Otázka možného jmenování Ladislava Bátory prvním náměstkem ministra školství se stala jepičí kauzou uplynulého týdne. Reakce na ni však odhalily hlubší problémy naší politické scény – neschopnost určit hranice extremismu, necitlivou personální politiku současné koalice, ale také určitou ghetoizaci myšlení lidí kolem Hradu.

Když se na ministra školství Josefa Dobeše (Věci veřejné) provalilo, že hodlá prosadit do vedení MŠMT problematického Ladislava Bátoru, tak narazil u premiéra Nečase i u veřejnosti. To by samo o sobě nebylo žádné drama. Panu Bátorovi nikdo nebrání mít svérázné názory, jen se nestal náměstkem ministra. I mne proto překvapila proto až militantní reakce prezidenta Václava Klause a šířící se hysterie mezi lidmi s jemu podobnými názory. Skoro by z toho někdo mohl mít pocit, že veřejná kritika nominace Bátory je vlastně osobním lynčem statečného vlastence a je tu ohrožena podstata demokracie.
K základním výtkám na adresu Ladislava Bátoryho patří, že byl lídrem kandidátky Národní strany, řazené k extremistickým subjektům. Tato strana sice nebyla zakázána jako Dělnická strana, ale to možná proto, že se prakticky v roce 2009 rozpadla a její sympatizanti se přesunuli k jinému extrémnímu subjektu. Národní strana se svého času nerozpakovala mluvit např. o „konečném řešení“ romské otázky, organizovat pochod v den 70.výročí „Kristallnacht“ pražskou židovskou čtvrtí a nebo vytvářet paramilitantní stranické uskupení, tzv. Národní gardu. Dost na to, aby bylo na pováženou, kdyby člověk který se nedistancuje od takového extrému, pracoval na špičkovém místě na ministerstvu, pod které spadá vzdělávání a výchova.
Bátorymu ani sobě svou provokativní obhajobou rozhodně nepomohl prezident Václav Klaus. Zcela nepřiměřeně přirovnal kritiku Bátoryho k rasově podmíněné a hystericky semitofobní hilsneriádě, ve které se na obranu nespravedlivě obviněného žida Leopolda Hilsnera z rituální vraždy na Anežky Hrůzové v Polné na Vysočině angažoval T.G. Masaryk. Srovnávat kritiku spojení s Národní stranou s tehdejší vlnou antisemitismu je značné míchání hrušek s jablky. Myslím, že v tomto případě se prostě prezident V. Klaus zásadně mýlí. Vzdělaného člověka, jako je Václav Klaus podobné příměry nejsou hodny. Takhle se TGM nepřiblíží.
Vír rozpoutané diskuse upozornil na další svérázné názory pana Bátoryho. Údajně má pouze národně konzervativní pohled na svět, který je vnímán jeho kritiky netolerantně. Zarazí už, že má raději stařičkého Františka Josefa I. než reformátora Josefa II., Ale prosím. Ale i z mého pohledu jsou další jeho názory opravdu na hraně. Už to, jak se negativně staví ke vštěpování znalostí mládeže o antikoncepci, je v rezortu MŠMT na pováženou. To že dává přednost národní pospolitosti před občanskou společností, nevysvětlí jen vlastenectvím. Copak nemáme vést naši mládež k aktivnímu občanství ?
Kauza Bátory vedla k útoku na tzv. politickou korektnost, kterou prý omezují skutečnou svobodu různí samozvanci. Asi je třeba se vyvarovat hyperkorektnosti – pod tím si představím přemrštěnou autocenzuru, používání sterilních slov bez emotivního náboje. Ale prostá politická korektnost není omezující diktát, je věcí politické kultury i obyčejné slušnosti. Koketování s extremismem prostě je při obsazování vysokých státních funkcí problém. Na tom nemění nic ani to, že se zástupci Národní strany svého času jednal i bývalý předseda ODS Mirek Topolánek.
Proč by nesměla být kritizována něčí neúcta k občanské společnosti, nebo to, že se mu protiví slova jako „pokrok“ ? Aspiruje-li někdo do vysoké státní funkce, měl by být schopen podrobit se veřejnému „grilování“. Své názory na feminismus či ekumenismus může zastávat pan Bátory vesele dál. Pokud otevřeně nemluví o násilí na jiných, má právo dokonce i na krajní názory. Hysterická reakce některých osob a subjektů na tuto kauzu ale byla svým způsobem zajímavým signálem. Pokud se někteří neobejdou bez bulvarizace svého projevu, aby aspoň tím upoutali něčí pozornost,.je to jejich vizitka.
Po schválení fundamentalisty Romana Jocha do funkce poradce pro lidská práva (autor výroku „demonstrující lůza by měla slyšet zvuk nabíjení pušek“) by jmenování Ladislava Bátoryho byla další ukázka personální necitlivosti současné vlády. Pokud ale s jmenováním pana Bátoryho do funkce má problém sám premiér Nečas, zdá se, že jemu snad alespoň zbytek určitých rozumných instinktů ještě zbyl. Nešlo totiž jen o reakci nějakých human-rigtistů, ale o hlas rozumu. I při poměrně liberálním přístupu k hlásání "bludů" je asi někde hranice od které se společnost musí ozvat. To že přitom Petr Nečas už nemá chuť vzkázat na Hrad, že hájí neobhajitelné, nemůže překvapit. Koneckonců i protestní volič se prostě někdy hodí. Ale určitě bude dobře tuto trapnou kauzu bez hysterie uzavřít a věnovat se řešení problémů, které lidi skutečně trápí.