Poslanci za Věci Veřejné oznámili, že chtějí prosadit snížení spotřební daně z motorové nafty o 2,50 Kč na litr. Jejich ministr Vít Bárta možná očekává od populárního slibu snížení cen pohonných hmot i nějaké politické body. Otázkou ovšem zůstává, zda by tento krok skutečně ulevil českým spotřebitelům a jaké by byly dopady na náš napjatý státní rozpočet.

S podobným návrhem jako Věci veřejné přišla v roce 2005 tehdy ještě opoziční ODS. Vlastimil Tlustý navrhoval, aby se spotřební daň z pohonných hmot snížila až na povinné minimum určované EU. Protože je toto minimum stanoveno v eurech, má na ni také vliv vývoj měnového kursu a výraznější změna kursu může odstranit rozdíl zdanění, který nepodléhá unijní harmonizační povinnosti.
Konečné sazby jsou v jednotlivých státech EU v různé míře nad tímto povinným minimem (aktuálně 330 eur na 1000 litrů) – např. Německo má daň z motorové nafty sazbu vyšší než Česká republika, Polsko nebo Rakousko naopak nižší. Vládní ČSSD v roce 2005 tento návrh poslance Tlustého ještě odmítla. O tři roky později si role vyměnili. V roce 2008 navrhl snížení sazby této daně sociálně demokratický poslanec Milan Urban a proti byla pro změnu pravicová vláda.
Dnešní situace je po hospodářské recesi v roce 2009 mnohem složitější – odráží to i obecná debata o oddlužení a hospodářském růstu. Nepřekvapí, když pro snížení daní z principu horuje ředitel Liberálního institutu Miroslav Ševčík. Realita se ale nepodřizuje ideologickým principům kohokoliv. Proto se i Topolánkova a Fischerova vláda snažily konsolidovat veřejné finance i pomocí opatření na příjmové straně veřejných rozpočtů. Dávaly samozřejmě přednost nepřímým daním před daněmi přímými.
ČR v roce 2009 v rámci vládních rozpočtových opatření zvýšila daň z nafty o 1 korunu na litr. Za období leden-září letošního roku se také výnos této daně oproti loňsku zvýšil o 2,5%. Na Slovensku, kde byla ale tato sazba už dlouhodobě vysoká, naopak tuto sazbu snížili s tím, že to bude impulsem pro stavebnictví lesnictví a přepravu osob i nákladů. A dostali se tak spolu Polskem nebo Rakouskem pod úroveň ČR.
Skutečností je, že velkodopravci používající ČR k tranzitu Evropou, nyní tankují raději na území států nabízející naftu za nižší cenu než u nás. Dálkové kamiony k tomu používají dokonce velkonádrže na pohonné hmoty, které zvyšují dojezdové vzdálenosti na jedno natankování. Odliv zahraničních tankujících znamená snížení zisků zejm. čerpacích stanic v pohraničí, popř. provozovatelů servisního systému čerpacích karet. Pokud by si na nižší tuzemskou poptávku stěžovaly i české rafinerie, určitě ví, že převis nabídky na trzích odstraní až oživení ekonomiky.
V zahraničí tankují častěji samozřejmě i tuzemští kamionoví dopravci, v omezené míře se to týká také našich občanů jezdících osobními automobily s dieselovým motorem. Část dopravců se také přesouvá k tankování bionafty, kde je spotřební daň nižší. Do chování subjektů silniční dopravy a intenzity tranzitu přes ČR se také promítá zpoplatnění silniční cesty, tedy výběr mýtného. A ekologové při této příležitosti připomínají, že silniční doprava je v ČR stále velice zvýhodňovaná oproti ekologičtějším typům dopravy.
Třeba zdůraznit, že spotřební daň z pohonných hmot je pro český rozpočet druhý nejsilnější daňový příjem (po DPH). Proto jakýkoliv zásah do této daně je rozpočtově velmi citlivý. Ministr Bárta argumentuje, že prudce zvýšená poptávka po naftě by měla kompenzovat snížení daňové sazby, problémem ale je věrohodnost jeho propočtů.
Na přírůstku spotřeby totiž Bárta kalkuluje dodatečné inkaso +1,6 mld korun. Ovšem jeho vládní kolega ministr financí Kalousek mu oponuje, že propad celkového inkasa vyvolaný snížením sazby až o 23% by mohl dosáhnout až 15 mld Kč (z minerálních olejů se dosahuje až kolem 80 mld korun daňového příjmu).
Nespolehlivý je také předpoklad zvýšení spotřeby nafty, protože ta nesouvisí přímo s daněmi, ale s cenou. Zmapujeme-li fenomén cenové elasticity u těchto komodit, tak ceny se snadněji mění s růstem daní (směrem nahoru), než s poklesem daní (směrem dolů). Snížení sazeb totiž nemusí vést ke snížené cen, ale ke snížení marží distribučních firem.
Hodně záleží na velikosti změny daní a konkurenčním tlaku, působí také světový vývoj cen, které po krizi opět ožily a derou se nahoru. Přesun nákupů pohonných hmot z ČR na Slovensko by se asi konal i kdyby nedošlo k loňskému zvýšení daně o 1Kč. Možná budou opět zvyšovat ceny nafty i sousední země, které nám dosud cenově konkurují.
Pokud by celá akce spuštěná poslanci Věcí veřejných a podporovaná poslanci za ČSSD skončila jen vyššími zisky čerpadlářů, připomínalo by to obdobný zbytečný humbuk kolem českého šrotovného. Dodatečné škrty výdajů v případě výpadku příjmů by si asi ČSSD také nepřála. Proto je třeba propočty důkladně zvážit, vycházet nejen z dat z prvních měsíců letošního roku, ale také z odhadu vývoje cen ropy, měnových kursů a odhadu chování jiných zemí a prodejců pohonných hmot v příštím období.
Neuškodí ani zvážit jiné formy řešení – např. ve Francii, Španělsku a nebo Slovinsku existuje systém místní podpory poptávky po naftě na obchodní účely (tzv. profesionální nafta). Příslušná směrnice EU (2003/96/ES) umožňuje zavést systém zpětných refundací části spotřební daně což by ulevilo cílené skupině dopravců a nepoškodilo tolik veřejné rozpočty. Skupiny občanů využívajících pro osobní účely dieselových vozidel by se to samozřejmě nedotklo. Ti ale v této hře velkých zájmů kolem prodeje nafty asi hrají malou roli.