(Intermezzo 21. srpna)
Jezdinský:
„Odšroubovali mikrofon pomocí bajonetu a vykázali nás ze studia do zadního traktu budovy. Přeřezávali kabely od telefonů, ale brzy jsme zjistili, že na některé zapomněli. Začali jsme s některými diskutovat. Důstojník, s kterým jsem hovořil, mi tvrdil,že budovu neobsazují, že pouze čekají na příchod našich vlasteneckých vojsk. Ta prý přijdou během několika minut a oni jim rozhlas předají. Když hořel tank, přišel nějaký seržant a slušně nás požádal, abychom se stáhli do vzdálenější části budovy; že prý můžeme vyletět do povětří. Stejně slušně jsme mu poděkovali, dodal jsem ovšem: ´Eto vaše dělo´.


Dienstbier:
„Když nás vojáci vyhnali ze studia a z redakčních místností, chodil jsem po chodbách a zastavil se s chlapci v parádních maskáčích a nafialovělých baretech výsadkové jednotky. U elitního vojska jsem předpokládal určitou úroveň vzdělání. Vysvětloval jsem jim, co se tu dělo a dodal, že zrušili staleté přátelství našich národů. Mlčky poslouchali. Jeden to konečně nevydržel. Přitiskl si samopal k hrudi a vykřikl: ´Mlč, co bys dělal ty, kdybys dostal rozkaz!´ Vzdálil jsem se s pocitem, že rozhovor přece jen měl smysl.“ (Pozn.: Vojáci elitní Tamanské divize byli pro jistotu po prvním dnu odvoláni z Československa a nahrazeni jednotkami, o jejichž vojácích, pocházejících často z odlehlých končin Sovětského svazu, velení předpokládalo, že budou méně schopni chápat, o co v Československu jde.)

Lánský:
„Rozhlas měl pracoviště v různých částech Prahy. Díky aktivitě a obětavosti techniků byla bleskově proměněna na náhradní studia a spojena s vysilači. Za zpočátku amatérských podmínek se podařilo vytvořit všechna potřebná politická a technická spojení. S vědomím, že rozhlas je vlastně jediným prostředkem, jímž lze předat informace, snažil se s ním spojit každý, kdo měl co sdělit. Ráno svolával na žádost místopředsedů parlamentu jeho předsednictvo, před polednem už celé Národní shromáždění. V příštích dnech trávili dny i noci s poslanci trvale zpravodajové rozhlasu Magda Kolárová a Rudolf Zeman.
Před 13 hodinou rozhlas vysílal prohlášení čtrnácti ministrů, kterým se podařio sejít v Petschkově paláci u ministra zahraničního obchodu Václava Valeše a kteří odsoudili ´obsazení ČSSR, které se událo bez souhlasu a vědomí československé vlády jako nezákonný akt, odporující mezinárodnímu právu a zásadám socialistického internacionalismu´. V půl třetí ve svém stanovisku Národní shromáždění požadovalo propuštění všech zadržovaných činitelů, obnovu činnosti státních orgánů, a ´kategoricky okamžitý odchod vojsk pěti států...a plné respektování státní suverenity´. ´Žijeme těžké hodiny,´ končí poslanci. ´Věříme, že z nich vyjdeme se vztyčenou hlavou a rovnou pateří.´“

Dienstbier:
„Vysíláni z hlavní budovy jsme obnovili z maličkého studia, skrytého v labyrintu rozhlasového bloku kdesi za obrovskými studii pro orchestry a sbory, jejichž tmu hlídaly sovětské stráže. V té chvíli jsme už věděli o zatčení Dubčeka, Smrkovského, Černíka, Kriegela a pravděpodobně dalších.
V důsledku krachu politického zabezpečení invaze vznikla podivná situce – pro nás už tím, že jsme ještě vysílali. Sovětští vojáci se chovali nejistě. Byli asi instruováni, že budou vítáni jako zachránci Čechoslováků před kontrarevolucí. Přátelé se neobjevovali; neobjevila se ani kontrarevoluce. Přítel i nepřítel v jedné osobě vysvětloval vojákům, že jsou nezvanými hosty, psal nápisy na zdech a vyzýval Ivana, aby se vrátil domů, že mu tam Kolja chodí s Natašou.
Byli jsme ovšem přesvědčeni, že nové rozkazy na sebe nedají dlouho čekat. K večeru žádal Karel Lánský, zastupující dosud nepřítomného ředitele Hejzlara, aby budovu opustili redaktoři, jejichž hlasy veřejnost zná. Měl obavu, aby se nedostavili kolaboranti, kteří by označili známé novináře a chtěli na nich aby – případně s pistolí v zádech – četli zrádcovské texty. Mohli by je také zajistit a znemožnit jim činnost na jiných pracovištích, budou-li jaká. A tak jsme opouštěli Vinohradskou třídu s tím, že se brzy setkáme někde jinde nebo ´v šest večer po válce Na bojišti´. Pokud ještě vůbec.“

Jezdinský:
„Kolem čtvrté jsem přešel do studia vysílání pro armádu v Hviezdoslavově ulici. Měli jsme být připraveni, až zmlkne Vinohradská. Zatím jsme mohli vysílat na krátkých vlnách. Byla to možnost jak informovat desetitisíce Čechoslováků na dovolené v zahraničí.“

Vysílání se pomalu rozšiřovalo a zabíhalo. Relace sekcí, vysílajících v cizích jazycích do světa, přebíraly světové rozhlasové stanice jako autentický hlas obsazené Prahy. Rychle se podařilo zajistit vlastní zpravodajství ze zahraničí. Individuální poslech cizích rozhlasů nahradil monitor, který zorganizoval Jaroslav Jírů se svým malým transistorem spolu s Čestmírem Suchým a Jiřinou Brejchovou. S výjimkou pěti okupačních zemí se nenašel téměř nikdo, kdo by invazi podpořil. Skepticky se vyjádřil i Fidel Castro. Získané zprávy jsme rozmnožovali a dodávali fungujícím ústředním orgánům, institucím a redakcím, které při vyřazení ČTK a přerušení spojení se zahraničím zůstaly bez informací o světě.“
Před 17 hodinou předal městský výbor KSČ v Praze rozhlasu výzvu delegátům 14. sjezdu, aby se neprodleně dostavili do Prahy a hlásili se na obvodních výborech nebo ve velkých závodech.

Večer hodnotil průběh dne Jiří Dienstbier: „V těchto okamžicích už můžeme říci s naprostou jistotou, že zcela ztroskotala argumentace okupantů. Tím, že se jim nepodařilo včas a ani do současné chvíle zlikvidovat svobodné vysílání, nemohli ani formálně před světem, ani před našimi občany předstírat, že o jejich invazi někdo požádal, jak se o to snažili ráno. Přesto, že někteří naši vedoucí představitelé nejsou dosažitelní a byli odvezeni neznámo kam, podařilo se během dneška svolat prakticky všechny významné instituce našeho státu. Prohlášení vlády, Národního shromáždění, všech krajských výborů KSČ potvrdila, že vojska Varšavské smlouvy do naší země nikdo nepozval. Naše síla je v klidu, v naprosté legalitě, v naprostém vědomí všech u nás doma i v zahraničí, že jsme zcela v právu.“

Sláva Volný neskrýval svůj nepokoj: „Co tedy bude dál? Budou se zřejmě snažit vzbudit zdání alespoň určité legality, vytvořit nějakou okupační vládu. Kdo bude ochoten se tomu propůjčit? Kdo bude ochoten do smrti žít s hnusným stigmatem zrádce?...Nejsem ovšem idealista a vím, že i u nás se najdou kolaboranti...Ale přátelé, chci věřit ve svůj lid, ze kterého jsem se narodil...Zrada přece nepatří do chyb našeho národního charakteru...Hledejme v sobě sílu vydržet. Musíme vydržet, v tom je jediná naše záchrana.“

Po 21 hodině konečně dorazil po složité cestě z Bratislavy ústřední ředitel rozhlasu Zdeněk Hejzlar. Ihned přišel k mikrofonu: „Měl jsem také možnost vidět, jak velkým služebníkem je občanům náš rozhlas...Naše posluchače bych chtěl ujistit, že jsme dál na svém místě a že budeme dále pracovat tak, jak jsme na to zvyklí a jak v tom vidíme své velké poslání.“
V půl 11 večer prezident Ludvík Svoboda telefonem ze své kanceláře znovu potvrdil, že vojska přišla „bez souhlasu ústavních orgánů státu, které však, vycházejíce ze své odpovědnosti k národům naší vlasti, musí vzniklou situaci urychleně řešit a dosáhnout brzkého odchodu cizích vojsk“. Oznámil, že se sešel s vládou, svolal plénum Národního shromáždění a zítra bude pokračovat v jednání. Vyzýval opět k rozvaze a ujistil: „Pro nás není cesta zpátky.“

Před půlnocí Jaroným Janíček u mikrofonu už skoro žertuje: „Přes všechny tanky v ulicích a letadla na obloze můžeme být opravdu klidní. Historie dá za pravdu nám. A s námi i svobodě, lidskosti a skutečnému lidskému socialismu. Přátelé, posloucháte vysílání Československého rozhlasu. O všech dalších událostech vás budeme průběžně informovat, pokud to samozřejmě ještě bude v našich silách. Dělá se nám to zatím velice dobře, víme, že jste s námi a že nás posloucháte.“