V tomto blogu se chci zastat obsahu a významu slova „dezinformace“, které z nepochopitelných důvodů popírají a zkreslují pánové Klaus a Kalousek. Přitom dezinformacemi všeho druhu jsme stále více obklopeni a je proto velmi důležité, abychom byli schopni je identifikovat a odlišit od pravdivých tvrzení a zpráv.

4. června 2022 v rozhovoru v televizi XTV Václav Klaus v reakci na nahrávku redaktora Veselého o diskuzích probíhajících v posledních měsících a letech v médiích o tzv. dezinformacích a tvrzení redaktora Veselého, že „se vynořili takoví dobří lidé, kteří to umí vyhodnotit, udělat třeba i seznam kdo je a není dezinformátor“ prohlásil

Dezinformace je nesmyslné, prázdné a bezobsažné slovo. Ať ti lidé bojují s opačnými názory. Dezinformace je v drtivé většině případů opačný názor. Nazývejme to opačný názor, říkejme mám opačný názor a nepoužívejme hloupé, darebné, nafoukané slovo dezinformace, protože tím implikujeme, že já vím, co je informace a všechno jiné je dezinformace. Ne, máme rozdílné názory na nejrůznější věci.

V reakci na toto Klausovo tvrzení si přisadil i Miroslav Kalousek podobně matoucími slovy

Také nemám v oblibě slovo “dezinformace”. Používám raději obyčejné, nenafoukané a nedarebné slovo “lež”. A trvám na tom, že lež není názor. Je opakem pravdy, ne opačným názorem.

U něj bych očekával, že chápe obsah slova „dezinformace“ a ví, že to není to samé jako lež, ale že je to výraz pro nepravdivou informaci, která může, ale nemusí být záměrně nepravdivá, takže ji nelze vždy nahradit slovem lež. Samozřejmě má pravdu, že „lež není názor. Je opakem pravdy“ ale to je banalita. I Klaus by mohl chápat, že v drtivé většině případů dezinformace NENÍ to samé jako opačný názor, ale v jeho případě mne zkreslení významu slova „dezinformace“ tolik nepřekvapuje. Jako ilustraci dezinformací, které nejsou ani jiným názorem ani lží, uvedu dva typické případy, jeden z veřejného života a jeden z oblasti mně blízké.


Pavel Rychetský ve Fokusu Václava Moravce Boj za pravdu 14. 11. 2019, jehož se zúčastnili i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, tehdejší předsedkyně Učené společnosti Blanka Říhová a přednosta Ústavu etiky a humanitních studií 3. lékařské fakulty UK Marek Vácha, ke konci pořadu, kdy hovořil o nebezpečí pramenící ze šíření informací v sociálních sítích, prohlásil

Na MIT byl průzkum, který jednoznačně prokázal, že za prvé, lež se na sociálních sítích šíří sedmkrát rychleji než pravda, za druhé, ty tvoří sedmdesát procent obsahu sociálních sítí.

Již v okamžiku, kdy tato slova vyslovil, jsem pojal podezření, že výraz „lež“ ve zprávě o výzkumu na MIT (Massachusetts Institute of Technology) špičkové americké univerzitě, určitě není použit. A opravdu, zpráva se příznačně jmenuje Šíření pravdivých a nepravdivých zpráv v online médiích (The spread of true and false news online). Anglické slovo „false“ má stejný význam jako naše „nepravdivý“ a je tedy opakem slova „pravdivý“. Těchto dvou kategorií zpráv se studie týká. Autoři hned na první stránce v pravém sloupci nahoře výslovně upozorňují, že se vyhýbali použití pojmu „fake news“, neboť tento pojem stejně jako naše „lež“ znamenají záměrné zkreslení pravdy. Netvrdí nic o záměrech dodavatelů informací a zaměřili se místo toho výhradně na pravdivost a zprávy, které byly ověřeny jako pravdivé nebo nepravdivé.

Je překvapující, že právník Rychetského kalibru se, jistě neúmyslně, dopustí takovéto dezinformace o obsahu citovaného článku. Nemám pro to jiné vysvětlení, než, že článek sám nečetl, ale jen recykloval, co o něm povídala jedna paní. Bohužel tím ovšem i on přispěl k tomu, co sám kritizoval. Právě tímto způsobem vznikají a šíří se dezinformace, jak uvidíme i v dalším příkladu.


Dezinformace vznikají a šíří se ovšem nejen ve veřejném životě, ale také ve vědě. Druhý, mimořádně ilustrativní příklad dezinformace, se týká vzniku kvantové mechaniky na počátku 20. století a konkrétně způsobu, jak Max Planck objevil kvantum energie. Vyprávění, které je skoro ve všech knihách a článcích, populárních i odborných a které recyklují i sami špičkoví fyzikové, je ve skutečnosti pohádka, která se dobře poslouchá, protože zní věrohodně, ale která nemá se skutečností naprosto, ale naprosto nic společného. Typický příklad je v knize Briana Greenea Elegantní vesmír. Greene v knize, která je věnována teorii strun, liči klíčový okamžik vývoje moderní fyziky v časti Příliš horko v kuchyni slovy

Cesta ke kvantové mechanice začala jedním matoucím problémem. . . . . V čem je problém? Elektromagnetické vlny nesou energii - například život na Zemi je zcela závislý na sluneční energii, která na Zemi proudí ve formě elektromagnetických vln. Na začátku století spočetli fyzici celkovou energii, kterou nese elektromagnetické zářeni v troubě rozpálené na zvolenou teplotu. Na základě pevně ustanovených výpočtů došli ke směšné odpovědi: že celková energie v troubě je bez ohledu na teplotu nekonečná. Každému bylo jasné, že je to nesmysl.

a o dvě stránky dál Greene pokračuje po exkurzi do bankovnictví takto

Aby snížil vypočítanou energii v troubě z nesmyslného nekonečna na výsledek konečný,. . . vyslovil (Planck, pozn. J.Ch.) směly předpoklad, že energie uložena do elektromagnetického pole v troubě se shlukuje do balíčků podobných mincím a bankovkám.

v nichž počínaje větou "Na začátku století..." co věta, to nesmysl, přičemž vrcholem je poslední tvrzení o Planckovi.

Skutečnou cestu ke kvantu energie popsal Max Planck ve své Nobelovské přednášce v červnu 1920 a charakterizoval ji slovy

Když pohlížím zpět na dobu před dvaceti lety, kdy se pojem a velikost kvanta akce začínal rodit z množství experimentálních skutečností a na dlouhou a křivolakou cestu, která nakonec vedla k jeho odhalení, zdá se mi, že celý tento vývoj jen ilustruje Goethova slova „Tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje“ (z Prologu k Faustovi v překladu O. Fischera, pozn. J.Ch.). A veškeré vědcovo úsilí by se nakonec jevilo jako marné a beznadějné, kdyby se mu po všem tom pachtění občas nepodařilo udělat aspoň jeden krůček prokazatelně směřující k pravdě.

Je zajímavé, že Planck dostal Nobelovu cenu za fyziku za rok 1918 jako výraz "uznání za služby pro rozvoj fyziky objevem kvanta energie" až v roce 1919, protože výbor Nobelovy nadace nenašel v roce 1918 nikoho hodného této ceny a podle pravidel lze neudělenou cenu udělit až následující rok. Zájemcům o vzrušující líčení Planckovy cesty ke kvantu energie doporučuji skvělou studii historika fyziky Helge Kragh napsanou speciálně ke stému výročí Planckova objevu a příznačně nazvanou Max Planck: váhavý revolucionář. Kragh svou studii začíná slovy

Podle standardního líčeni, které lze bohužel stale najit v mnoha učebnicích fyziky, kvantová teorie vznikla, když si fyzikové uvědomili, že klasická fyziky předpovídá rozděleni záření černého tělesa, které je v hlubokém rozporu s experimentem. Na konci 19. století, pokračuje příběh, německy fyzik Wilhelm Wien odvodil vyraz, který rozumně souhlasil s experimentem, ale neměl žádné teoretické opodstatněni. Když pak Lord Rayleigh a James Jeans analyzovali zářeni černého tělesa z hlediska klasické fyziky, výsledné spektrum se lišilo drasticky od experimentu i Wienova zákona. Tváří v tvář této vážné anomálii se Planck pokoušel najit vysvětleni a byl při tom nucen zavést pojem „kvantum energie. . . .Tento příběh je mýtus, blížící se spíše pohádce než historické pravdě. Kvantová teorie nevděčí za svůj vznik žádnému selháni klasické fyziky, ale Planckovým hlubokým znalostem termodynamiky.

Pohádku o způsobu, jak Planck objevil kvantum energie, lze najít i ve Wikipédii, pokud si zadáte heslo Planckův zákon a to v anglické i české verzi. Pokud se ovšem podíváte na heslo Max Planck v angličtině (v češtině je jen velmi krátké shrnutí) narazíte v části Žáření černého tělesa na zcela jiný, tentokrát pravdivý příběh, včetně odkazu na článek Helge Kragh. Skutečnost, že ve Wikipedii existují dva zcela rozdílné popisy jedné skutečnosti je varovné, ale v decentralizované encyklopedii s tím musíme počítat.

Je ovšem zarážející, že pohádka o Planckově cestě ke kvantu energie je i v materiálech samotné Nobelovy nadace, v nichž bychom dezinformaci o největším fyzikálním objevu 20. století neočekávali. V doplňkovém materiálu k tiskové zprávě o Nobelově ceně za fyziku za rok 2005 je uvedeno

Koncem 19. století se věřilo tomu, že elektromagnetické jevy lze vysvětlit pomocí teorie skotského fyzika Clerka Maxwella, který považoval světlo za vlny. Když se však fyzikové snažili pochopit záření vycházející ze žhnoucí hmoty, například Slunce, vznikl problém. Rozdělení intenzity barev nesouhlasilo s teoriemi založenými na původní Maxwellově práci. Mělo být daleko více záření fialové a ultrafialové barvy než se pozorovalo. Dilema vyřešil Max Planck (Nobelova cena 2018) který objevil formuli která se přesně shodovala s pozorovaným spektrálním rozdělením.

Pro zájemce dále uvádím stručný přehled klíčových kroků vedoucích k Planckově kvantu energie:

1862: Gustav Kirchhoff zavedl pojem absolutně černého tělese, který sehrál v dalším vývoji fyziky klíčovou roli.
1896: Wilhelm Wien (Nobelova cena za fyziku 1911) odvodil s použitím Boltzmannovy statistické fyziky plynů rozdělení hustoty záření absolutně černého tělesa jako funkce vlnové délky elektromagnetického záření a to způsobem, který je z dnešního hlediska nesmyslný, ale v té době lidé o struktuře atomu nic nevěděli. Tzv. Wienův zákon perfektně souhlasil s tehdy existujícími experimentálními daty při všech vlnových délkách včetně fialové a ultrafialové. Max Planck tento zákon považoval za přímý důsledek druhé věty termodynamické (zhruba řečeno teplo se šíří z teplejšího na chladnější těleso).
Konec roku 1899: První náznaky, že toto záření je pro velké vlnové délka mírně, ale systematicky nad předpovědí Wienova zákona. To byl pro Planck doslova šok.
Jaro 1900: další svědectví, že Wienův zákon pro velké vlnové délky nesouhlasí s experimentálními daty.
Červen 1900: Lord Rayleight publikoval krátkou práci, v níž modifikoval Wienovu formuli s použitím klasického ekvipartičního teorému (to byly ony Greeneovy "pevně ustanovené výpočty", ale jen pro velké vlnové délky, pro malé vlnové délky, například fialové a ultrafialové světlo, Wienovu formuli neměnil. Rayleighova modifikace Wienova zákona se jen nepatrně liší od Planckova vyzařovacího zákona.
Říjen 1900: Planck přichází s prvním odvozením nového vyzařovacího zákona, který je v souhlase s experimentálními daty pro všechny vlnové délky, které ovšem nebylo nic jiného než ad hoc modifikace Wienova zákona v oblasti velkých vlnových délek, dokonce méně odůvodněná než modifikace Rayileghova.
Prosinec 1900: Planck přichází s novým odvozením, založeným na Boltzmannově statistické fyzice, kterou do té doby Planck ignoroval a v níž se objevuje kvantum energie. Cestu k tomuto odvození nové formule Planck sám popisuje v dopise R. Woodovi z roku 1931 takto:

Nějaký její teoretický obsah bylo nutné najít za každou cenu. Byl to čistě formální předpoklad a moc důležitosti jsem mu nepřikládal. Šlo mi jen o to, že jsem za každých okolností, ať to stálo, co to stálo, musel dojít ke kladnému výsledku.

Svůj postup pak shrnul slovy:

Krátce řečeno, celou věc lze označit za akt zoufalství.

To jsou upřímná slova objevitele kvanta energie, které by měl znát každý mladý fyzik, protože jasně ukazují, jak těžko se rodí skutečně zásadní objevy. Planck objevil kvantum energie, ale nepochopil jeho hluboký význam. Planck nekvantoval energii elektromagnetického záření, jak tvrdí Greene, ale energii jakýchsi oscilátorů, které ovšem vyzařovaly elektromagnetické záření spojitě. Planckovo odvození jeho zákona bylo z dnešního hlediska stejně na vodě, jako Wienovo odvození jeho zákona, v obou případech se opíralo o zcela nesprávné představy o původu záření absolutně černého tělesa. První fyzikálně částečně opodstatněné odvození Planckova zákona podal až v roce 1917 Einstein a jeho úplné odvození v duchu dnešní kvantové teorie podal až v roce 1924 Satyendra Nath Bose. Slouží ke cti Einsteina, že okamžitě poznal přednost odvození neznámého Inda, sám jeho práci přeložil do němčiny a zajistil její publikaci v té době nejprestižnějším časopise Zeitschrift für Physik a na její závěr přidal svůj komentář: „Boseho odvození Planckovy formule považuji za významný pokrok. Jak ukáži jinde, jeho metoda podává také kvantovou teorii ideálního plynu.“ Byl to Einstein, kdo první interpretoval Planckovo kvantum jako kvantum energie elektromagnetického záření a na dlouhou dobu byl také jediný, kdo pochopil hluboké důsledky Planckova objevu.

Pohádka o zrodu kvantové teorie je stokrát opakovaná dezinformace, která se bohužel stala pro většinu veřejnosti, i odborné, pravdou. Proto tak podrobně připomínám skutečný příběh Planckova objevu, který je nekonečně zajímavější než ona pohádka a který by měl být poučením pro současnou mladou generaci. Nevím, kdy a kde pohádka vznikla a nepodezírám nikoho z úmyslného šíření nepravdy. Je ovšem varovné, že přestože zjistit pravdu je v tomto případě jednoduché, stačí si přečíst Planckovu Nobelovskou přednášku a dvě jeho práce z roku 1900, je tak všeobecně rozšířená, a to i mezi fyziky. Je ovšem pravdou, že pojmout podezření, že je to jen pohádka, není tak jednoduché jako v případě Rychetského "lží".

V dnešní době jsme dennodenně vystaveni záplavě informací, u nichž většinou nejsme schopni okamžitě posoudit, zda může jít o dezinformace. Zbývá jediné: soustředit se jen na ty, které považujeme za skutečně důležité a u nich si dát tu práci ověřit jejich pravdivost tím, že najdeme jejich prvotní zdroje.