Prezident Václav Klaus nám nadělil adventní varování. V ročence časopisu The Economist „World in 2011“ přiznal, že ho trápí, že se v příštím roce EU chystá významně pokročit od unie měnové k unii fiskální. V osobité logice pak sleduje narušování údajně spontánního řádu od revoluce francouzské, přes revoluci říjnovou až po evropský sociální model.

Jaký základ má toto Klausovo sýčkování ? V říjnu 2010 představila Evropská komise své návrhy na reformu evropského rozpočtu pro období 2014-2020. Z návrhů je zřejmé že elity EU zcela pragmaticky domýšlí politickou unii v rovině vztahu měnové a fiskální politiky. Že ve funkční hospodářské politice jedno souvisí s druhým nepochybně profesor ekonomie Klasu jistě ví. Unie už jednu čistě federální instituci má, tedy Evropskou centrální banku. A pokud EU vztah své měnové a rozpočtové politiky nevyřeší, může si nechat o skutečné politické unii jenom zdát.
Nejde tedy o to strašit se rozpadem vestfálského systému národních států (kdo to již ze školy zapomněl, vznikl už v 17. století), ale říci jasně, zda závazek vytváření politické unie bereme vážně a ujasnit si, co si pod pojmy fiskální unie vůbec představujeme. Nemusí jít o maximální centralismus fiskálních kompetencí, ale o racionální naplnění principů subsidiarity v rozpočtové oblasti. Pan prezident si prostě zjevně plete federalismus a centralismus.
Vláda ČR si nechala v parlamentu 9.12. 2010 poměrně rychle schválit k návrhům Evropské komise svoji rámcovou pozici. Prošlo to bez větších příprav ale i bez debat s opozicí. Až ex post se v médiích objevily úvahy na téma nezbytnosti či naopak nepřijatelnosti evropské fiskální unie. Téma, které nabývá na významu i proto, že krize zásadním způsobem mění pohledy na evropskou solidaritu a směr vývoje celé EU.
Nevím, jestli současná vláda nechce a nebo neumí říci svoji koncepční představu, jakou Unii by chtěla dlouhodobě budovat. Chceme integraci prohlubovat a nebo ji spíše omezovat a některé oblasti dokonce denacionalizovat ? Co je efektivní rozhodovat a také financovat na evropské úrovni ? Dojde-li ke snížení výdajů na Společnou zemědělskou politiku, proč měnit objem evropského rozpočtu ? Je přeci možné zdroje přesměrovat na něco z evropského hlediska potřebného.
Sbližování členských zemí EU (tzv. koheze) je věcí rozpočtové solidarity. Splaskávající evropský rozpočet neudrží společné evropské standardy. Ovlivní to vztahy starých a nových členských zemí ale i další ufinancovatelné rozšiřování EU. Samozřejmě, ČR je nyní na 85% průměru EU. Jak se tento rozdíl snižuje, staneme se asi jednou z čistých příjemců čistými plátci do evropské pokladny ve prospěch chudších zemí. Uvědomme si přitom, že současná váha evropského přerozdělování (limit příjmů evropského rozpočtu je 1,24% GNP) z něj dělá jen doplňkový zdroj.
Chronickým problémem jsou samozřejmě výdaje na evropskou administrativu včetně efektivnějšího finančního řízení. Řešení tohoto problému je ale dlouhodobé. Aktuální je nyní otázka plateb do evropského rozpočtu. Chceme jejich konstrukci zjednodušit a nebo je spíše tlačit dolů ? Pod tlakem reality totiž už vzniká poptávka po solidaritě na extralegální úrovni (nad rámec smluvního základu EU).
Debaty o fiskálním federalismu prostě musí dostat konkrétnější podobu. Nejde o rezignaci na vlastní fiskální suverenitu, ale o debatu kterou část si podržíme a kterou budeme sdílet společně. Ať se nám to líbí nebo ne, dnešní EU je po ratifikaci Lisabonské smlouvy slepencem řady koordinačních, konfederativních ale i federativních prvků. Co s ni i dál je samozřejmě věcí politické debaty. A určité prvky federální federace tu už přeci máme i dnes : posílení rozpočtových kompetencí Evropského parlamentu, povinné minimum u nepřímých daní i snahy o sbližování v otázkách konsolidace daňového základu u daní příjmových.
Relativně novým problémem je debata o evropské dani. Jejím zavedením bychom posílili federální charakter evropského fiskálu. Pokud se EU chystá zrušit zdroj evropského rozpočtu založený na národní DPH, tak to nepůjde bez náhrady.Vláda ČR chce hledat náhradu jen ve vlastním zdroji spojeným s vývojem GNP. Jiným řešením by byla společný zdroj, tedy nějaký druh eurodaně. To by musela Evropská rada schválit jednomyslně a možnost vlády ČR blokovat tento směr b\y byla značná.
Asi nepříliš reálné by bylo schválit specielní energetické daně (carbon tax) či daňový odvod založený na výnosech z aukcí emisních povolenek. Pozornost si ale zaslouží možnost zatížení unijního bankovního sektoru společným evropským poplatkem. Proč by banky v EU měly přesouvat na veřejné finance své soukromé ztráty v krizi ztráty a přitom to nevracet ze svých zisků?
Bankovní odvody do solidárních fondů by pomohly řešit různé asymetrické šoky a podpořit fungování Paktu stability. Po finanční krizi by bylo logické vyhlásit alespoň na území EU tzv. Tobinovu daň (procento ze spekulativních transakcí) ale to opět narazí na jednomyslnost. Ale konstrukce evropského bankovního poplatku (nikoliv daně) podléhá rozhodování kvalifikovanou většinou.
Další otázkou je harmonizace přímých daní. Sbližování daňových politik je také řešením daňové konkurence, aby daňový dumping neeskaloval až do absurdních poloh. Nejde o sjednocování sazeb u daní z příjmů, rozdíly mezi jednotlivými státy jsou opravdu velké a tento návrh by byl opravdu předčasný.
Na evropskou půdu ovšem už dávno patří téma harmonizace daňového základu. Evropská komise již v roce 2007 přijala rozhodnutí o Common consolidated corporate tax base (CCCTB). Různé úlevy a zápočty jsou samozřejmě nástrojem aktivní strukturální politiky, ale také zdrojem daňových úniků a růstu nákladů na tzv. daňovou optimalizaci.
V neposlední řadě je tu zárodek společných evropských bondů. Tato myšlenka se objevila především ve spojení se sanováním rizika bankrotu Řecka a Irska. V návrhu Evropské komise se myšlenka vypsání evropských dluhopisů spojuje nikoliv s financováním evropských průšvihů, ale evropských projektů. Mohl by to být významný zdroj, ovšem na jedné straně se budou obávat země s významným objemem národních dluhopisů, že budou vytěsňovány z trhu (crowding efect), jednak je otázkou, jak přenést riziko také na soukromé investory, aby nebyl věřitelem poslední instance opět jen evropský daňový poplatník.
Nejen Václava Klause trápí budoucnost EU i celé Evropy. Otázkou ovšem je, kde hledat racionální a funkční řešení, které nemá kořeny až v 17. století. Tvorba evropského rozpočtu, harmonizace daní a současně lepší koordinace tvorby národních rozpočtů jsou témata, před kterými se neschováme do minulosti, ať již nás představa fiskální federalizace v EU leká či nikoliv.