Další kolo jednání o obnovení dodávek ruského plynu do 18 evropských zemí zase nevedlo k jedinému výsledku, který by měl smysl: obnovení dodávek. V Bulharsku lidé mrznou, Slovensko má štěstí, že z České republiky, která má více zdrojů, poteče plyn poprvé potrubím ze západu na východ.

Není snadné vyznat se ve všech ekonomických, politických, technických příčinách a zápletkách rusko-ukrajinského sporu. Signálem blížícího se nebezpečí bylo, když ukrajinský prezident v říjnu loňského roku vetoval dohodu Vladimíra Putina s Julií Timošenkovou o zvýšení ceny za plyn. V jednáních na konci roku pak Ukrajina odmítla zvýšení přátelské ceny 179 dolarů za tisíc kubíků na 250 dolarů a Moskva odpověděla požadavkem tržní ceny 458 dolarů, kterou platí jiní zákazníci. Rusko potom nejprve snížilo dodávky o množství plynu pro Ukrajinu a když se ukázalo, že si Ukrajinci plní zásobníky plynem určeným pro další klienty, zavřel Gazprom kohoutky úplně. Dnešní situaci komplikuje, že do potrubí je třeba napumpovat plyn potřebný k tomu, aby mohl být provoz vůbec zahájen. Kromě toho Ukrajina obrátila v potrubí z Ruska do Užhorodu tok plynu, aby ze zásobníků v západní části země tekl do východních oblastí s převážně ruským, vládě nepříliš nakloněným obyvatelstvem.

V Evropě, a u nás, se označují viníci podle politických sympatií a antipatií. Rusko se obviňuje z velmocenského tlaku na někdejší součást Sovětského svazu. Chce-li však Ukrajina zdůrazňovat svou nezávislost, nemůže chtít od Ruska výhodnější podmínky než jaké mají ostatní zákazníci. Kromě toho se v Kyjevě vede boj o kontrolu nad plynem mezi skupinami, které mají oporu nebo jsou přímo součástí vládních kruhů. Významní činitelé businessu v obou zemích mají prsty také ve společnosti RosUkrEnergo, která obchoduje s plynem, je registrovaná v daňovém ráji švýcarského kantonu a vlastní ji zpoloviny Gazprom a zpoloviny ukrajinští oligarchové.

Tok plynu se v dohledné době obnoví, i když někteří odborníci odhadují, že ukrajinské zásoby mohou vydržet do jara. Ale jde také o miliardové příjmy a ztráty každým dnem narůstají.

Evropská unie při téměř nulových možnostech ovlivnit rusko-ukrajinský spor hrozí zablokováním přijetí Ruska do Světové obchodní organizace (WTO) a Ukrajině tím, že přišla nadlouho o splnění přání jejích vládců zapojovat se do evropské integrace. Nepomůže ani vyhlášení premiéra Topolánka, že „určitá dávka trpělivosti byla v evropských zemích vyčerpána“ a že „dnes je postoj Evropské komise i českého předsednictví EU mnohem tvrdší, než byl před několika dny“. Za krizi totiž může do značné míry také Evropská unie. Dosud se nedohodla na jednotné energetické politice, propojení svých systémů a společné východní politice, která bude respektovat Rusko i Ukrajinu a spolu s nimi zajišťovat energetické zdroje pro všechny a tím přispívat k bezpečnosti a prosperitě v celém evropském prostoru. K tomu je ovšem třeba, aby se Evropa stala skutečně silným hráčem s efektivními institucemi, které nabízí Lisabonská smlouva. Česká republika k tomu může přispět, přestane li konečně kličkovat s její ratifikací. České předsednictví by tím posílilo svou autoritu, tolik potřebnou v současných krizích. A kdoví, co nás ještě čeká.