Energetika je velký byznys ale současně velká strategická výzva. Nová vize pro energetiku je významnou kartou v budoucí globální konkurenci Evropy. A energetická bezpečnost je pojem, který se stává frekventovaným v slovníku geopolitiky. Ale nejen závislost na dodávkách energie, ale i růst cen či ekologická rizika mohou vést k situaci, která svým dopadem na ekonomiku bude daleko závažnější než ropné šoky ze 70. let minulého století.

Katastrofické scénáře vývoje naší energetiky jsou součástí argumentária na podporu té či oné varianty energetické politiky. A blíží se chvíle, kdy budeme muset v ČR přijmout rozhodnutí, které ovlivní podmínky ekonomického rozvoje na desetiletí.
Kolik budeme potřebovat energie a v jaké struktuře energetických zdrojů budeme tuto potřebu zajišťovat je základem debat o tzv. dlouhodobě udržitelné energetickém mixu. EU se usiluje povýšit energetiku na společný zájem, to však naráží na dosud nízký společný jmenovatel energetických politik jednotlivých zemí. Situaci ovšem může vytváření jednotného energetického trhu EU. je zřejmé, že právě energetika disponuje vleklým integračním potenciálem (lze připomenout historii montánní unie a Euratom). Vybavit decizní sféru objektivními argumenty je úkolem odborné komise, která byla nedávno pro tento účel zřízena vládou ČR. Její výstupy se stanou předmětem zájmu politiků, ekonomů i ekologů.
Stále častěji používaným pojmem je energetická bezpečnost ČR. Zahrnuje nejen bezpečnost dodávek energetických vstupů do české ekonomiky (rovnoměrné dodávky, ochrana infrastruktury), ale i problematiku snižování závislosti na cizích zdrojích. Některé dodavatelské země jsou politicky nestabilní, některé jasně říkají, že chtějí používat exklusivitu svých dodávek jako nástroj zahraniční politiky. Důležitá je i vlastnická kontrola nad strategickými zdroji a energetickou infrastrukturou.
Akční plán EU zmiňuje tři cesty zvýšení energetické bezpečnosti. Je to diversifikace dodávek energie, snižování energetické náročnosti ekonomiky a využití vlastních zdrojů. EU dostává z Ruska 30% ropy a 50% plynu (jde o 2/3 ruského exportu). Pro srovnání ČR dováží z Ruska 71% ropy a 74% plynu. Podle prognóz do roku 2030 podíl dovozu energií do EU ještě poroste. EU je přitom druhý největší energetický trh na světě a třetí největší světový odběratel (po USA a Číně). Otázka energetického partnerství EU a Ruska je proto stále významná.
Určitým východiskem k diskusím o energetickém partnerství EU a Ruska je Energetická charta EU. Řeč je o možných evropských investicích do sibiřských nalezišť a do modernizace tranzitu z Ruska do EU. Energetický dialog EU a Ruska však není bez konfliktů. Jde zejména o cenovou stabilitu energetických importů do EU (obchodování s energií podle principů WTO) a zájem ruských investorů pronikat na evropský energetický trh. Strategičtí hráči jako jsou Gazprom, E.ON, BASF a další mají samozřejmě různé zájmy a vytvořit funkční kompromis není snadné.
Do EU bude přitékat zemní plyn z jižního Ruska novým plynovodem po dně baltického moře (Polsko a pobaltské země přitom nelibě nesou, že nebudou tranzitní zemí). V rámci diversifikace má pro EU význam posílení trasy plynovodu „Nigerie –Niger - Alžír – EU“. Alternativu nabízí rozsáhlá investice do tzv. projektu Nabucco – tj. dodávky plynu z Iránu, Kazachstánu a Ázerbájdžánu do EU přes Turecko. Na tuto jižní trasu obcházející Rusko by se mohly napojit země arabského poloostrova, Blízkého Východu, Egypt a další.
Z výše řečeného je zřejmé, že stoupá význam lepšího využívání vlastních zdrojů energie. V EU to znamená především možnost renesance jádra při respektu k bezpečnosti atomových elektráren a úložiště jaderného odpadu. V ČR to znamená buď dostavět 2 bloky JETE a nebo začít s výstavbou jaderné elektrárny už vyšší generace, nejspíš v lokalitě Blahutovice na severní Moravě. Otevírá to nejen otázku rozšíření těžby uranu v ČR, ale i závislost na dovozech palivových článků (dodává ruská TVEL). Na evropském trhu si budou konkurovat i technologie – nejen německý Siemens či americký Westinghouse, ale i ruský Atomstrojexport a další.
Výstavba nových kapacit je předpokladem soběstačnosti ČR ve výrobě elektrické energie. V ČR jde dnes na export zhruba ¼ vyrobené energie (zatím jsme jedním z největších exportérů na kontinentu - po Francii). Trend vyrovnávání výroby ze současných kapacit a stále rostoucí spotřeby tu ale je a lze diskutovat jenom o jeho naléhavosti (jestli převis nabídky skončí v roce 2012 a nebo později). Na otázku v titulu článku lze odpovědět, že energetický šok se nemusí konat. Musíme však být připraveni na větší citlivost na energetické vstupy i na trendové zdražování energie.
Prizmatem reálných propočtů se dívám i na typicky zelené téma- energetické alternativy. Možnost navýšit podíl obnovitelných zdrojů v ČR jsou hodnoceny různě. V r. 2000 představovaly obnovitelné zdroje jen 2%. Nyní jsou více jak 5%. Ve výhledech na příští čtvrt století skeptici uvádějí maximum kolem 10%. V EU se hovoří o podílu 20% do roku 2020. To není z řady specifických důvodů cíl reálný pro ČR. osobně považuje za střízlivé cíl do roku 2020 zdvojnásobit podíl obnovitelných zdrojů v energetické bilanci ČR (cca 12%).
V aktualizaci energetické koncepce ČR do roku 2030 nejde jen o tzv. energetický mix, ale o rozhodnutí o zahájení potřebných dlouhodobých investic do energetické výroby. Za důležité mám udržení strategického angažmá státu v odvětví energetiky a ujasnění společné energetické politiky EU. Součástí řešení je i sílící systémový tlak na efektivní spotřebu využitím ekologické regulace (zelené daně) i ekonomické motivace (daňové úlevy).