Řeckou krizí žije celá Evropa, protože může mít vliv na finanční nestabilitu v celé EU. Řecko, které je členem eurozóny, není malý Island. Proto se jeho dluhová krize může promítnout i do ekonomické aktivity a veřejných financí i dalších zemí EU. Otázkou je jak – abychom nepodléhali účelovému politickému strašení, ale zároveň měli věcnou představu o konkrétních rizicích.


Takže fakta. K roku 2012 by měl řecký dluh podle odhadu MMF dosáhnout 372 mld eur tj. 158% HDP. Pro srovnání veřejný dluh Islandu tvoří 124% HDP (při kursu 166 islandských korun za euro to je v absolutním objemu jen cca dvě desítky miliard eur). Váha řeckého dluhu je tedy mnohem významnější. Jednu třetinu tohoto dluhu drží zahraniční, zejm. francouzské a německé banky, další třetinu věřitelů tvoří ECB a záchranný balíček EC a MMF, cca 16% drží řecké banky a asi 7% ostatní domácí držitelé. Pro zajímavost expozice českého finančního sektoru je ve srovnání s tím minimální (cca 0,3% jeho aktiv)
Co je realistické ? Refinancování řeckého dluhu se nakonec dá zjednodušit na volbu mezi transferem zdrojů od věřitelů k dlužníkům prostřednictvím zvýšené inflace nebo další restrukturalizací dluhů. Tím, že řecké dluhopisy mají podíl na aktivech evropských finančních instituci, tak odpis významnější části závazků při restrukturalizaci řeckého dluhu by logicky vedl k určitým potížím. Jde o to jakým. Věcně je toto téma určeno především ekonomům. Na módní téma řeckého bankrotu se totiž vyrojilo mnoho nekvalifikovaného balastu, kde neodpovědné horlení nahrazuje věcnost ekonomického rozboru.
Ekonomové v této souvislosti mluví zejm. o domino efektu pro celý hospodářský prostor EU. Ze střednědobého hlediska lze za jedno z nejsilnějších rizik pro skupinu kriticky zadlužených zemi (PIGS) označit rozvoj negativní smyčky mezi bilancemi vlády a bankovního sektoru, v rámci níž se problém přenáší do likviditního a kreditního rizika bank. Narušení důvěry investorů a nárůst rizikových prémií vede k výpadku poptávky, která se zahraničně obchodními kanály může přelévat i do naší ekonomiky.
Pokud jde o řízenou restrukturalizaci dluhu, tak je otázkou jak např. přimět soukromé investory vyměnit své půjčky za dluhopisy s nulovým kuponem. Zejména v poválečném období bylo častým jevem skryté umazávaní vládních dluhů pomoci inflace. Reálné úrokové sazby z vládního dluhu tak byly záporné. K dalším postupům patřila finanční represe, které zahrnuji např. stropy úrokových sazeb, nucení institucionálních investorů do masivního investovaní do domácích produktů dluhopisů či těsnější propojeni komerčních bank se státem.
Restrukturalizace řeckého dluhu by sama o sobě ještě finanční krizi v Evropě nevyvolala – i pro Francii, která drží z řeckého dluhu na 40 mld eur, to je jen 2% HDP (Německo 1% HDP). Přímé dopady by byly silné do bilancí řeckých institucí. Obavy jsou spíše ze ztráty důvěry k dalším vysoce zadluženým zemí, jejich dluhopisy už v souhrnu mají ke kapitálu a rezervám bank významnou váhu. A tady může být řecká krize příslušným spouštěčem.
Určitou ekonomickou analýzu těchto problémů nabízí aktuální „Zpráva o finanční stabilitě 2010-2011“ (ČNB červen 2011). Simulování hypotetických scénářů kombinující různé nepříznivé faktory jsou předmětem zátěžového testování finančního sektoru.
Zátěžový scénář Asymetrický vývoj simuluje možnou kombinaci slabého ekonomického růstu s nepříznivým vývojem na finančních trzích a následně i ve finančním sektoru. Jak uvádí zpráva ČNB, tak finanční trhy jsou asymetricky mnohem méně tolerantní k menším zemím vykazujícím znaky fiskální nerovnováhy ve srovnáni se zeměmi velkými. Vlivem teto asymetričnosti mohou být malé země typu ČR vystaveny silně nelineárním a nespojitým reakcím finančních trhů na změny ve výhledu fiskálních deficitů a veřejného dluhu. Přímé dopady řecké krize na českou ekonomiku by byly z pohledu nízké expozice řeckého dluhu v bilanci našeho finančního sektoru relativně malé.
V ČR by ale došlo k dočasnému obnoveni recese v důsledku slabé spotřebitelské a investiční poptávky v zahraničí. Pokračující růst velkých ekonomik by vedl k dalšímu zvyšování cen komodit a energii. A na inflační tlaky budou centrální banky reagovat zvyšováním krátkodobých úrokových sazeb. V celkově nepříznivé situaci se začnou prohlubovat fiskální problémy, na pozadí vysoké kurzové volatility koruny. To se spolu s nepříznivou příjmovou situaci a růstem nezaměstnanosti odrazí v problémech hospodaření podniků i domácnosti.
Pokud jde o zátěžový scénář Obnovená recese, tak ten zachycuje riziko silné recese, v letech 2011 a 2012 v rozpětí od 2 do 4p.b., tj. na propad z dnešního růstu až k -2% HDP (zejm. v důsledku prohloubení dluhové krize v eurozóně). To se zkombinuje s nepříznivým vývojem na finančních trzích, které budou negativně zasaženy ztrátou důvěry investorů.Obavy ohledně udržitelnosti veřejných financí vyvolají prudký narůst výnosů vládních dluhopisů což se zhoršováním ratingu domácího dluhu povede ke zvyšování nákladů tržního financovaní.
Koruna bude podle tohoto scénáře rychle oslabovat a depreciace kurzu (z dnešních 24 CZK za euro na 28 CZK za euro) zapříčiní narůst inflačních tlaků. Zvýšení úrokových sazeb v kombinaci s poklesem příjmů a růstem nezaměstnanosti vyvolá růst defaultů u podniků a domácnosti srovnatelné s rokem 2009. Tady by byly dopady na českou ekonomiku velmi citelné a prakticky by vyloučily plnění plánu konsolidace veřejných financí jak byl zakotven ve vládním programovém prohlášení a v aktuálním Konvergenčním programu ČR.
Varovné scénáře se píší mj. proto aby se nenaplnily. Tyto scénáře ovšem my sami neovlivníme – navíc pokud by vláda na ně zvolila stejnou odpověď jako na krizi v roce 2009, bylo by to na pováženou jak pro politickou, tak pro ekonomickou stabilitu země. O to důležitější je promyslet toto téma na základě věcných rozborů a bez nezodpovědně populistického horlení.