Komu jméno Krabat nic neříká, tak jde o zvláštní faustovskou postavu z díla nepřehlédnutelného lužicko srbského spisovatele Jurije Brězana, který zemřel právě před pěti lety 12. března 2006. Brězan v této postavě zpracovává nesmrtelné téma člověka, sahajícím po nebezpečném poznání.

Jádrem je stará srbská pověst o čaroději Krabatovi z konce 17. století za časů saského kurfiřta Friedricha Augusta I. Etymologie jména Krabat naznačuje, že mohlo jít o Chorvata (Kroat), který do saské Lužice mohl přijít za válek s Turky. Tato legenda již oslovila mnohé autory, první literární zpracování jsou již z 19. století. V roce 1955 přeložil Brězan do němčiny román „Mišter Krabat“ od srbského autora Martina Nowaka-Njechorńského (Meister Krabat der gute sorbische Zauberer). Inspirovalo ho to natolik, že sám pak učinil z Krabata hlavní figuru tří svých knih, psaných v hornosrbštině, ale přeložených do řady jazyků. Brězan o této faustovské postavě, k jejímuž jádru pronikal po léta psaní, sám řekl : „Wissen ist Macht und Macht macht frei“.
První byl pohádkový příběh „Potajnstwo čorneho młyna“, 1968 (vyšel současně německy pod názvem „Die Schwarze Mühle“, česky vyšel jako „Čarodějný mlýn“ až v roce 1971). Mladý Krabat zde přichází do tajemného mlýna, kde od mlynáře, vlastně mistra čaroděje, dostane fascinující školu černé magie. Krabat prahne po vědění a tak učednická léta vydrží. Mistr jej jen zneužívá ale Krabat chce dát své nové umění do služeb lidí. Lidé zakletí do podoby havranů jsou nakonec osvobozeni, ale mistr všem přísahá pomstu. Tato Brězanova kniha bývá označována za předěl v lužickosrbské literatuře. U nás je toto téma pohádky s hororovými prvky známé především díky animovanému filmu Karla Zemana „Čarodějův učeň“. (1977). A dnes už legenda posloužila dokonce i k vytvoření počítačové hry (Krabat je so nawróćił, 2001).
Motiv srbského mýtu Brězan rozvádí v románu „Krabat“, 1976 (německy „Krabat oder Die Verwandlung der Welt“, česky vyšla jako Krabat v roce 1982), Legendu o Krabatovi tady spojil s biblickými motivy o vzniku světa. Sedmý den Pán stvořil ženy a muže, pohoří a moře, ryby a ptáky, chleba a sůl, a také žitnou k pití a tabák ke kouření. Stvořil i Krabata a Vlka Reissenberka. A tehdy začal boj o podobu světa, který dodneška neskončil.
Brězan svého hrdinu popisuje jako zvláštního Ahasvera pohybující se přes hranice prostoru a času : „Narození Krabata. není nikde zapsáno, a že by zemřel, to si nedokáže nikdo představit. Kdo to byl a čím byl, o to se lidé přou: zda hrdina nebo taškář, taková veselá kopa, zda filozof, co ještě ani nepolíbil ženu, anebo potulný zpěvák, před kterým se sama rozváže každá sukně, zda muž, který hledal svět mezi hvězdami, nebo muž, který nalezl hvězdy na světe, zda věčný mladík anebo zešedivělý, unavený starec, který ne a ne najít smrt - zkrátka, kolik lidí, tolik mínění.“
Reissenberkův rod symbolizuje zlo - zneužívá výhod daných mu Pánem a objevuje se všude tam, kde lidé zabíjejí lidi. Reissenberk se chce zbavit Krabata a získat jeho nesmrtelnost, kterou Pán Krabatovi věnoval ve chvilce, kdy připustil, že nespravedlivě rozdělil svět. Pokud Krabat Reissenberka porazí, dojde svého cíle a stvoří Zemi štěstí.
Příběh přeměny světa se proplétá různými místy a časy, Krabat je tu i onde, vždycky tam, kde se zdá, že tudy vede cesta do Země štěstí, na kterou se vydal se svou Smjalou, když spolu opustili ráj. Netrpělivý Krabat na cestě do Země štěstí ale Smjalu ztratil a od té doby ji hledá.
Brězan si hraje s identitou hlavního hrdiny. Krabat žije svůj nesmrtelný, věčný život v Serbinech. Poslední je Jan Serbin, biolog a genetik. Nespoléhá na boží dar a zázrak nesmrtelnosti, ale sám se snaží odhalit tajemství života. Objeví chemický vzorec, který dokáže měnit povahu člověka, a nakonec i vzorec života, schopný život stvořit.
Jan Serbin věří od dětství na mýtus o Krabatovi a s ním hledá jeho Smjalu, Zemi štěstí i ukrytého Reissenberka – vlastně hledá odpověď na obecné otázky rozumu a etiky. A tak váhá uskutečnit, co uskutečnit může. Uvědomuje si, že by se objev mohl dostat do nepovolaných rukou. A pokud žije někde Reissenberk, mohl by i on stvořit člověka – člověka k jeho obrazu a ten by pak zničil na světě štěstí. Brězan tu vlastně připomíná rizika a odpovědnost biogenetiky jako nového oboru.
Do třetice vyšla jako pokračování předchozího příběhu novela „Krabat, druha kniha“, 1993 (německy Krabat oder Die Bewahrung der Welt). Krabata s jeho družinou oživí zvukem trumpety mlynář Jakob Kuschke aby mohl znovu hledat Zemi štěstí. Ta leží mezi horami Naděje, na druhé straně pouště Fata Morgana. To co tam Krabat objeví, mu ale způsobí nemoc na duši a i zázračná trumpeta jeho průvodce ztratí veselí. Stojí před úkolem jak ochránit svět. V této pouti Krabata reaguje Brězan v metaforické rovině na problém ekologické devastace životního prostředí bezskrupulózními hospodářskými zájmy.
Brězanovy knihy o Krabatovi jsou obtížné zařadit. Někdy jsou v knihovách strčeny mezi fantazy, někdy mezi folkloristické mýty. Jeho zvláštní apokryfní poetika ale snese srovnání třeba i s takovým dílem magického realismu, jako je „Mistr a Markéta“ od Michaila Bulgakova. V každém případě v něm lze nalézt svébytnou kulturně filosofickou syntézu nového člověka, pevné vůle po moudrosti poznání a srdce prahnoucího po lidském štěstí. A už jen proto stojí za to si tyto knihy přečíst.