Oškubání s hlubokou pokorou
Premiér ČR, ten oficiální, tedy Petr Nečas, sdělil v rozhovoru pro Hospodářské noviny 27. srpna 2010, že sice premiérem je on, ale že dalšímu významnému muži ve vládě, Miroslavu Kalouskovi, ve věci povodňové daně ustoupí. Ale jen na rok a s hlubokou pokorou a omluvou veřejnosti. Takže si náš erár přeci jen asi vezme od každého, chudého či bohatého, mokrého či suchého, stovku navíc.
Proč premiér Nečas svému rivalovi ustoupil ? Miroslav Kalousek byl před tím zleva i zprava kritizován, že navrhuje něco, co zavání nepopulární daní z hlavy. Petr Uhl to v Právu dokonce přirovnal k praxi feudalismu, kdy podobné kapitační daně vybírala vrchnost od svých poddaných (připomeňme, že u nás např. císař Leopold v roce 1676 zavedl daň z komína, v Rusku o ní pro měšťanstvo a rolnictvo uvažoval car Petr I.). Daň z hlavy se dříve používala také jako vstupní klauzule při všeobecných volbách: kdo chtěl volit, musel odvést určitou daň. Tato praxe ale byla nakonec označena jako diskriminační (i když v USA byla zakázána 24. dodatkem ústavy až v roce 1964).
Daň z hlavy se v moderních dějinách pokoušela znovu zavést britská premiérka Margaret Thatcherová (Poll Tax neboli Community Charge). Vyústilo to v březnu 1990 v Londýně do možná největších srážek občanů Velké Britanie s policií v poválečné historii. Možná právě koketování s poll-tax nakonec stálo Margaret Thatcherovou premierské křeslo. Možná by se mohl ministr Kalousek upomenout na "upřímný" výrok Jeana-Baptista Colberta, ministra financí krále Ludvíka XIV.: „Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela.“ Je přeci před volbami a krajské volby v roce 2008 prohrála pravice na otázce poplatků u lékaře.
Ministr Kalousek odmítá, že prý nejde o žádnou „poll tax“. U každého poplatníka se má jen snížit základní sleva na dani z příjmů fyzických osob o sto korun měsíčně. Ti nejchudší žádné daně neplatí, nemohou uplatnit žádnou slevu, která by jim mohla být snížena. Pouhá stokoruna prý nezmění to, že určitá přežívající progrese u příjmové daně zůstává zachována. A částku na dvě piva a cigarety prý může zaplatit „každý, kdo chodí do práce.“
Paušální poplatek bez ohledu na příjem poplatníka je ale v každém případě ukázkou nespravedlivé daně. Proto není v současnosti praktikována snad nikde na světě, třebaže je to věc poměrně jednoduchá a administrativně velmi nenáročná. U lidí s podprůměrnou mzdou je i ta stovka docela dost. Na takové oškubání je omluva s hlubokou pokorou houby platná.
Doba asi není vhodná na další vládní dluhopisy. Dobrá. Ale povodně se bohužel přeci opakují každý rok. Copak by nešlo posílit kapitolu rozpočtových rezerv i na základě normálních rozpočtových opatření ? Je tu možnost větší míry solidarity (procentem z mzdových příjmů). Je tu možnost zaměřit se místo plošných škrtů, které může provést i cvičený orangutan, spíše na chytré úspory, které nepoškodí ekonomiku a povedou k větší efektivnosti sociálního státu.
Proč premiér Nečas svému rivalovi ustoupil ? Miroslav Kalousek byl před tím zleva i zprava kritizován, že navrhuje něco, co zavání nepopulární daní z hlavy. Petr Uhl to v Právu dokonce přirovnal k praxi feudalismu, kdy podobné kapitační daně vybírala vrchnost od svých poddaných (připomeňme, že u nás např. císař Leopold v roce 1676 zavedl daň z komína, v Rusku o ní pro měšťanstvo a rolnictvo uvažoval car Petr I.). Daň z hlavy se dříve používala také jako vstupní klauzule při všeobecných volbách: kdo chtěl volit, musel odvést určitou daň. Tato praxe ale byla nakonec označena jako diskriminační (i když v USA byla zakázána 24. dodatkem ústavy až v roce 1964).
Daň z hlavy se v moderních dějinách pokoušela znovu zavést britská premiérka Margaret Thatcherová (Poll Tax neboli Community Charge). Vyústilo to v březnu 1990 v Londýně do možná největších srážek občanů Velké Britanie s policií v poválečné historii. Možná právě koketování s poll-tax nakonec stálo Margaret Thatcherovou premierské křeslo. Možná by se mohl ministr Kalousek upomenout na "upřímný" výrok Jeana-Baptista Colberta, ministra financí krále Ludvíka XIV.: „Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela.“ Je přeci před volbami a krajské volby v roce 2008 prohrála pravice na otázce poplatků u lékaře.
Ministr Kalousek odmítá, že prý nejde o žádnou „poll tax“. U každého poplatníka se má jen snížit základní sleva na dani z příjmů fyzických osob o sto korun měsíčně. Ti nejchudší žádné daně neplatí, nemohou uplatnit žádnou slevu, která by jim mohla být snížena. Pouhá stokoruna prý nezmění to, že určitá přežívající progrese u příjmové daně zůstává zachována. A částku na dvě piva a cigarety prý může zaplatit „každý, kdo chodí do práce.“
Paušální poplatek bez ohledu na příjem poplatníka je ale v každém případě ukázkou nespravedlivé daně. Proto není v současnosti praktikována snad nikde na světě, třebaže je to věc poměrně jednoduchá a administrativně velmi nenáročná. U lidí s podprůměrnou mzdou je i ta stovka docela dost. Na takové oškubání je omluva s hlubokou pokorou houby platná.
Doba asi není vhodná na další vládní dluhopisy. Dobrá. Ale povodně se bohužel přeci opakují každý rok. Copak by nešlo posílit kapitolu rozpočtových rezerv i na základě normálních rozpočtových opatření ? Je tu možnost větší míry solidarity (procentem z mzdových příjmů). Je tu možnost zaměřit se místo plošných škrtů, které může provést i cvičený orangutan, spíše na chytré úspory, které nepoškodí ekonomiku a povedou k větší efektivnosti sociálního státu.