Joe Biden to formuloval v Mnichově diplomaticky, ale jasně: „Budeme pokračovat ve vývoji protiraketové obrany jako protiváhy rostoucí íránské kapacitě za předpokladu, že tato technologie bude účinná a bude odpovídat vynaloženým nákladům. Budeme o tom hovořit s našimi spojenci v NATO a s Ruskem.“

Po vypuštění íránské družice a s vědomím, že někteří politikové v Česku a Polsku utratili při prosazování protiraketové obrany příliš velký politický kapitál, nabídl alespoň ústupovou cestu. Biden jako dlouholetý kritik všech derivátů hvězdných válek ví, že jejich strategický význam a účinnost jsou zanedbatelné a náklady na jejich zhotovení mnohonásobně větší než prostředky na jejich zneškodnění. O poselství přicházející z Washingtonu však nelze pochybovat. Také Ron Asmus, který před deseti lety na State Departmentu dojednával naše přijetí do NATO, dnes ředitel bruselského Transatlantického centra, řekl, že Obama nevidí důvod spěchat s instalací radaru v Česku a raket v Polsku. Také proto, že ruské obavy chápe Washington jako legitimní v tom, že systém může předjímat jeho pozdější rozšiřování. Rusko nemůže rozhodovat o zásadních otázkách americké obrany, ale o legitimních obavách jsou Američané připraveni jednat.

Plán Bushovy administrativy na radar a rozmístění raket vycházející z unilateralistické koncepce měl pouze politický cíl oslabovat evropskou jednotu a využít k tomu naší části Rumsfeldovy „nové Evropy“ jako trojského koně. Rozhodování o nových zbrojních systémech se v koncepcích Obamovy vlády má opírat o společné vyhodnocení hrozeb 21. století se spojenci a také s Ruskem, bez jehož účasti nelze světovou bezpečnost zajistit. Už proto, že hlavní soudobá nebezpečí vycházejí z jeho sousedství v širokém pásmu nestability táhnoucím se od Blízkého východu celou jižní Asii. Stejně jako Biden se pro zapojení Ruska do evropské bezpečnostní architektury v Mnichově vyslovila německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který už před časem navrhl svolat novou konferenci o bezpečnosti v Evropě.

Hillary Clintonová při slyšení v Senátu argumentovala, že je třeba „obnovit smlouvy a systém založený na pravidlech“, který vláda George Bushe rušila. Odstoupila od smlouvy o antibalistických raketách z roku 1972, aby si uvolnila ruce pro protiraketovou obranu, která je, jak napsal New York Times stále ještě „pie-in-the sky“, koláč na obloze, nebo česky holub na střeše. Neučinila nic pro zákaz výroby štěpného materiálu. Stavěla se proti smlouvě o zákazu všech jaderných zkoušek, kterou chce Obama prosadit. Jediná smlouva s Ruskem o omezení zbrojení z roku 2002 ponechává USA a Rusku na 20 000 jaderných zbraní. Obama navrhuje novou smlouvu, která by počty snížila na 1 000 kusů na každé straně. Začalo jednání o dohodě nahrazující smlouvu START z roku 1991, která má vypršet v prosinci. Obama se v kampani také vyslovil proti konstrukci nové jaderné hlavice. A slyšíme také z Ameriky, že „chtějí-li Spojené státy získat důvěryhodnost, požadují-li na jiných zemích, aby omezily své jaderné ambice, musí omezit své vlastní.“

Nový jazyk prostupuje všechny americké debaty o strategii. „Amerika nemůže řešit nejnaléhavější problémy sama, a svět je nemůže řešit bez Ameriky,“ řekla Clintonová v Senátu. „Musíme používat to, čemu se říká „smart power“ (chytrá síla), celou šíři nástrojů, které máme k dispozici“. Joseph S. Nye, autor pojmu „soft power“ (měkká síla) považuje „smart power“ za kombinaci měkké a tvrdé síly (hard power).

Náplň strategického partnerství Ameriky s Evropou už není jako před desítiletími pouze vojenská, i když i zde budou značné nároky na boj s terorismem a jeho základnami. Biden to potvrdil, když řekl, že „budeme žádat od našich spojenců, aby znovu zvážili své postupy, včetně ochoty použít sílu, když všechny ostatní prostředky selhaly“. Nicméně, Amerika „bude opět klást důraz na diplomacii, rozvoj, demokracii a ochranu naší planety“. Také NATO se má přeměnit. Slovy Asmuse „musí posílit schopnost zajistit nejen vojenské řešení krizí, ale také následnou ekonomickou rekonstrukci a rozvoj v konfliktních oblastech“. Příkladem nepřipravenosti a neschopnosti NATO čelit těmto výzvám je dnes především Afghánistán.

Ze všech těchto amerických úvah ještě musí vykrystalizovat reálná politika. Nelze si dělat iluze, že to bude snadné a že se vše povede. Pro českou politiku to znamená zbavit se provincionálního myšlení, které se projevilo v debatách o radaru v Brdech, kdy jsme slyšeli, že Američanům, kteří nám tolikrát pomohli, musíme z vděčnosti vyjít vstříc, když na nás něco chtějí, kdy se odpůrci radaru obviňovali z antiamerikanismu nebo dokonce z touhy vrátit se pod ruský čepec. Na nás nic nechtěli Američané, ale Bushova administrativa, která svou velikášskou představou o „americkém století“ jen rozmnožovala nebezpečí, která nám dnes hrozí. Včetně toho, že oslabila důvěru v euroamerickou civilizaci v ní samé a v ostatním světě. Rodící se filosofie Obamovy administrativy vytváří předpoklady pro potřebnou změnu. Zatím nic víc. Ale záleží také na nás, nakolik si pro sebe ujasníme, zda a jak se chceme podílet svými myšlenkami a činy na strategické debatě, která nás všechny čeká.

(Zkrácený text vyšel v Právu 11.2.2009)