně nejsou, nezbývá jim než se divit, že to dopadlo, jak to dopadlo. A mohlo být ještě hůř, Jakub Michálek v Praze i Klára Kocmanová ve Středočeském kraji do Poslanecké sněmovny prolezli z posledního, šestého postupového místa, i když oba byli na seznamu kandidátů ve svých krajích na druhých místech.

Nechtějí-li Piráti po čtyřech letech z politické scény zmizet, nezbývá jim nic jiného než začít budovat své regionální ukotvení, bez něhož nemají šanci přežít jako politická síla. To nebude jednoduché a Piráti na to nemají mnoho času, přesně za rok se budu konat komunální volby, které mohou o jejich osudu rozhodnout. A klíčová bude zase Praha, kde mají svého primátora, na jehož hlavu půjdou všechny úspěchy i neúspěchy magistrátní koalice s TOP09+STAN a hnutím Praha Sobě. A TOP09 bude v těchto volbách jistě koukat po jiném partnerovi.